Sigmund Freud jednou prohlásil, že v historii proběhly tři velké vědecké revoluce, které otřásly samozvanou pozicí lidstva ve středu vesmíru. První měl na svědomí Mikoláš Koperník, když ukázal, že Země není nic jiného než malé smítko kroužící kolem Slunce v nedozírně velkém vesmíru. Další způsobil Darwin, který dokázal, že člověk nebyl předním výtvorem boha, nýbrž se vyvinul z opic a navrch si ponechal jejich odvěkou zvířecí náturu. Posledním Freudovým prohlášením na dané téma bylo, že „hlad jednice po velikosti trpí třetím a nejtěžším zásahem soudobého psychologického výzkumu, který se snaží prokázat, že ego každého z nás není svým vlastním pánem a musí se tak spokojit se střípky informací o tom, co nevědomky probíhá v jeho mysli.”
Pokud vám to připadá jako duševní pochod člověka, který právě vysál nestoudně velkou lajnu koksu, pak to asi nebude náhoda. Psychoanalýza vděčí za svůj vznik Freudovu dlouhodobému experimentování s bílým matrošem v dobách, kdy byl volně dostupným, byť drahým léčivým přípravkem. Nejen, že měl vliv na objevení „královské cesty do nevědomí” ve snech, na ní založené terapii a vědecké disciplíny jako takové; Freud se rovněž postaral o to, aby kokain dostal do co největšího počtu nosních dírek v jeho okolí. „Pokud někdo může za rozšíření kokainu jako rekreační drogy, tak Freud,” poznamenal Dominic Streatfeild, autor knihy Cocaine: An Unauthorized Biography.
Videos by VICE
Přesto, že se listy koky žvýkaly v Andách po několik tisíciletí, jeho užívání v syntetické podobě objevil Freidrich Gaedcke, který jej nazval „erythroxylinem”, až v roce 1855. V polovině osmdesátých let 19. století se látka dočkala zjednodušeného jména „kokain” a vylepšení čistícího procesu, díky čemuž ho všechny farmaceutické společnosti, které ho prodávaly, propagovaly jako všelék. Freud se o novém, zázračném léku dozvěděl z Therapeutic Gazette vlastněných společností Parke-Davis, která je v dnešní době součástí společnosti Pfizer. Deník se rozhodl osmadvacetiletého Freuda sponzorovat 24 dolary za propagaci jejich produktu. Vzorky zaslala ambicióznímu vědeckému asistentovi neuropatologie na vídeňské univerzitě i společnost Merck. Dá se tedy říct, že byl jedním z prvních nadšenců nové drogy.
Freud se v té době poohlížel po příležitosti, jak se prosadit. Dosáhl několika dílčích úspěchů s metodou barvení nervové tkáně a tezí, která se zaobírala hledáním varlat v těle úhořů. Protože mu prášek dopřával pocit nadřazenosti a obdivu přesto, že se stále pohyboval v zašlém, starém světě akademické medicíny, věřil, že mu právě on zajistí slávu a bohatství. V dubnu roku 1884 si v lékárně Angel’s vyzvedl svou první dávku a okamžitě ji začal sám na sobě testovat. Jak jinak než ve jménu vědy.
Jak fyzické, tak psychické účinky kokainu ho od začátku lákaly a v důsledku toho popsal, jak s jeho pomocí bojoval „s neuvěřitelným úspěchem proti depresi a trávícím potížím,” (aniž by zmínil, že vedlejší účinky jsou o poznání zajímavější než u živočišného uhlí). Koncem roku poté vydal práci „Über coca”, ve které popsal „to nejkrásnější vzrušení” po prvním užití, „veselí a dlouhotrvající euforii”, navíc s poznámkou, že látka potlačuje únavu a hlad.
Freud přesto nebyl s návykovými vlastnostmi a dlouhodobými účinky kokainu nijak zvlášť obeznámený: „Přijde mi pozoruhodné, – a to jsem vysledoval sám na sobě i dalších pozorovatelích, kteří byli schopní takové věci posoudit – že první nebo kterákoliv další dávka kokainu vzbuzuje chuť stimulant dále užívat, na stranu druhou, někdo vůči látce pociťuje bezpříčinnou averzi” – nic, co by se podobalo úzkostlivému vyškrabávání neexistujících zbytečků z povrchů zrcátek v pět ráno a zoufalým, sebenenávistným textovkám, že?
Možná si doktor závislost neuvědomoval, protože se nikdy nedostal na dno svého pytlíku s matrošem: „Pokud někdo pod vlivem kokainu intenzivně pracuje, po třech až pěti hodinách se dostaví pokles dobré nálady a je zapotřebí další dávky, aby se zabránilo nástupu únavy…” Freud musel být zřejmě pouhou jednu lajnu od pádu do hlubin – stejně jako mnoho dalších závisláků jeho doby.
