Pray for Lemmy

Jak jste si pravděpodobně již všichni všimli, na sklonku minulého roku zemřel Ian "Lemmy" Fraser Kilmister. Jedna z tzv.: "Posledních ikon rock 'n' rollu". Ač tahle škatulka smrdí na sto honů novinářským klišé, jen těžko ji vyvrátit. Lemmy valnou většinu svého života totiž dle všech dostupných zdrojů prošukal, profetoval a strávil na nekonečných turné se svou kapelou Motörhead, aby tak své poslední dny na tomto světě prožil v podstatě úplně sám, obklopen jen svými nejbližšími: videohrami, chlastem, Rickenbackery a svou sbírkou nacistickejch suvenýrů.

Jeho smrt nám vyjevila, jací jsme oproti němu my zavrženíhodní skříňáci. Lemmy pro nás byl - aspoň dle reakcí na jeho odchod z tohoto světa na sociálních sítích - ztělesněním života "naplno", stejně jako jeho hudba, kterou nám jeho náhlá smrt taktéž připomněla.

Nespočetné masy lidí, kteří sice neví, které o v Motörhead ve svých statusech přehláskovat, a zároveň se právě dozvěděli o překvapivé existenci i jiných hudebních děl než Ace Of Spades, se s neskonalou vehemencí odboje ve Hvězdných válkách nyní předhánějí v iniciativách, zda po muži, jehož život a zásluhy na hudebním poli mnohým z nich odhalila až jeho smrt, pojmenovat nově objevený prvek těžkého kovu, či Jack Daniel's s Coca-Colou. Přece jen haló kolem uprchlické krize i teroristických útoků v Paříži už malinko vyšumělo. Je třeba ukázat, že se stále dokážeme semknout a pomyslně vyjít do ulic formou obnovení našich profilových fotek.

Pokud nabýváte pocitu, že mám něco proti Lemmymu, jste absolutně mimo mísu s čipsama. Lemmy a jeho tvorba společně s Motörhead je jistým marginálním vrcholem rockové hudby minulého století. Tuto pozici jí zajistil fakt, že právě Lemmy vyměnil elektrickou kytaru a recyklovanou šedesátkovou psychedelii své rané tvorby za kytaru basovou, na kterou až do sklonku svého života umě vykrádal padesátkové převážně kytarové postupy s takovou vervou, že za sebou zanechal tak trochu absurdně jako svůj odkaz celou thrash a heavy metalovou scénu, ze které právě tato jeho homagge rock 'n' rollu cestou do současnosti až na pár výjimek nadobro vyčpěla.

Píši absurdně, neboť hudba Motörhead byla a teď už i navždy bude "pouhým" revivalem dřevního RnR vyhnaným do extrému tempem desky puštěné na špatné otáčky s masivním zvukem bortících se patrových budov. Jinak je to ale prachsprostej vybrakovanej Little Richard. To mimochodem není výtka, ale poklona, ale to je asi fuk.

Naší společné celosvětové lásce k Lemmyho obšírnému hudebnímu katalogu ovšem jako by někde po cestě došel speed. Mezi nejlepšími alby tohoto roku byste jen těžko hledali interpreta, kterej by měl v roce 2015 koule na to hrát dokolečka bluesovou dvanáctku se vztyčeným prostředníkem současným často nikam-nevedoucím, plachým a úskočným trendům.

Docházím tak závěru, že kolosální plačky nad Lemmym se vlastně jeho hudby týkají pouze velmi okrajově. Vidíme totiž jako daleko důležitější oslavovat a dávat význam životnímu stylu absolutně odtrženému od reality a jakékoliv šance na duševní funkčnost. Teprve v tomto světle stává se pro širou - neheavymetalovou - veřejnost Kilmister modlou a ikonou.

Takže až se dneska budete předhánět ve sdílení či dokonce podepisování petic za přejmenování absolutně jakékoliv zcestné pičoviny na "Lemmy" a nakupováním Coca-Coly a Jacka na sobotní pohřeb v přímém přenosu, zkuste se také aspoň na pár sekund zamyslet nad tím, co vás k tomu vlastně opravdu vede. Já se totiž obávám, že hudba to v 99% případů nebude.