Z lásky k Česku

Babiš je zvíře aneb Jak se to dělá pusou

Babišovo vítězství je tak trochu novým patnáctým březnem roku 1939. Tehdy přijeli Němci, přituhnulo, a Češi museli změnit své chování. Konec srandy? Aspoň určité formy srandy na sto procent.

by David Zábranský
23 říjen 2017, 9:36am

Foto: Lukáš Havlena

Co jsme se dověděli z výsledku českých parlamentních voleb a jak by se po jejich zveřejnění měl zachovat člověk, který má sklony k cynismu a floutkovství, ale který zároveň není a nechce být jen úplným cynikem, floutkem, machrem či zlatým boyem? Zdá se mi, že odpovědi na obě otázky jsou kupodivu poměrně jednoduché.

Volil jsem na ambasádě v Aténách hned v pátek. Druhý volební den jsem se jel koupat na pláž Varkiza, bylo počasí jak u nás v létě. Někteří z místních už jsou v tomhle podzimním čase opálení skoro na troud, žhaví kandidáti na mistry světa v černání. Voda je na Varkize až neuvěřitelně čistá, ani blízkost Atén s tím nehne. Pivo v plážovém baru stojí pět euro, což je na Atény sakra hodně; v centru jde koupit velké i za euro deset. Konkrétně ve čtvrti Exarhia ho každý večer leje místní marxistická mládež, která tam sedm dní v týdnu dělá revoluci. Sedí na obrubnících, zavěšují na větve stromů potrhané rudé vlajky. Oblékají se jako my u nás před patnácti lety. Mikiny, sešmajdané tenisky, kožené náramky. Asi je deptá ekonomická krize, zároveň si ale řekněme upřímně, že je tady teplo a pohoda. Jejich revoluce připomíná spíš zasedání nebo chill out. Člověku se při pohledu na Řeky a vůbec na jižní národy před očima rozpadá Evropská unie. Snažit se Řekům namluvit, že v jejich zemi jednou zavládne německá nálada, to prostě byl podvod. Teď je to z části zdeptaná země, naštěstí z menší části. Když se tak na ně dívám, říkám si, jak by asi vypadala EU, kdyby rytmus v Unii v posledních dvaceti letech udávalo Řecko. Melancholie, pocity promarněné šance, utopická vize… Zároveň ale silný pocit, že v Řecku se i přes krizi žije víceméně stejně, jako se tady žilo už po staletí. Lidské volby mají nezpochybnitelný význam, na druhé straně ale platí, že podstatné determinanty našich životů zůstávají neměnné. Tohle by asi každý Čech měl mít na paměti zvláště teď, když se nám zdá, že se u nás doma kolem Babiše bude točit i počasí. Moře by do Čech nepřišlo ani se Zelenými, tak asi.

Já tedy Babiše nevolil, je to podle mě zmetek, psal jsem to všude možně už před volbami, a fakt, že volby vyhrál, jsem se dověděl ještě na pláži. Večer jsem pak seděl na wifi v hotelu Marina a sledoval jsem na ČT jeho první povolební tiskovou konferenci. V té chvíli jsem si myslel, že vítězové voleb jsou přísně vzato dva, konkrétně Babiš a Prchal, marketingový stratég a vůbec muž v reklamním pozadí celého Babišova hnutí. Cynik, floutek, machr a zlatý boy. Prodat lidem ANO pro něj byla jen práce, řekl to v nějakém rozhovoru na DVTV. Ten chlápek a můj vrstevník mi připomíná dítě, které dostalo na hraní deset miliónů lidí.

Můžeme se na stokrát dohadovat, jestli je nebezpečnější estébák nebo někdo jako Prchal. Přesněji řečeno, nad tímhle jsme mohli váhat až do určité chvíle, konkrétně do okamžiku, kdy si Babiš v rámci té už výše zmíněné tiskové konference pozval Prchala k sobě na pódium, aby mu… poděkoval?

Tu fotku jsme asi viděli všichni. Babiš líbá na čelo překvapeného Prchala. Díky za kampaň, guru! A pak polibek z lásky. Polibek, aby Babiš Prchalovi poděkoval?

Ale kdepak. V úvodu jsem se ptal, co je výsledkem českých parlamentních voleb, a tenhle polibek na Prchalovo čelo je podle mě jasnou odpovědí. Absolutním vítězem voleb je Andrej Babiš, zatímco absolutní prohru utrpěl Prchal. Ten polibek totiž – ten polibek, který mohl vypadat jako polibek z vděku, z lásky, z afektu a emocionálního hnutí –, to ve skutečnosti nebyl polibek, ale seknutí bezskrupulózní estébácké pracky. Byla to pomsta. Za co? Za to, že Prchal si dlouho Babišovi dovoloval za velký peníze radit, a Babiš si v jednu chvíli, když si to už po vyhraných volbách mohl dovolit, pověděl, ty mi nemáš co radit, chlapečku?

Na těch záběrech je vidět, že Prchal chce ze sevření pryč. Když přichází k Babišovi na pódium, napřahuje ruku už dva metry předem. Evidentně si chce potřást rukou, a to partnersky, jako rovný s rovným, floutek s estébákem. Takových floutků jsou stovky. Myslí si, že to dají, že obechčijou politika nebo režim, a že si pak na pohodu koupí iPhoneX a zajedou k moři. Ale ne, takhle to nefunguje. Floutek je z principu nepozorný, slabý, soustředěný až příliš na sebe. Zatímco estébák je furt na pozoru, furt mimo sebe, furt ve světě. Floutek napřahuje ruku, nezáludně, naivně, v hlavě už asi gadgets a moře, a pak to přijde. Babiš ho čapne, drží a nepustí. Přitáhne si ho po trumpovsku jako cvičenou opici nebo jako bezbranné dítě a ocejchuje ho pusou na čelo. Kdo je tady pán? Kdo loutka a kdo loutkář? Chvíle absolutního ponížení.

Takhle přece nechceme skončit, my s náběhy k floutkovství. Letošní volby nám ukázaly, že principem, který absolutně vítězí, není floutkovský cynismus, nýbrž přímá agresivita a zvířecí intuice ve světě rozptýleného estébáka. Golem, který se vymkl kontrole. Medvěd, který šlehl prackou. Slovák, který vyškolil pražskou zlatou kulinářskou mládež.

Po těchto volbách holt budeme muset na čas poslat ten jeden specifický typ namachrovanýho floutkovství k vodě, pokud nechceme skončit jako Prchal.