Lou Reed dobře věděl, že rock'n'roll může člověku zachránit život

Lou Reed byl bez debat tím největším vzorem a taky hrdinou, jakého jsem kdy měl. Když ke mně ale z čista jasna doputovala zpráva o jeho smrti, nemůžu říct, že jediné, co jsem v tu chvíli pocítil, byl smutek.

Namísto nějaké truchlivé paralýzy se mi hned vybavila písnička Rock & Roll, jedna z nejlepších rokenrolových skladeb vůbec. Vypráví příběh o Jenny, holce, která beze smyslu bloumá vlastním životem od ničeho k ničemu – až do chvíle, kdy jednoho rána náhodou naladí na newyorské stanici rádia melodii, která ji v ten moment úplně zelektrizuje. Teprve tehdy konečně pocítí, že žije. „Začala tancovat do rytmu té dobré, tak dobré, zatraceně dobré hudby," zpívá Lou. Člověk, který měl za sebou všechno možné, včetně „léčby" vzpurnosti a homosexuálních sklonů elektrošoky, z vlastní zkušenosti dobře věděl, o čem píše. „Život jí zachránil rock'n'roll", to tedy rozhodně není jen náhodná muzikantská fráze.

Je to stejně osobní záležitost jako třeba Heroin nebo I'm Waiting For My Man a spousta dalších písniček, co se člověku zaryjí do paměti a dělají mu v hlavě trochu chaos, nezapomenutelných kousků, které Lou napsal pro Velvet Underground. Spojují je upřímná sdělení, tak jednoduchá a pravdivá, že vlastně nikoho nenapadlo o nich složit písničku – až do doby, než se objevil Lou. Jasně, existovaly různé jiné fláky velebící krásu a slávu rock'n'rollu, ale rozhodně nebyly stavěné na příběhu osamělého děcka z předměsti, které dřepí na zadku a čeká, až se konečně něco začne dít. O víc než deset let později potom sice třeba Morrissey vybudoval svou kariéru mimo jiné na zpívání o outsiderovi a zároveň posedlém hudebním fanouškovi, ale nejsem si tak úplně jistý, jestli se mu povedlo vyjádřit to, co předtím Lou Reedovi. Ten šok, údiv a úžas z objevení úplně nových obzorů, téměř jiného světa.

  Co ovšem Lou asi nemohl při psaní Rock & Roll tušit, je skutečnost, že tahle hudba se dostane ke spoustě ztracených duší, že ji objeví nepočitatelné množství podobně tápajících holek a kluků, jako byla Jenny. Děcek, kterým jejich vlastní životy připadaly nesmyslné, než jim do nich vstoupil Lou se svým rock'n'rollem. Vím to, protože jsem to sám zažil. I já byl jedním z těch dětí. Velvet Underground jsem poprvé zaregistroval okolo čtrnácti nebo patnácti, ale vlastně jsem je miloval ještě dřív, než jsem zaslechl jejich hudbu. Copak může vůbec existovat lepší název, který by v člověku vyvolával stejné představy, jako když se řekne „The Velvet Underground"? No chápejte, dostali mě už dávno před tím, než jsem si pustil nějakou nahrávku. Byli tou osudovou kapelou už v momentě, kdy jsem ještě ani nic netušil o jejich perfektní hudbě, perfektní image a perfektním příběhu.

Tahle muzika byla můj život. Beze srandy. Stali se měřítkem všeho, kapelou, se kterou jsem potom srovnával cokoli jiného. A asi nikoho nepřekvapí, že Velvet Underground u mě neměl nikdo šanci porazit, to ani ve snu!

Já podle nich dokonce odhadoval i lidi. Byl jsem skálopevně přesvědčenej, že s tou skvělou holkou, co mi řekla, že Velvet Underground jsou její nejoblíbenější kapela, se zkrátka musím oženit. Což jsem fakt udělal. A byl to koneckonců její nápad, že nám v kostele o svatebním dni zahrají I'll Be Your Mirror! Písničku, která poodhaluje, že ten hnusný, pro někoho jízlivý a surový Lou má možná čistší srdce než spousta z nás.

