cestování

Proč jsou dlouhé jízdy autem na cestování to nejlepší

Konstantní pohyb, stovky kilometrů za vámi, stovky před vámi, a pocit, že silnice nikdy nekončí.

by Natália Antoňáková; photos by Lukáš Havlena
13 listopad 2017, 6:00am

Text doprovází fotografie pořízené v legendárním motorestu Melikana, perle D1 ve směru na Prahu.

Cestování autem sice rozhodně nepatří mezi nejekologičtější způsoby přemisťování, určitě však patří mezi jedny z nejpoetičtějších. Ať už sedíte za volantem nebo na místě spolujezdce, každá cesta autem z bodu A do bodu B – plánovaná či nikoliv – se totiž může proměnit v dobrodružnou výpravu plnou prapodivných událostí, které pohodlně usazeni například v zdánlivě nepohybujícím se letadle nikdy nemůžeme zažít.

Cesty autem totiž ovlivňuje mnoho faktorů, které se dají pomyslně rozdělit na dvě samostatné skupiny. Ta první zahrnuje především vnější vlivy, které nemůžeme nijak ovlivnit, ale které můžou hlavně díky své časté nepředvídatelnosti značně pozměnit délku, průběh a někdy v důsledku i směr naší cesty. Kolony, bouračky, silniční uzávěrky, špatné počasí – to všechno se nám při jízdě autem občas doslova staví do cesty. Do druhé skupiny pak spadají věci, které také značně ovlivňují plánovaný průběh výpravy, na rozdíl od první skupiny je má však pevně v rukou osazenstvo jedoucího vozu.

Kde zastavíme na záchod nebo cigaretu, jestli si vezmeme kávu s sebou nebo ji netrpělivě vypijeme ve stoje na benzínce, to, zda se rozhodneme pro cestu hezčí ale pomalou nebo pro rychlejší ale zato vizuálně chudou – to všechno přidává další neznámé do rovnice, jejíž výsledek je mnohdy úplně jiný než ten předpokládaný. Právě tato nemožnost odhadnout kdy, za jakých okolností a jestli vůbec někdy dorazíme do našeho bodu B, často činí z cestování autem přímo dobrodružné výpravy, ze kterých si neseme ty nejzajímavější příhody.

Ať už se autem přemisťujeme jenom po republice nebo se poháněni fosiliemi vydáváme daleko za její hranice, koeficient náhody nás vždycky zákonitě dovede do míst, do kterých bychom se za jiných okolností snad nikdy dobrovolně nepodívali. Tyto situace vznikají často například tehdy, když máme v autě hlad. Ten totiž i podle slov nesmrtelného Vergilia „ke zlému radí“. V uzavřeném prostoru železné krabice na kolech se všechny pocity zdají najednou mnohem silnější, a proto se i my na cestách v důsledku náhle všeobjímajícího hladu a žízně nezřídka uchylujeme ke kulinářským rozhodnutím, která zpětně nemůžeme při vší soudnosti považovat za šťastná.

Jinými slovy – sníme cokoliv, co nám nabízí nejbližší sjezd z dálnice nebo první z ulic v malém městě, které míjíme, a majitelé benzínek a motorestů v nejrůznějších stádiích rozkladu to moc dobře vědí. Ačkoliv však můžou naše chuťové pohárky a následně i žaludek hořce zaplakat po přesoleném hovězím vývaru z kostky a okoralém šopském salátu přelitém půl litrem balsamica, zbytek našich smyslů je vždy téměř bezezbytku ukojen neskutečnou rozmanitostí, kterou podobné meetingpointy skýtají.

Děje se to proto, že jde o místa, která vlivem nejrůznějších okolností svedou do jednoho prostoru jinak nevídaný vzorek lidí. Důležitě se tvářící podnikatelé na služebních cestách, bohaté i chudší rodinky s dětmi, skupiny mladých nadšených cestovatelů, řidiči kamionů, turisti a důchodci na zájezdech – ti všichni si najednou v bufetu nandávají na talíř coleslaw tou samou naběračkou z jedné mísy. Pro každého, kdo si rád domýšlí cizí příběhy, pozoruje je a někdy i následně svým způsobem vykrádá, jsou taková místa zdrojem téměř nekonečné inspirace. U každého stolu a pokladny se odehrává samostatná epizoda, vytržená z celkového kontextu právě probíhající cesty.

