Jaké je to žít s kozama?

všechny fotky: Tim Bowditch

Kdo čeká přisprostlej článek a fotky víc či míň obnaženýho dámskýho poprsí, bude teď asi trochu zklamanej. Budeme se totiž teď věnovat ultimátnímu příběhu do říše zvířat, kterou podnikl kluk jménem Thomas Thwaites, který se na vlastní kůži pokusil zjistit, jaké je to žít jako koza.

Opatřil si na to speciální protézy na ruce a nohy, aby mohl chodit po čtyřech co nejpohodlněji. Taky chvíli uvažoval o to, že by si vyrobil umělý bachor, který by mu usnadnil spásání trávy na pastvinách – chtěl toho dosáhnout pomocí bakterií, které v sobě kozy mají. Ale nakonec to nedal a jenom si vyslechl rady behaviorálních kozích psychologů o tom, jak s kozami má žít. A pak s nimi pár dní na kozí farmě v Alpách strávil.

Toto je jeho neuvěřitelný příběh.

„Když jsme se jednou posouvali z jedné pastviny na druhou, udržel jsem s nimi krok jenom asi jeden kilometr, pak mi zdrhly a nechali mě někde v prachu za sebou,” řekl mi Thwaites přes Skype. „Zbytek dne jsem se je pak jenom snažil dohnat. Nakonec jsem je dokonce našel, což bylo docela příjemné, protože byly na krásně zelené pastvině. Ale celkově lezení po horách bylo dost pomalé, protože jsem nemohl používat ruce, a kdybych padal, tak se nemám jak čeho chytit.”

Thwaites jako takový je, překvapivě, konceptuální designér z Anglie. Zajímá se především o vědu, technologie a futuristické výzkumy. V předchozích projektech se třeba zaobíral otázkami budoucnosti genetického inženýrství nebo hypotetickou službou Nebo s takřka božskými schopnostmi.

„Posthumanismus, transhumanismus a tak dovoluje lidem dosáhnout jejich tužeb. A myslím si, že ne všechny tyhle tužby lidí budou nějak hluboké,” snažil se mi Thwaites vysvětlit v rozhovoru.

Jinými slovy se tím snaží říct, že ne každý v budoucnosti bude chtít být kyborg. Někdo naopak místo evoluce může zvolit zcela opačný směr.

„Jen si to představte, stát se zvířetem. Je to o tolik jednodušší a klidnější,” napsal mi Thwaites jednou. Chtěl si pak na vlastní kůži sám vyzkoušet, jaké je to stát se tvorem bez jakýchkoliv obav či frustrací, tedy tvorem, kterého nesužuje existenční teror každodenního života. A zároveň toho chtěl dosáhnout pomocí supermoderních technologií, co dnes používáme.

Sám si pak dal za cíl, že jako koza přeleze švýcarské Alpy, a našel si k tomu jednoho soucitného pastevce, který ho v září 2014 pustil do svého stáda. Ale jak brzy Thwaites zjistil, kozí život v hornatém terénu není žádná hitparáda. Sám měl jen minimum času na to, aby se sžil se svou protézou, a tak ji ani nestihl pořádně vyladit, což se mu vymstilo tím, že se mu zákeřně převažovaly tlapky při cestě z kopce dolů. Taky byla dost velká zima a navíc déšť na to, aby mohl s kozama spát venku, takže pak se svým týmem každý den venku kempoval. A v neposlední řadě měl trochu problém se zapadnutím do stáda, protože když vypadal jako podivnej chlap v podivnym obleku s podivnou helmou, tak prostě kozy nepřesvědčil, že je jedna z nich.

„Jednou jsem si nahoře na kopci všiml, že kozy na mě koukají a přestávají žvýkat. Až v tenhle moment jsem si uvědomil, že vlastně mají docela ostré rohy,” řekl mi. „Koza, se kterou jsem se nejvíc zkámošil, asi byla největší flegmatik z nich všech,” dodal.

Další farmář, jehož stádo pak s Thwaitsem cestovalo, si ale naopak myslí, že ho stádo přijalo ještě docela dobře. Celkově pak designér s kozama strávil tři dny, další tři dny pak cestoval jako kozí solitér.

Na letošní září pak Thwaites chystá výstavu fotek z jeho kozího života v Londýně. Stejně tak o tom vyjde kniha s názvem „Goatman: How I took a Holiday from Being Human”.

„Myslím si, že to bude takové dlouhodobá věc, protože technicky jsem byl fakt jenom kousíček od toho, abych jenom mohl svobodně hopkat a přežvykovat trávu,” řekl mi na závěr Thwaites. „Nejsem si sice jistý, jak blízko se k tomu jednou dostanu, ale rozhodně jsem ve svojí hlavě ještě přinejmenším jeden další prototyp před finálním nastolením této absolutní rovnováhy v mé mysli.”