V roce 1969 si Michael Humphrey odseděl čtrnáctiměsíční trest v ohijské státní věznici v Mansfieldu za velkou loupež, která vzešla z krádeže auta. Bylo mu 18. Humphrey říká, že se nikdy znovu do křížku se zákonem nedostal, aby se do vězení nemusel nikdy vrátit, takže se po svém propuštění neodvážil ani odplivnout na chodník. Život byl najednou lepší, nebo alespoň snesitelnější, když se Humphrey konečně zbavil nočních můr z vězení, které ho po dlouhá léta pronásledovaly.
„Pořád si pamatuju, jak to tam smrdělo, pořád slyším zvuky, které se tam rozléhaly,” říká. „Někdy jsem musel i vstát a rozsvítit světlo, abych se ujistil, že tam nejsem pořád zavřený.”
Videos by VICE
Jednoho jarního dne v roce 2000 jel Humphrey po silnici číslo 30 a spatřil poutač, který propagoval prohlídky věznice hovorově známé jako Mansfield. Tahle věznice byla těsně po sto letech od jejího otevření, v roce 1990, zrušena nařízením soudu kvůli nelidským podmínkám, které tam panovaly.
Přesto, že do tohohle světa nechtěl znova vstoupit, zvědavost Humphreyho přesvědčila. Tak se vydal k ohromnému gotickému průčelí, kterému starší vězni přezdívali Drákulův hrad, zaplatil vstupné a znovu vstoupil dovnitř.
Tou dobou už byl Mansfield přebudován na lákavou turistickou atrakci díky tomu, že se tam v roce 1994 natáčel film Vykoupení z věznice Shawshank (a také další, ne tak úspěšné filmy jako Air Force One nebo Tango & Cash, který se natáčel v době, kdy byla Mansfieldská věznice ještě v provozu. Humphrey se procházel po rozlehlé budově, pozoroval neuvěřitelné chátrání a postavil se tváří v tvář svému dočasnému pobytu ve východním křídle – šest pater vysoké hale, které je domovem největší samovolně stojící mříže na světě.
„Když jsem tam byl vězněn, nikdy jsme se tam nemohli projít, takže to pro mě bylo dobrodružství,” potlačoval smích Humphrey, zatímco následně přiznal, že by se tam nejspíš vůbec nevydal, když mu mysl začaly zaplavovat nepříjemné vzpomínky. Po několika týdnech se ozval společnosti, která má údržbu Mansfieldské věznice na starost a popsal, jak je s tímto místem spojen. Do podzimu Humphrey nastoupil na pozici průvodce. Díky jeho zkušenostem ze stavitelství přispěl k opravám a zachování chátrající stavby.
Dnes se šestašedesátiletý Humphrey vyžívá ve své prohlídce „Život vězně”, která poskytuje Shawshakským fanouškům a ostatním návštěvníkům neobvyklý pohled na uvěznění v Mansfieldu očima někoho, kdo si jím prošel.
„Když jsem v roce 2000 začal s provázením, nikomu jsem neříkal, že jsem bývalý vězeň,” vysvětluje. „Hrozně jsem se styděl za to, že jsem odsouzeným zločincem.” Humphrey říká, že se na to hned zkraje málem vykašlal, protože se ho dotklo to, že: „slyšel, jak návštěvníci žertovali a měli nejapné poznámky o vězních ve stylu, že si to a támhleto zasloužil.”
Teď říká lidem všechno, co jen chtějí vědět, poučuje je o složité historii věznice a tom, jak se vyvinula z dočasného pasťáku pro nenásilné delikventy do přelidněného surového pekla s nejvyšší ostrahou.
Tato proměna může být dohledána až do požáru v jiné ohijské věznici asi o sto kilometrů jižněji v Columbusu v roce 1930, který stál život více než 300 vězňů. Poškození přinutila přesunout do Mansfieldu stovky „těch nejhorších” – vrahů, násilníků a dalších.
