Reklama
Různě

Jak žít sám a nezbláznit se

Nedávno jsem dosáhla cíle, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nedosáhnu: sama jsem se přestěhovala do New Yorku. Ne že by to teda bylo ale levné...

by Allie Conti
19 červenec 2016, 8:39am

Tato žena na fotce z Getty Images stoprocentně žije sama...

Nedávno jsem dosáhla cíle, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nedosáhnu: sama jsem se přestěhovala do New Yorku. Důvody k tomu jsou složité a je jich hodně, ale můžu to shrnout do přesvědčení, že soužití s lidmi je peklo a to hlavně, když se s nima musíte dělit o koupelnu.

Ne že by to bylo levné. Můj nový příbytek je pěkně prťavá garsonka, která mě už s předstihem stála tolik, že se s tím budu ještě dlouho vypořádávat, ale i když jsem to před nastěhováním věděla, chtěla jsem tu tak moc bydlet, že jsem do toho šla.

Vlastnit svoje bydlení není něčím, na co většina lidí v mým věku může dosáhnout, takže bydlení sama je svatej grál všech ubytovacích uskupení, hlavně v drahých a velkých městech. Pokud chcete v New Yorku přežít a mít dost peněz na užívání si všeho, co nabízí, měli byste bydlet po dvanácti v podkrovním bytě v něčí skříni nebo pod stolem.

Pro moje přežívání ve městě, kde jste mačkání ve vagónu metra, přetahujete se o každý kousek místa s kolegy ve špinavých open officech, nebo jste neustále postrkování při chůzi na frekventované ulici, je zásadní mít nějaké své posvátné místo. A jsem ochotná si za tohle privilegium připlatit.

A podle všeho takhle neuvažuju sama. Sociolog Eric Klinenberg v roce 1950 napsal knihu Going Solo, kde píše, že v méně než 10 procentech amerických domácností žili lidé sami a byli to výhradně muži migrující ze západu. Oproti tomu data z roku 2012 mluví o tom, že polovina domácností na Manhattanu je obývána pouze jedním člověkem.

I přesto, že jedna finská studie ze stejného roku jako Klinenbergova kniha říká, že lidé, kteří bydlí o samotě mají depresivní tendence, profesor newyorské univerzity namítá, že takoví lidé jsou aktivnější ve společenském dění a více se stýkají s ostatními v barech nebo kavárnách nebo skrze sociální sítě.

Počet lidí, kteří žijí sami, stoupá, myšlenka samoty jako cesty k seberealizaci není ani v nejmenším nová. Její počátky sahají až k Henrymu Davidu Thoreauovi, pravděpodobně prvnímu Američanovi, který se odstěhoval do svého a dával každému najevo, jak mu to vyhovuje.

„Důvodem pro samotu není stáhnout se ze zbytku světa. Slouží k tomu, abyste si uvědomili, kdo jste a kam má váš život směřovat," poučil mě Klinenberg. „To je ten způsob, jak nad tím Emerson a Thoerau přemýšleli. Mějte na paměti, že v dnešní době neznamená bydlení o samotě být sám.

Thoreau se ale nemusel potýkat s nedostatkem bydlení a zvyšováním nájmů. Podobně jako ten chlápek, co bydlel v San Francisku v dřevěné krabici, dnes musíme dělat určité kompromisy, abychom dosáhli mety brzké dospělosti. Například já nemám mrazák. Ani troubu. Technicky vzato mám dost místa na gauč, ale kdybych ho měla, nemohla bych udělat ani krok, bez přeskakování nábytku. I když jsem teď s místem, které mám k dispozici v pohodě, ale bojím se, že po nějaké době na mě dolehne ponorková nemoc.

Dak Kopec, environmentální psycholog na Bostonské architektonické univerzitě, říká, že nejsnazší způsob, jak jí předejít je vytvoření si nenápadných domácích rituálů, při kterých si odpočineme. Například dělání něčeho, co vyžaduje příliš mnoho kroků je podle něj špatné, jako třeba spojování a rozpojování kabelů.

V tak malém bytě se tomu půjde těžko vyhnout zvlášť, když je tam jen jeden odpadní vývod a není u umyvadla. Kopec řekl, že klíč tkví v kabelech a trval na tom, abych se nějak vypořádala s Damoklovým mečem v podobě elektrické změti kabeláže pod mým stolem, nebo bych měla poslouchat jinou muziku, abych si k tomu zmatku vytvořila pozitivní vztah.

„Pro technické typy mají kabely význam, takže je méně bijí do očí, než člověka, kterému na nich nezáleží," vysvětluje. „Menší zájem o ně vede k jejich dráždivosti v prostoru. V miniaturním bytě je důležité snížit dráždivost objektů tak, aby všechno vzbuzovalo pozitivní dojmy."

Jinými slovy, pokud váš byt vypadá špatně, i vy se budete cítit špatně.

Mít neustále zapojenou televizi by tedy mělo pomoct mému mentálnímu zdraví, ale před měsícem jsem se přistihla, jak si s obrazovkou povídám, což není úplně dobré. Jeden článek v New York Times potvrdil závěry Klinenbergovi knihy s případem Amy - ženy, která začala koukat na televizní pořady během cvičení na běžícím pásu a začala sama se sebou mluvit francouzsky jako výsledek jejího bydlení o samotě. Sice by mi nevadilo naučit se francouzsky, ale otřesný příběh zmiňuje i chlápka zvaného Chad, který říká, že kdykoliv jeho snoubenka vyrazí do města, v 8 ráno začne pít ve sprše šampus, hodiny stráví hraním Maddenu a přežívá jen na francouzských bagetách a pizze.

Spolubydlící (nebo partneři) nejspíše ovlivňují vaší „normálnost": Neskončíte jako Chad, když hrozí nebezpečí, že vás při tom někdo vyruší. Stanu se po nějakém čase o samotě podivínem, který pojmenovává hlasy ve vlastní hlavě? Probudí se ve mně hluboko skrytý pud výstřednosti, se kterým už nebudu schopná s nikým bydlet?

„To bych neřekl," vysvětluje Klinenberg. „Nevím o žádném žebříčku odstřiženosti. Život o samotě je drahý luxus ve městě s takovým pozlátkem, jakým New York je. Tipuji, že jenom zažíváte přepych domácího osvobození, a když si za pár let najdete nějaké spolubydlící nebo budete žít s partnerem, tak to budete bez problému zvládat. Nepřijde mi, že by sólové bydlení po delší dobu mělo ovlivnit vaše budoucí schopnosti soužití s někým dalším."