Jak jsem se dostal na Red Bull Music Academy party v Londýně

Nemám rád apokalyptický vize, protože kvůli nim beztak vznikaj samý debilní kulturní produkty (kromě tohohle textu mám na mysli třeba Emmerichův nesmysl 2012, Knihu přežití nebo Doktora od jezera hrochů – a peklo se teprve bude stupňovat). Česká scéna s elektronickou taneční hudbou by si ale nějakou pořádnou katastrofu zasloužila. Ty blitky, který nám většina našich klubů a promotérů předhazuje jako čerstvý zvuk ze zahraničí, se totiž „překvapivě” v 99% případů nedaj poslouchat a se současným děním mají společnýho asi tolik jako Čína s demokracií. Proto jsem si taky sbalil pár švestek (rozuměj Slivovici, prachy a špunty do uší) a vypadl na pár dnů do Londýna.

Proč sakra zrovna tam? Berlín je přece blíž, je děsivě cool a nejlepší párty se podle všeho odehrávaj tam. Hmm. Podívejte se prosím do kalendáře a znova se ujistěte, že nemluvíme o roce 2007. Jasně, je to tam skvělý a spousta producentů se přestěhovala právě tam (hlavně proto, že je tam levně, že?), ale zase se to tak nějak začíná přirozeně stáčet k Anglii a pokud mě teda chcete poslat do prdele s tím, že jsem úplně vedle, učiňte tak prosím v komentářích. Minimálně bychom se ale mohli shodnout na tom, že leden a únor byl v Čechách, co se týče taneční klubový muziky, totálně zabitej. A ne, halovky s DJem hrajícím nohama (doufám, že nějakýho idiota napadne napsat něco ve stylu: „Ty debile, neurážej postížený.” – o tohle tady fakt nejde) nebo 45letý vysloužilci, co byli dobří před deseti lety a snaží se jít s trendem, nás opravdu nezachrání. Tohle jsou jen dva (bizardní a exemplární) případy toho, jak se u nás s elektronickou taneční muzikou většinou nakládá. Díky za Sperm (Pantha du Prince, Boxcutter atd.), Lunchmeat (Ikonika, Nosaj Thing), Wilsonic (něco dobrýho každý rok) a pár dalších výjimek.

Ale zpátky k britský metropoli. Nejsem zas takový omezenec, abych si myslel, že tady můžem pořádat srovnatelný párty. Každopádně ani nerozumím tomu, jak je možný, že se na ostrovech stojí před klubama kilometrový fronty (pátý narozky DMZ = 2 hodiny stepování před místem, i když jsme tam s bandou vyrazili na devátou), v prostorách se skoro nedá pohnout a po skončení akce stojí před dveřma desítky lidí, který se vás snaží nalákat na konkurenční večírky. Taky je dost nemožný srovnávat znalosti tamních návštěvníků akcí s těma našima (Jo, ty nový alba na Hyperdubu vypadají sakra slibně. Slyšel jsi ty čerstvý tracky od Kode9 v rádiu? Ne? A co říkáš na Artwork? A na Plaid zítra jdete? vs. Hele a ten dubstep je jako co? To je takový pomalý d´n´b, ne? House music? Jasně, to je Scooter. Nebo to je asi techno, že?) atd. Rozdílama bych se tady mohl zabývat asi hodiny, ale už na to kašlu, protože je mi jasný, že každý člověk, který tohle čte, byl někdy v zahraničí a nebo si je vědom toho, že i v Polsku nebo v Maďarsku jsou na tom 3x lépe.

V rámci výjezdu jsem teda navštívil xyz akcí a slyšel pár jmen, který se k nám asi jen tak nedostanou. Dobrý každopádně bylo, že zrovna ten samej víkend se v Londýně odehrávala Red Bull Music Academy a tak jsem se tam společně s věrnýma kritikama poměrů na český scéně vydal na jimi pořádanou párty. Line-up: Joy Orbison, Rustie, MJ Cole a lidi z akademie. Název klubu si už nepamatuju, ale bylo to v Camden Townu, o kterým vám všichni řeknou, že je to přesně ta čtvrť, kde jsou samý punkáči. Na týhle akci bylo jasně vidět, že mladý umělci místní lidi zajímají a dokonce jsme se dali do řeči s bandičkou Holanďanů, který se na cestu vydali právě kvůli tomuhle mejdanu a čerstvým jménům. Problém byl v tom, že dostat se na parket vyžadovalo vystát nekonečnou frontu, která se navíc nehýbala. Do toho tam poskakovala celkem fešná manažerka, která nadšence (včetně nás) od trpělivýho čekání odrazovala s tím, že do druhýho patra, kde se zatím předváděl Joy Orbison, se stejně nedostanem (Hyph Mango už v Anglii nikoho moc nezajímá. Ne, že by někdy někoho zajímalo tady).

Hrát na city s tím, že jsme ubožáci z východu se nám teda rozhodně moc nechtělo (to by byla snad ještě větší podpásovka, než klasická česká praktika – Víš, ale my jsme s Karlem dlouholetí kámoši a znám jeho ségru. Taky fotím pro Partykoťáko.cz? Ty mě neznáš? Tak pustíš mě tam? Mě se totiž těch 50Kč nechce platit). Ani na to nemáme žaludek, takže jsme podstoupili meditaci v řadě s drinkem.

Dobré příběhy nemusí mít happy-end, ale ten náš ho dostal, takže po útrpném stání v nuzný frontě zpestřeném čekáním (pro změnu) na baru, jsme se dostali na mini-parket, kde probíhala vřava jako na správným punkovým koncertu. To mělo svý výhody, pokud se kolem vás pohybovaly nějaký atraktivní slečny (nebylo jich málo; speciální pozdrav posílám vymóděný zrzce, která mi celkem zblízka předváděla svůj piercing). Horší to samozřejmě bylo, když byl v blízkosti nějaký upocený týpek, ale jelikož maj lidi v Londýně styl, moc často se to nestávalo. Z hlediska hudebního je nutno podotknou, že se všichni vybraní mlaďasové předvedli ve výborným světle (Rustie s Orbisonem zvlášť) a podobnou párty bychom u nás potřebovali jako sůl. Takže kluci z Red Bullu, je na čase uspořádat nějaký větší mejdan i u nás.

V menším měřítku se o aktivitách Red Bull Music Academy můžete dozvědět na zítřejší (13.3.2010) infosession v rámci festivalu Lunchmeat, kde svý zážitky zprostředkujou Ad Bourke a Kidkanevil. Pokud si ale chcete pokecat s Dam Funkem, Moritzem Von Oswaldem, Henrikem Schwarzem nebo Carlem Craigem, svou šanci jste už prováhali, protože právě tihle pánové v Londýně taky byli. Stejně tak Modeselektor, Roots Manuva nebo DJ Sprinkles. Hmm. Můžete to zkusit příští rok. Z našeho vyprávění už víte, že trpělivost růže přináší.