Česká republika je díky své vesměs podnikavé dušičce na podobná prapodivná místa bohatá, takže je během roadtripů opravdu z čeho vybírat. I v této sortě podniků výhodně situovaných u sjezdů z dálnic však najdeme jakési legendy, stálice českého motorestového nebe, kolem nichž by si měl cestu jednou naplánovat úplně každý. K těmto legendám se řadí i motorest Melikana (na fotkách), ležící u sjezdu z D1 asi 85 kilometrů od Prahy. Jde o stravovací zařízení naší generaci sice spíše nechvalně známé, o to však lákavější k návštěvě.

I když na vás totiž během jízdy působí krajina za okny skoro až meditačními účinky, konverzace se spolucestujícími je jiskřivá a rádia téměř po každém patnáctém zmáčknutí ladících knoflíčků nabízejí alespoň jakž takž snesitelný hudební doprovod, po pár hodinách stejně potřebujete na chvíli uniknout, a kromě jídla a nealka nasát i inspiraci k další konverzaci nebo tichému auto-rozjímání. Právě v těchto okamžicích, kdy máte na českých silnicích výběr často pouze ze špatného nebo ještě horšího, se místa jako zmíněná Melikana jeví přinejmenším jako to nejzajímavější řešení.

Tak se i mě jednoho dopoledne stalo, že jsme s kamarády zaparkovali před jejími branami. Slyšela jsem o tomhle motorestu hodně bizarního, na základě čehož jsem si o něm přirozeně vytvořila divoké fantazie, které byly k mému údivu nakonec také opravdu naplněny. Jde o chrám nesmyslu plný všemožných roztomile naivních fragmentů, které dávají dohromady hodně neopakovatelný celek, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. Ohrádka s kozami vedle parkoviště, „vstupní brána“ umístěná v prostoru restaurace a označující počátek bufetu, pestrobarevný výběr nejen typicky českých pokrmů naaranžovaných v přísně rautové manýře, nic z toho nepůsobí v podniku podobného ražení nečekaně.

Když jsem pak na venkovní terase v obležení vesměs polských a slovenských turistů nad silnou černou kávou a k mému dalšímu údivu opravdu skvělou, ač mastnou rumovou koulí, přemýšlela nad tím, proč tolik miluju roadtripy a jak bych tuhle svou lásku mohla zformulovat do vět, napadlo mě, že je to právě kvůli místům, jakým je tenhle apartně se tvářící motorest. Normálně přece nejím sladké a když už, tak do sebe rozhodně před polednem necpu rumovou kouli o velikosti dětské hlavy. Normálně se nenechávám z rádia ohlušit špatným signálem přerušovanou verzí Knockin’ on Heaven’s Door od Guns n' Roses a nekvílím do ní druhý hlas. Normálně, když se přemisťuju do práce a školy, je cesta jenom nedůležitým a otravným časovým úsekem, který musím překonat, abych se dostala do cíle.

Jedině ve chvílích, kdy cestujeme autem v klidu, bez časových omezení a s pouhým zdáním konečné destinace, se z roadtripů stávají hodiny a dny, kdy je z nejrůznějších důvodů možné úplně všechno. Jíst to, co bychom jinak nejedli, poslouchat muziku, na kterou jsme už dávno zapomněli, shodou okolností objevovat místa, o jejichž existenci jsme předtím neměli ani tušení, během nočních auto-konverzací poznávat své přátele a známé z úplně jiných stránek. Je to vrcholný útěk od důvěrně známého stereotypu všedních dní, vzrušující ale i únavný svět vytržený z běžného plynutí času a myšlení. Cestovat autem je navzdory všem potencionálním nástrahám prostě hodně fajn. Pokud ovšem nepatříte mezi ty, co v dopravních prostředcích zvrací.