Život je raut: girl power v hřejivém objetí trojobalu

Foodblog Vývařovna včera oslavil šesté narozeniny. U jeho zrodu stála Karol Hošková a Hannah Saleh, ke kterým se po čase připojila Jana Pakočka. Po třech letech Karol vystřídala Daniela Mikeš, čímž vznikla sestava, ve které Vývařovna funguje dodnes. V roce 2015 byla nominovaná na cenu Magnesia Litera za nejlepší blog, což se pro její autorky stalo impulzem k vydání knihy. Ta vychází dnes a nese název Život je raut.

Art Director: Lucie Šatková

Dost ale bylo Wikipedie. Kdo Vývařovnu zná, moc dobře ví, že světu českých foodblogů dominuje hlavně svým originálním konceptem. Místo ultra zdravých, umně nafocených bio-vegan-avokádových pochoutek nám holky z Vývařovny totiž servírují to, že je v pohodě mít ve svém jídelníčku i nezdravá, smažená a tučná jídla. Taky to, že občas i smažák ze stánku na nejbližším rohu může chutnat jako delikatesa světoznámých šéfkuchařů. Nikdy nezapomínají ani na oslavu typicky české chlebíčkové kultury, neodmyslitelně spjaté s rauty, které holky milují natolik, že je koneckonců zahrnuly i do své životní filozofie a potažmo jim vyčlenily čestné místo v názvu své knihy. Vývařovna ale není jenom netradiční foodblog, a proto ani kniha Život je raut, která u příležitosti jeho šestého výročí vychází, není jen o jídle. Vlastně je o jídle spíš jenom okrajově.

„Budu moc ráda, když si tu naši knihu přečteš a pak se k ní nějak vyjádříš. Z takovýho toho tvýho hezky ženskýho úhlu pohledu." řekla mi Hannah asi před měsícem. Trochu mě vyděsila slova "ženský úhel pohledu", ale to asi jenom proto, že se už odmala snažím nenápadně distancovat od všeho, co zavání dívčím spiklenectvím nebo jakoukoliv formou feminismu. Nicméně, žena jsem a ženský pohled mám, to se samozřejmě nezapře. Nezapře se ani to, že mnoho příspěvků od holek z Vývařovny je odshora až dolů prošpikovaných pořádnou porcí girl power, což by z výše zmíněných důvodů mělo být v podstatě v naprostém rozporu s tím, co bych ráda četla. Mělo, ale není. U Vývařovny mi tenhle čistě ženský přístup k věci vlastně nikdy tak úplně nevadil. Zmínky o věčném přibírání a hubnutí, PMS, o bývalých i současných milencích, krizích vztahových, osobních i tvůrčích - zkrátka to, co ženský řeší, když spolu jdou "na víno" (opijem se jen trochu), případně "na drink" (opijem se hodně) - totiž holky z Vývařovny dávkujou způsobem, který je nejen skousnutelný, ale hlavně natolik lidský, až to vypadá, že všechna tahle témata mají opravdu přímo co do činění s (nejen) jejich jídelníčky.

Foto: Jaroslav Moravec

Stejně by mě ale ani ve snu nenapadlo, že by mi Život je raut - sbírka esejů rozdělených do patnácti kategorií pojmenovaných hashtagy (z nichž mým nejoblíbenějším se rázem stal #vozralazenska), mohla v životě nějak pomoct. Nicméně, stalo se. Tenkrát jsem už třetí den v řadě ležela ubrečená v posteli, cpala se sacharidy a truchlila za nově bývalým milencem. Život mě v těch dnech moc nebavil a jídlo taky ne - jedla jsem vlastně jenom proto, abych měla pocit, že kromě válení se v posteli vyvíjím ještě nějakou další "aktivitu". Jelikož ale tenhle můj poraženecký maraton trval už víc než 48 hodin, začala jsem se (zcela otevřeně žensky) obávat o svou štíhlou linii. Dala jsem si tudíž za úkol vymyslet, co by mě mohlo rozptýlit. Věděla jsem, že se nemůžu pouštět do žádných spletitých románových zápletek, ani do ambivalentních popisů něčích vnitřních krajin, což jsou ve zkratce dvě skupiny knížek, které vlastním. Pak jsem si ale vzpomněla, že mám jednu novou, která nespadá ani do jedné ze dvou v tu chvíli naprosto nevyhovujících skupin. A tak jsem otevřela Život je raut.