Zanedlouho začal svým přátelům z oboru posílat vzorky s přáním, aby ho vyzkoušeli jako mentální stimulant a pro léčbu astmatu, poruch příjmu potravy, jako afrodiziakum (musíte se zamyslet nad tím, jestli mohla Freudova záliba v sexuálních fetiších vzniknout třeba v průběhu prosněženého čtyřhodinového masturbačního maratonu), a zejména jako lék proti závislosti na morfiu a alkoholu. Představil jej i svému příteli, psychologovi Ernstu von Fleischl-Marxovi, který užíval morfium na chronickou bolest palce, ke které přišel při pitvání mrtvoly. Místo, aby ho kokain zbavil závislosti, přivodil mu další. Fleischl-Marxov zanedlouho utrácel za kokain šest tisíc marek měsíčně a zemřel o sedm let později, v pouhých pětačtyřiceti.
O něco zdařilejší využití v medicíně se podařilo objevit jeho dalšímu příteli, oftalmologovi Karlu Kollerovi, který jako první přišel s tím, že umrtvovací účinky kokainu mohou být užitečné při lokální anestézii během operace očí. Koller se ale, na rozdíl od Freuda, vyvaroval vlastnímu užívání léku, což je zřejmé z nepoužitého vzorku, který se v roce 1995 našel vedle souboru jeho prací v čítárně Knihovny Kongresu. Sigmund by sáček bezpochyby vylízal do posledního zbytku.
Freudovi kolegové zkoumali zázračný všelék sami na sobě s tak ohromným zápalem, že muselo nevyhnutelně dojít na lámání chleba. Představa zázračného léku se vymkla kontrole. Německý otorhinolaryngolog (ORL) Wilhelm Fleiss vydal práci s názvem „Souvislost mezi nosem a ženskými pohlavními orgány”, ve které spekuloval, že nos představuje mikrokosmos, skrze který lze vyléčit jakýkoliv tělesný neduh pomocí nalezení konkrétního bodu, na který se kokain aplikuje. Freud byl této teorii věrný natolik, že musel později podstoupit operaci na zprůchodnění nosu, stejně jako Fleiss.
Fleiss s Freudem se jednou pokoušeli vyléčit ženu z hysterie, neurózy, které se tehdy připisoval původ ve vagíně. Operace se jim ale nevyvedla a pacientku málem zabili. Tato žena byla později zvěčněna jako „Irma” v knize Výklad snů, ve které Freud glosuje příběh, který by mu dnes přivodil ostudu, ztrátu licence a možná i soudní tahanice a pobyt ve vězení.
Místo žaláře pracoval Freud na různých teoriích, které se staly základem psychoanalýzy – koncepty jako id, ego a superego; libido jako nevázaná sexuální energie; Oidipův komplex – to všechno během servírování obrovského množství kokainu vietnamským neurotikům ze střední třídy, kteří si s ním museli donekonečna povídat o svých problémech, které byly podle Freuda dané jejich rodiči a jejich špatným přizpůsobením se buržoazním normám. Do té doby nedotčené pole udělalo z psychoanalýzy kapitalistickou disciplínu.
Tou zůstala až do doby, než se do ní roce 1972 opřeli filosof Gilles Deleuze a psychoanalytik Félix Guattari svou knihou Anti-Oidipus, ve které rozdělili Freudovu kariéru na tři části: výzkumnou, průkopnickou a revoluční. Na začátku stojí nespoutaná energie libida následovaná klasicistní aplikací Oidipova mýtu na pulzující, bezvládnou a svazující touhu v rodině přecházející v terapeuta, který považoval „nekonečné tlachání za lék”. Freud byl prý „fantastický jako Kryštof Kolumbus, vynikajícím buržoazním čtenářem Goetheho, Shakespeara a Sofokla a zároveň maskovaným Al Caponem”.
Deleuze a Guattari však netušili, že byla terapie napodobující strukturu závislosti, založená na potulování v mysli a samostatných monologů závislých ve skutečnosti koksovým výplodem. Freud byl ve skutečnosti spíš Al Pacinem ze Zjizvené tváře než Al Caponem.
Mnoho lidí dnes považuje psychoanalýzu za méněcennou disciplínu navzdory její oblíbenosti mezi bohatými fanoušky solipsistického tlachání.
Její kritici ji považovali na pseudovědu dokonce i předtím, než se její autor našel v kokainu, o kterém někteří hovoří spíše jako o zneužívání léčiv než o závislosti (sám Freud doufal, že neurologický výzkum později jeho vyumělkované teoretické konstrukce potvrdí). Skeptici vypichují vliv kokainu na jeho mistrovské dílo Výklad snů, pro nějž, jak se zdá, byla předlohou horečnatá, kokainem vyvolaná snůška volných asociací. „Vidím sám sebe jako sněhuláka s mrkví místo nosu, stojím na širém poli pokrytém blyštivým sněhem, najednou všechen roztaje a pak i já, padá mi nos, a nechává mě s pocitem hluboké prázdnoty…” „Tohle je o pohlavní úzkosti: mrkev představuje váš penis…”
Freudovo laškování skončilo náhle po dvanácti letech v roce 1896, den po smrti jeho otce. Těžko věřit, že by šlo o pouhou shodu okolností, ale i přesto vás napadne, jak by se asi evropská intelektuální historie vyvrbila, kdyby Freud heroicky neodzkoušel všechny ostatní, dnes zakázané rekreační drogy.
