Fotografie

Afrika je taky queer, říká Zanele Muholi svými fotografiemi

Zanele Muholi je radikální vizuální aktivistka bojující s předsudky ohledně identity. Její nová výstava „Somnyama Ngonyama: Hail the Dark Lioness“ nekompromisně zkoumá problematiku genderu, rasy a sexuality.

by Charlotte Jansen
03 říjen 2017, 7:08am

Během posledních deseti let se jí podařilo upozornit na komunitu černých, queer a trans lidí, kteří by jinak byli neviditelní. „Je tu ještě hodně práce," přiznává 45letá jihoafrická fotografka.

Zanele, popisující sebe samu jako vizuální aktivistku, je známá především díky svému projektu Faces and Phrases, což byl ojedinělý dokument o LGBTQ komunitě na jihoafrických předměstích. Dokument vyprávějící o zkušenostech tisíců queer žen zaujal umělecký svět a byl promítán v Brooklynském muzeu a na bienále v Benátkách a v Sao Paulu.

„Vizuální aktivismus se soustředí na dokumentování politické agendy, jsou to fotografie zaměřené na genderovou a sexuální politiku a v podstatě na politiku jako celek," říká během telefonátu z Johannesburgu. „Spíš než o vysoké umění jde o zachycování lidí, kteří by měli být právně chráněni, alespoň coby občané Jihoafrické republiky, ale skutečnost je bohužel jiná. To je můj pohled."

Kromě portrétů těchto lidí natočila také jejich příběhy. Mnoho z nich bylo vystaveno předsudkům, brutalitě a sexuálnímu násilí; někteří už zemřeli nebo byli zabiti. Její fotografie však neukazují nenávist, ale hrdost a bojovnost. „Jsme pořád tady," dodává fotografka posmutněle.

Ve svém posledním, zatím nejosobnějším projektu, fotila Zanele sebe. Na její první londýnské výstavě Somnyama Ngonyama: Hail the Dark Lioness právě její autoportréty lemují zdi galerie Autograph ABP. Co ji motivovalo k prozkoumání vlastní osobnosti, právě teď?

„Někdy přemýšlím nad tím, kdo vlastně jsem a proč mi všichni ti lidé svěřují své příběhy," vysvětluje. „Práce, kterou dělám, je těžká; snadno při ní ztratíte hlavu, stanete se ničím. Zapomenete na sebe. Chtěla jsem si samu sebe zapamatovat. Udělala jsem spoustu fotek, ale cítila jsem, že aktivismus je čím dál těžší a drsnější. Potřebovala jsem nějakou formu sebeprezentace a opětovného propojení se svou osobností, se Zanele."

Na více než 60 fotografiích má jako „typická Afričanka" doplňky z mušlí a korálků, čímž poukazuje na to, jak západní umění většinou Afričany zobrazuje. Na jiných zase odkazuje k zakořeněným stereotypům o své identitě jakožto černošky, od genderových rolí po barvu kůže.

Poprvé začala odkrývat svůj vlastní příběh, částečně inspirovaná „množstvím znepokojujících zkušeností se stále trvajícím rasismem a vytvářením rasových profilů." Jediný způsob, jak se s tím vypořádat, bylo podle ní „podívat se do zrcadla a konfrontovat vlastní obavy a zranitelnost – a to, co mě přinutilo stát se tím, kým jsem – se světem plným těžkostí".

Proces sebereflexe nebyl vůbec jednoduchý. Co pro ni znamená být černoškou, ženou, queer a Jihoafričankou v roce 2017? „Víc a víc bolesti, která nemá konce. Otevírá to spousty ran, je to těžké. Někdy mám pocit, že jsem ničeho nedosáhla."

Za ta léta vyfotografovala mnoho lidí, slyšela od nich spousty příběhů a svými autoportréty se s tím vším vyrovnává – jsou pro ni do určité míry katarzí. „Snažím se tím zahojit samu sebe."

Zanele dodává: „Snažím se napravit představu, že být černý, queer, trans a prostě odlišný je neafrické. Nejen moje práce, ale práce nás jako komunity je odkazem pro další generace. Kdykoliv se ocitnu v nějakém mezinárodním prostoru, přicházím jako občan Jihoafrické republiky a se mnou mnoho hlasů a událostí z našich dějin a moje práce k těmto dějinám přispívá. Do mapy světa zapichujeme queer a trans vlajky a staráme se o to, aby dějiny těchto lidí byly součástí světových dějin."

Důležitou součástí její práce je účast na světových výstavách, protože právě zde může upozorňovat na tuto problematiku, ale ona přesto není spokojená. „Nebaví mě pořád cestovat, chtěla bych být doma, ale financování queer umění v téhle zemi prostě neexistuje. Potřebujeme se dostat k jihoafrickému publiku. Tahle práce je nekonečná!"

Jihoafrická republika se řadí se svými ústavními právy týkajícími se LGBTQ lidí mezi světovou špičku, avšak realita je naprosto odlišná. „Jestliže pachatelé tyto zákony nerespektují, tak s tím prostě nic neuděláte."

Podle ní je hlavním bodem v její práci vzdělávání. Tento týden je zrovna v Amsterdamu na zahájení výstavy mladých jihoafrických trans fotografů, kteří byli jejími subjekty v projektu Faces and Phrases, a které posléze zaučovala. Kurátorem výstavy je navíc další z jejích žáků. „Měli bychom pokračovat ve spolupráci, zachycovat naše hlasy, aby náš hlas tam venku byl silnější než hlas jednoho."

Projekt v Amsterdamu je pouze jednou z mnoha spoluprací, které zahájila. Založila také Inkanyiso, kolektiv lidí a mediální platformu zabývající se vizuálním aktivismem. „Absence vzdělání v kombinaci s tvým genderem tě odsunuje na okraj společnosti. Musíme zajistit existenci trans-vzdělání, které člověka vybaví schopností mluvit sám za sebe, aby byl schopen vylíčit svůj příběh. Naši lidé by měli být schopni zasadit svá vyprávění do kánonu dějin, měli by své příběhy transhistorizovat, protože nikdo jiný to za ně neudělá líp než oni sami."

Výstava Somnyama Ngonyama: Hail the Dark Lioness v galerii Autograph ABP v Londýně potrvá do 28. října.