Co se týče vizuálu, rozhodně nejde o knihu pro všechny typy a věkové kategorie čtenářů. Je celá laděná dorůžova a kdyby voněla, určitě by byla cítit pudrem. Její obal i ilustrační fotky ale zároveň nesou stopy lehké dekadence, což zalahodí každému oku, které má rádo estetiku hnusu. Když se přesunu k jejímu obsahu, ve svém tehdejším smutku jsem od něj vlastně neočekávala vůbec nic a možná právě proto jsem pak dostala mnohem víc, než bych si dokázala představit. Nerada generalizuju, ale kdybych teď měla Život je raut shrnout jednou větou, tak řeknu, že je to kniha pro všechny, kteří jsou - nehledě na věk, pohlaví a sexuální preference - momentálně a akutně úplně v prdeli. Není to ale žádná přepozitivněná příručka na život, která by vám připomínala ty "opravdové hodnoty" a ukazovala "že všechno zlé je k něčemu dobré", což jsou ostatně přesně ty věci, které člověk v určitých situacích prostě nechce slyšet.

Holky, ač každá úplně jiná, vás prostřednictvím naopak trochu melancholických a hodně sebeironických úvah vpustí do svých životů, ve kterých určitě alespoň jednou najdete paralelu s tím vaším. Jako lepidlo svých rozmanitých názorů a osudů pak (kromě hashtagů) používají samozřejmě jídlo a pití. Vrací se do nejrůznějších etap svých životů, ve kterých momentální stálice na jejich stravovacím nebi vypovídaly i o tom, co tenkrát prožívaly. Mluví o svých guilty pleasures, o jídlech spojených s určitými událostmi. Kolem intimnějších témat pak nikterak elegantně nebruslí - naopak, pouští se do nich stejně bezhlavě, jako se normálně pouštíme snad jenom do alkoholu zdarma. Občas vás mile překvapí, občas znechutí tím, že píšou o věcech, které děláme všichni, ale myslíme si, že nikdo další ne. Někdy vám je za ně taky trochu trapně, mnohem častěji vám je ale trapně společně s nimi. Mimo tohle všechno ale Vývařovna dokazuje, že naše chutě zrají společně s námi a my se postupně učíme vybírat si i ze života jenom to, co opravdu stojí za to, v něm uchovat - ať už jde o vztah nebo o krabí salát.

Takže jo, za ten jeden původně ubrečený večer v posteli jsem Vývařovně sežrala jejich poselství i s navijákem - život vážně je raut. Já osobně na něj například ve většině případů chodím tak pozdě, že na mě nezbudou už ani ty nejmastnější hermelínový chlebíčky, takže se pak musím nevyhnutně už jenom pořádně vožrat. Úplně stejně jako rauty i život se mi někdy vyvede krásně a někdy vůbec. Někdy mám Moëta, kaviár a vyznání lásky v dešti, jindy stáčené víno, veku s majonézou a rozchod v hospodě, kde řvou z rádia Roxette. A co má bejt. Jestli je totiž něco, co by si měli z četby téhle knihy odnést úplně všichni, tak to, že ani za ten největší fuck-up se nemusíme stydět. Bez ohledu na girl power, všichni máme právo cpát se v županu Nutellou přímo ze sklenice a zapíjet to lahváčem. A když k nám naše životní #pravda nepřijde ani pak, ještě vždy je tady #patecek.