Fotky: Jiří Pasz, Martin Páv

Povolební nepokoje v Keni očima českého dokumentaristy

Raila Odinga představoval pro většinu obyvatel Kibery, největšího afrického slumu, naději na změnu. Po jeho porážce vyrazila Kibera do ulic. I když byla z oblasti vykázána média, skupince českých dokumentaristů se podařilo průběh nepokojů zmapovat.

|
17 srpen 2017, 8:47am

Fotky: Jiří Pasz, Martin Páv

Jak malují avantgardní umělci Maasai Mbili noviny pro lidi, kteří neumí číst? Dokáže místní bylinkář Lazarus opravdu namíchat nápoj lásky? Jak vyrobit ledničku bez elektřiny? Najde se mezi dětmi v místním boxerském klubu nový keňský Rocky? Lze předcházet násilí pomocí tance? A co je to létající záchod?

Na tyhle otázky hledáme odpovědi při natáčení dokumentárního filmu Příběhy z Kibery už druhým rokem. Téma slumů je v současnosti mimořádně aktuální. Jeden z nich, Kibera v hlavním městě Nairobi, se dnes honosí přízviskem „největší slum Afriky". I ve slumu ale můžeme najít lidi, kteří vítězí nad drsnou realitou. Ti své znalosti a dovednosti využívají ku prospěchu svého okolí a menšími či většími aktivitami přispívají ke změnám k lepšímu. Dětem s HIV nabízí vzdělání, negramotným informace anebo recyklují odpadky tak, aby ještě přinesly nějaký užitek. Nejde než před nimi smeknout. Jejich síla inspiruje a nutí vás se zamyslet nad tím, co je v životě skutečně podstatné.

Do života lidí v Kibeře, a tím pádem i do našeho natáčení, momentálně zasáhly prezidentské volby. Mnozí do nich vkládali obrovské naděje. Poslední dobou se v Keni zdvojnásobily ceny základních potravin, obzvláště mladé trápí obrovská nezaměstnanost a přidružené problémy válcují i keňské zdravotnictví. Ekonomiku ničí masivní a dobře zabydlená korupce. I zde se široce rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými. Mnozí ze stabilního 5% růstu nevidí žádné benefity.

Keňa zažila před volbami drahou a vášnivou politickou kampaň.

Největší rivalita panovala mezi dvěma prezidentskými kandidáty Uhuru Kenyattou a Railou Odingou.

S ohledem na zkušenosti s násilnostmi z minulých voleb byla kampaň za mír naléhává stejně jako ta politická.

Týdny před prezidentskými volbami ovládla Keňu masivní a drahá politická kampaň, na kterou prý padlo více peněz než v USA. Stejně intenzivní byla i kampaň za mír po volbách. Na ulicích, v obchodech i v barech, všude se debatovalo o politice. Zahlcovala televizi, noviny i sociálních sítě. Na rozhodující střetnutí se nechystali pouze současný prezident Kenyatta a jeho vyzyvatel Odinga, ale i 19 miliónů voličů. Keňské volby v minulosti tradičně provázely nepokoje a nařčení z falšování výsledků, v roce 2007 při nepokojích dokonce zemřelo zhruba 1400 lidí a dalších 600 tisíc muselo opustit domov. Obava z povolebních násilností panovala i proto, že lidé stále volí na základě kmenové příslušnosti. Zemi opustili mnozí expati. Část obyvatel hlavního města Nairobi se raději přesunula na vesnici. Zahraniční experti diskutovali, co se bude dít dál. A mezitím nás místní varovali, abychom se radši předzásobili jídlem.