První věcí, které si Humphrey všiml při svém nástupu do věznice v roce 1969, byl neskutečný zápach více než 2000 mužů, kteří se směli mýt pouze jednou týdně. Násilí na sebe nenechalo dlouho čekat: rvačky byly na denním pořádku, pobodání také ničím výjimečným a vězni často ukončovali svůj život oběšením. Ty nejhorší věci, které se mohou dít za mřížemi, se podle Humphreyho v Mansfieldu děly, a proto si hned zkraje pobytu opatřil zbraň. „Měl jsem kartáček na zuby se žiletkou zatavenou do držadla. Ten kartáček jsem nosil na krku na tkaničce, ale zastrčený do šíje tak, aby ho nikdo neviděl.” Naštěstí, jak aspoň tvrdí, ho nikdy nemusel použít.
Humphreyho spoluvězeň byl muž jménem Ron Crabtree, který byl odsouzen za ozbrojenou loupež na šest let. Ve vězení se z nich stali celoživotní přátelé (Crabtree zemřel v roce 2012) a byl pro Humphreyho tím, kým byl pro Andyho Dufresneho „Red”. Naučil ho s lany, a to nejdůležitější pravidlo Mansfieldské, nebo jakékoliv jiné věznici: „Od nikoho nepřijímat žádné dárky.”
„Nic tu není zadarmo,” vzpomíná Humphrey na to, jak byl poučován, „a tuhle poučku jsem měl neustále na paměti.”
Humphrey se po těch 14 měsíců uzavřel do sebe a říká, že s bachaři vycházel. Ne proto, že by jim pomáhal s daněmi, ale proto, že mu jeho matka mu každé dva týdny na návštěvy nosila obrovské pekáče lasagní a chilli a bachařům tak zůstalo obrovské množství zbytků, se kterými pak hodovali. „Z původního „paní” se to měnilo na „paní Humphreyová” až na familiární „June””, směje se Humphrey. „Chovali se ke mně celkem slušně.
Další poměrně zásadní paralelou mezi Humphreyem a Shawshankem bylo, že stejně jako Andy Dufresne Humphrey tvrdí, že je nevinný, že žádné auto neukradl.
„Abyste rozuměli, nebyl jsem žádný andílek, ale taky žádný kriminálník,” říká. „Přiznal jsem s k něčemu, co udělal někdo jiný. V den, kdy do domu dorazila policie jsem tam byl sám, a tak mě zabásli. Soudce naléhal, abych prozradil jména všech, kteří v tom byli zapletení, a to jsem neudělal, a proto mě poslali do Mansfieldu.”
Po téměř padesáti letech svého rozhodnutí lituje jen pramálo. „Mohl jsem jít pracovat do ocelárny Republic za svým otcem a zemřít na zaprášení plic tak jako on,” říká Humphrey. „Pokud byl tohle můj osud, tak ať.”
Tou dobou si Humphrey myslel, že už za to zaplatil, a až ho pustí, všechno bude zas dobré. Nebylo. Mimo to, že přišel o právo volit a držet zbraň, nesl Humphrey, tak jako mnoho dalších vězňů, neoddiskutovatelné stigma a potupu spojenou s tím, že je obviněný zločinec. Ale díky podpoře jeho kolegů ve Společnosti na ochranu vězení Mansfield vyplnil potřebné formuláře a v roce 2004 mu tehdejší guvernér Ohia Bob Taft prominul jeho pochybení.
„Je to pro mě pořád citlivé téma,” říká Humphrey. „Nemůžu vám říct, co to se mnou udělalo, ale obrátilo to můj život k lepšímu. To břímě mi spadlo z ramen. Teď jsem šťastný. Můžu teď mluvit s kýmkoliv a nepřipadat si podřadně.”
Noční můry už ho neděsí, ale pořád jsou v Mansfieldu místa, která mu vrací děsivé vzpomínky. I v průběhu těch nejtemnějších okamžiků uvěznění Humphrey nikdy neuvažoval nad „plazením se v řece plné sraček”, ani nad žádným jiným způsobem útěku. „Nikdy jsem se nechtěl ohlížet přes rameno,” říká Humphrey. „Řekl bych tohle – moc jsem chtěl ven, a když jsem v roce 69 a 70 viděl ty bachaře s klíči, přál jsem si je mít.”
Směje se. „A teď je mám. Mám od tohohle místa klíče.”