Pro Luciuse A. Fontenota z Louisiany byla fotografie během dospívání všudypřítomná. Jeho otec si z koupelny udělal tmavou komoru a Fontenota film vždy fascinoval. Jako teenager v 90. letech dostal vlastní fotoaparát a začal fotit koncerty po celé zemi. Nakonec ho okouzlily místní tradice jako Courir de Mardi Gras a zabijačky známé jako boucheries.„Když jsem v prostředí těchto událostí vyrůstal, nepřipadaly mi výjimečné do té doby, dokud jsem je nezačal fotit,“ vysvětluje. „To, že jsem měl obrázky na papíře, mi umožnilo pochopit jedinečnost a krásu odkazu Cajunů.“ Kdo dnes navštíví jeho stránky, je přivítán velkými, tučnými písmeny, které říkají: „Jsem z Louisiany. Já jsem Louisiana. Louisiana je to, co dělám.“
Reklama
Jeho fotografie louisianského Courir de Mardi Gras připomínají práci Rogera Ballena, který fotil vysoce kontrastní černobílé fotografie jihoafrických předměstí. Fontenot každoročně na svých fotografiích krystalizuje nespoutanou energii, kterou přestrojení potomci Acadianů přinášejí spolu s honěním slepic, lezením na střechy, jezděním na koních, opíjením se, brnkáním na kytaru, výskáním a řvaním během nejdekadentnější oslavy roku. Série fotografií je nazvaná Mémoire de la Boue, což v překladu znamená Památka na bahno.Na fotografiích z Mémoire de la Boue jsou většinou zachyceny vesnice farmářů s populací pohybující se mezi 500–5000 obyvateli. Před „tučným úterým“ jsou zdejší lidé farmáři, obchodníky, pracovníky na naftových polích, nebo sestřičkami, ale jednou za rok se zahalí do barevných kostýmů a zpívají, tancují a popíjejí, zatímco společně kráčejí v průvodu po hlavní ulici. V čele průvodu jede na koni Le Capitaine oblečený v plášti, ostatní sbírají ingredience od každého, kdo ještě není v průvodu. Na konci dne všichni jedí tradiční louisianskou polévku gumbo z obřího kotle. Občas nejsou ingredience do polévky darované, ale musí se ulovit.Fontenot popsal jednu takovou scénu jako svou nejdivočejší vzpomínku za desítky let fotografování: „Na pastvě je 6 metrů vysoká kovová tyč pokrytá sádlem a na její špičce kuře v kleci. Úkolem je vyšplhat po tyči a kuře sebrat. Nejdříve se všichni z davu, který je omámený alkoholem, snaží vyšplhat po té super kluzké tyči, ze které stejně spadnou, a dav dole kolem tyče je pohltí. Lidé se derou nahoru přes sebe navzájem, shazují ostatní dolů na zem, zkoušejí znovu a znovu být tím, kdo se vyšplhá nahoru. Nikdo to nedokáže. Ale pak jako by se situace chopilo nějaké opilecké kolektivní vědomí a všichni začnou spolupracovat. Nevyřčeným souhlasem stovek lidí se zvolí vhodný kandidát. Všichni začnou spolupracovat na vytvoření jakéhosi žebříku z lidských těl, aby se vyvolená osoba dostala na vrchol, a když je kuře vysvobozené z klece, začnou všichni křičet a tančit vítězný tanec.“
Reklama
Každý rok zaplavují New Orleans tisíce turistů kvůli Mardi Gras večírkům s plavidly, korálky a drinky pojmenovanými po přírodních katastrofách. Scény jako tyto odhalují snímky z oblastí Acadiany jako je Mamou, Tee Mamou, Basile, Church Point a Soileau, stovky kilometrů od městského centra. „Courir de Mardi Gras nás navrací zpátky. Zpátky na místo, které se zdá vzdálené od naší bezprostřední reality. Těžce opilý muž tancuje na koni, zatímco balancuje s plechovku piva na hlavě – to je během Mardi Gras normální,“ říká Fontenot.
Prohlédněte si další práci Luciuse A. Fontenota na jeho webových stránkách.