Ona tomu všemu rozuměla. A o tom to celý je, o porozumění. Velvety obdivuju proto, že tak nějak cítím spřízněnost, pocit, že Lou byl taky schopný věcem a lidem porozumět. Je to jako číst Bukowskiho, co naprosto šílel ze spisovatele Johna Fante. Ten ho dost ovlivnil a ve všem tom šílení je jasný poselství, Bukowskiho snaha ukázat, že Fante je zkrátka hrozně dobrej. A úplně stejně to bylo i s Lou Reedem a jeho vlastními fascinacemi, třeba spisovatelem Hubertem Selbym Jr.: „Hele, já říkám, když ne Selby, tak nikdo… Tak to prostě vidím." Pro Loua byly tyhle zásadní vlivy, které jej formovaly, hodně důležité – nestyděl se za ně, spíš naopak. Možná právě proto, že měl své velké oblíbence, se sám stal idolem spousty jiných lidí.

Samosebou jsem chodil na jeho koncerty. Vzpomínám třeba na Long Beach v roce 2004, kde hrál prodloužené a osobitější verze písniček Velvet Underground. Nebyly úplně rozpoznatelné a zněly trochu děsivě, ale to je vlastně jedno: byl to přeci Lou Reed a mohl si už sakra dělat, cokoli se mu zlíbí. Taky jsem ho viděl roku 2000 v Birmingham Symphony Hall, kdy celý obecenstvo probodával zlostným pohledem a my se trochu báli a nevěděli, jestli tleskat mezi jednotlivými písničkami, nebo jestli ho tím ještě víc vytočíme. Tam jsem potkal chlápka, co mi půl hodiny zběsile líčil všechny minulé a budoucí události, na kterých Lou Reeda zažil a na které se ještě chystá – precizně popisoval jeden koncert za druhým, nebralo to konce, ale docela jsme si rozuměli. Ovšem jen do chvíle, než jsem se nevinně zeptal, jaké další kapely rád poslouchá. To jsem fakt neměl dělat. Probodl mě očima a s opovržením odseknul: „Já chodím jenom na Loua." Pak se ostentativně zvedl a odešel.

A teď ten chudák už nemá kam chodit a koho poslouchat. Přemýšlím, jak se asi musí cítit. Protože jak už jsem říkal, já vážně při zprávě o Lou Reedově smrti nepocítil tu samou emoční ponorku, jako když jsem se doslechl třeba o úmrtí Vonneguta nebo Amy. Tehdy se mi chtělo prostě jenom sedět a popotahovat jako malý dítě, kterýmu někdo rozšláp oblíbenou hračku. S Louem to bylo jiný, nevěděl jsem proč, ale dlouho mi to vrtalo hlavou. Tak jsem se zkusil doopravdy pořádně zamyslet.

Nejdřív mě napadlo, že jsem už zkrátka otupěl pod tou mohutnou vlnou „RIP" vzkazů a narychlo uplichtěných zpráviček na Buzzfeedu a jiných serverech, které se zas klasicky hned všude vyrojily v naprosto neuvěřitelném množství. A já si jen v duchu opakoval: „Jděte už všichni do prdele, ničemu nerozumíte", protože poklady rock'n'rollu ti prostě dávají pocit, že nejlíp se v nich vyznáš jedině ty sám.

Ale to nebude úplně ono – ten důvod, po kterém jsem pátral, je někde jinde. Došlo mi, že když se mě kdokoli zeptá, s kým bych si v životě přál udělat rozhovor, vždy jsem odpovídal a stále odpovídám: „S Lou Reedem." Jenže to vlastně není pravda. Nikdy jsem s ním rozhovor vést nechtěl, ani jsem se o to nepokoušel. A není to tím, že bych se ho bál – i když, po pravdě, je to taky dost možný. A ani kvůli nějakému tomu pořekadlu, že člověk by nikdy neměl chtít osobně potkat ty, které v duchu považuje za své hrdiny. Netoužil jsem s Lou Reedem mluvit proto, že napsal písničku Rock & Roll. Tam jsem totiž našel odpověď na jakoukoli svoji nevyřčenou otázku. To nikdo jiný nedokázal. Jen Lou. On mi v tý písničce řekl úplně všechno.

Tim Jonzea můžete sledovat na Twitteru.