V úterý 8.8. jsme vstali ve tři ráno a vydali jsme se dokumentovat závěrečnou část našeho filmu. Dlouhé řady mužů i žen dychtivých podílet se na osudu své země už stály před volebními místnostmi. Volební komise se nervózně připravovala na dlouho očekávaný den. Všude zaznívalo heslo „Chceme mírumilovné a férové volby!" V šest ráno se otevřely dveře a lidé naházeli své hlasy do uren. Ve frontách a tlačenicích často stáli už od půlnoci. Byli hrdí na demokracii a na to, že v jejich zemi může volit každý – na rozdíl od některých zemí okolních. Šance obou kandidátů byly podle odhadů naprosto vyrovnané. Na průběh voleb a bezpečnost dohlíželo zhruba 150 tisíc policistů a vojáků.

8. srpna se ve tři ráno začaly před volebními místnostmi tvořit dlouhé fronty

Zájem o volby byl obrovský. Na budoucnosti své země se chtěl podílet každý. Chudí lidé zde trpí nezaměstnaností, vysokými cenami základních potravin a špatnou zdravotní péčí.

Ve velkém volily i ženy a jejich hlas byl mimořádně důležitý.

Od začátku sčítání byli všichni Keňané nalepení na televize, rádia a mobily.

Volební místnosti se začaly zavírat šest večer a kolem nás se začala postupně měnit atmosféra. Lidé sledovali jakýkoliv zdroj informací o sčítání, který měli zrovna k dispozici. Volební komise byla podrobena drobnohledu médií a zahraničních pozorovatelů. Panovaly velké obavy z falšování počtu hlasů. Ty navíc posílila dramatická událost: týden před volbami byla v lese nalezena mrtvola Chrise Msando, šéfa IT komise zodpovídající za sčítání hlasů. Nejen, že tělo vykazovalo známky mučení – chyběla mu jedna ruka. Vražda člověka se všemi kódy a přístupy k elektronickému sčítání hlasů v konečcích prstů vyvolala velké spekulace. Policie ovšem neprozradila, kdo tělo našel, kdo jej přivezl do márnice a proč událost zveřejnila až v pondělí. Kolovala zpráva, že se někdo do systému přihlásil pomocí otisků mrtvého Msandy.

Opozice začala prohrávat a v Nairobi se začalo stupňovat napětí.

Kolem Kibery, největšího slumu, se postupně začaly tvořit zátarasy z cest.

V ulicích se objevovalo více a více improvizovaných zbraní.

Obchody a tržnice postupně zavíraly kvůli obavám z rabování.

Sčítání se zdálo být nekonečné. Odinga začal prohrávat. Obyvatelé Kibery, bašty opozice, začínali být ještě zachmuřenější a naštvanější. Přestávali věřit ve vítězství i ve férovost voleb. Skandovali, že současný prezident „musí jít domů" a také se objevily se první blokády silnic a zapálené pneumatiky. Obchody zavřely a na ulicích postávaly hloučky, vášnivě se probíraly všechny zprávy a nové teorie. Jinak živí a radostní Keňané se proměnili v bytosti kompletně hypnotizované politikou. Napětí se dalo v pátek večer krájet. Policejní vrtulníky nad Kiberou vyvolávaly očekávání přicházející represe. Volební komise ohlásila, že výsledky ten den nezveřejní.

Protestující zablokovali dopravu a jindy intenzivní ruch mezi čtvrtěmi ustal.

Nejradikálnější byli v ulicích mladí kluci bez rodin, bez práce a bez výhledů do budoucna. Lidé spojovali změnu prezidenta s velkými nadějemi.

Policie a armáda celou dobu monitorovala situaci, aniž by zasahovala. Tři dny probíhaly protesty probíhaly bez střetů.

Stále nezveřejněné výsledky voleb zvyšovaly napětí v ulicích.

Ohně podle aktuálních zpráv přibývaly a ubývaly.

Až v deset večer pak vyhlásila komise stávajícího prezidenta Uhuru Kenyattu vítězem voleb. Ze sousedních bytů se začaly ozývat nešťastné výkřiky. Na ulici před naším domem začaly během pěti minut hořet barikády. Skupinky do nich přikládaly dřevo a plech z rozmlácených obchodů. Během dalších pěti minut dorazily zásahové jednotky, začala se ozývat střelba a syčení slzných granátů. Ze slumu doléhal křik. Policie střílela do vzduchu i do ulic. Protestující házeli se bránili vrháním kamenům někteří i opětovanou střelbou. Přestřelka trvala do půl čtvrté ráno. Lidé se v panice snažili ukrýt v domovech, mnoho jich ale neuniklo bití palicemi.

Po vyhlášení pro opozici nepříznivých výsledků nastal v pátek v noci 11.8. zlom.

Do ulic kolem Kibery dorazily zásahové jednotky. Přestřelka trvala do půl čtvrté ráno.

V ulicích kolem Kibery se nepřetržitě střílelo celou sobotu, policie se snažila kontrolovat hlavní křižovatky.

Často byly vidět exploze slzných granátů.

V sobotu ráno začalo vše na novo. Šířily se zprávy o mrtvých a zraněných. Desítky odhodlaných místních nadále bojovaly proti policii, hořely ohně, házely se kameny. Obyčejní lidé byli vyděšení a zoufalí, docházely potraviny, voda. Na místě nebyl dostatek léků ani zdravotní pomoci. Nejvážnější případy odvážely dvě sanitky Lékařů bez hranic a Červeného kříže. Dle oficiálního znění byla z oblasti vykázána média, aby se nešířily nepokoje. Náš kamarád fotograf Don, hlavní aktér našeho filmu, vše zuřivě zaznamenával a dokumentoval. Slum byl odříznutý. Na chvíli jsme se dostali ven z bytu a lidé nám hned přinesli na ukázku nábojnice „Točte to a dostaňte to do světa!" Vláda přitom tvrdila, že se ostrýma nestřílí.

Ráno bylo jasné, že se střílelo ostrými náboji, ačkoliv to vláda popřela.

Média dostala zákaz informovat o situaci. Pořídil materiál bylo složité, stejně jako ověřování fakt. Většina zpráv z Kibery se šířila po sociálních sítích.

Boje kolem nás během dne ještě zesílily. Většinu času jsme leželi v bytě na zemi a zůstávali mimo dosah oken. Vypadalo to, že přetahovaná o křižovatky jen tak neskončí. V šest večer se nám podařilo projet mimo krizovou oblast. Oddechli jsme si, starosti o naše přátele ve slumu nás však trápily i nadále. Boj se zdál předem prohraný. Střílelo se do noci. Čekalo se, jak se k situaci vyjádří poražený kandidát Odinga a my se modlili, aby neposlal do ulic půlku země, která ho podpořila.

Přetahovaná o ulice trvala až do neděle. Demonstranti stáli proti policii často jen s kameny.

Obyvatele slumu trápila nejen střelba, ale i nedostatek jídla, vody a léků.

V neděli se naštěstí začala situace zlepšila natolik, že byl možný návrat do slumu. Do ulic se začal vracet život. Odinga dorazil do Kibery a vyzval ke stávce. Většina lidí už však byla příliš unavená a tak raději v pondělí otevřela své obchody. Mnoho z nich je každodenně závislá na malém výdělku, jinak nemají peníze na jídlo pro sebe a svou rodinu. Na místě zůstává režisér filmu Martin Páv, který se snaží vyhledat naše přátele a zjistit, zda jsou v pořádku. Kibera teď především doufá v mír. Nespokojený, ale mír.

13. 8. vyzval Raila Odinga své voliče ke stávce. Den na to však mnozí z nich stávku ignorovali a otevřeli své obchody. Po náročném týdnu si nemohli dovolit mít nadále zavřeno.

Je týden od voleb a život se vrací do normálních kolejí. Lidé se snaží zachránit, co můžou a pokračovat v normálním životě.

Řada domů je poničených, v porovnání s událostmi z roku 2007 a 2008 jsou však škody nesrovnatelně menší.

Komunitní nemocnice po volbách.

Filmový štáb během natáčení voleb.

Ještě více VICE
Vice Channels