Reklama
Různě

Máme se bát bydlení o samotě?

Pokud žijete sami, asi byste si měli dát pozor na udušení, pád nebo podivínství.

by Mike Pearl
21 duben 2017, 2:01pm

Když jsem posledně vařil, s nožem v ruce jsem se nějak nešťastně otočil a zakopl o svou kočku. Dopadl jsem na kuchyňskou linku, ale jsem si jistej, že kdybych nestál na tak dobrým místě, ruku s nožem bych při pádu v obranným reflexu natáhl před sebe a určitě bych si jeho dvaceticentimetrovou čepel omylem vrazil přímo pod žebra. (Moje kočka mezitím odkráčela pryč s mírně otráveným výrazem, jakej by určitě nasadila, i kdybych se opravdu probodl.)

Díky bohu, že bydlím se svou holkou. Kdybych se totiž opravdu neúmyslně podobal, určitě by využila svých cenných schopností, které získala psaním komedií, aby mě zachránila. Ale kdyby mě někdy opustila, předpokládám, že by mi kromě nožů hrozily i jiné věci, který číhaj na lidi žijící o samotě – udušení, pád ve sprše a duševní nemoci. Anebo přeháním?

Sasha Cagen, autorka knihy Quirkyalone pojednávající o lidech, který si samotu opravdu užívaj, mi řekla, že existují nástrahy číhající především na osamělé lidi. Ve většině případů je ale strach z nich prý úplně neopodstatněný. „Ve městech je bydlení o samotě přímo jakýmsi sociálním statutem. Je to v podstatě luxus. Lidé, kteří chtějí žít sami, sami žít budou. Je ale dobré vědět o nevýhodách a nějak je vykompenzovat."

Pokud jde o přímý fyzický nebezpečí, každej, s kým jsem na tohle téma mluvil, má nějakou story. Jeden známej našel svou kámošku žijící o samotě hodiny zamčenou v koupelně, protože se jí rozbil zámek. Dalšímu zase omylem zaskočila kulička hroznovýho vína. Jinej dostal ránu od lampy se zničenou elektroizolací. A co se týká mě, jednou jsem se cpal syrovou zeleninou tak, až se mi v krku zasekl obrovskej kus brokolice.

Jestli se o vás po přečtení výše popsaných zážitků pokouší záchvat paniky – případně si alespoň živě vybavujete situace, ze kterých se i vám povedlo vyváznout živí jen zázrakem – určitě uvítáte horkou koupel v podobě vědeckých průzkumů, která uklidní všechny vaše iracionální strachy. Průzkum magazínu Journal of Community Health z roku 2009 sice odhalil, že počet pádů v domácnosti je u lidí žijících o samotě v průměru o 4 % vyšší, taky šlo ale o průzkum na lidech starších padesáti let a pouze o pády, který byly oficiálně nahlášený. Jiná studie z roku 2012 narazila v zjišťování dat o samotě na trochu jinej problém: „Většina studií provádějící průzkumy na tohle téma se zaměřuje pouze na specifické skupiny populace, jakými jsou například osamělí důchodci nebo rodiče-samoživitelé." Jen málo vědců se zabývá tou opravdu důležitou skupinou – lidmi, který se pro bydlení o samotě rozhodli sami a jsou s tím fakt úplně v pohodě, takže by se jich na to jejich rodiče měli už konečně přestat vyptávat.

Co se týká konkrétně rizika udušení, nepovedlo se mi najít žádná data, která by se nějak přímo vztahovala k takovému typu lidí. Ve skutečnosti se většina nešťastných udušení, který vídáme ve večerních zprávách, odehraje v přítomnosti několika dalších lidí. Našel jsem jenom jednu reportáž o osamělci, jehož smrt připomínala nejhorší scénář z života Liz Lemonové. V roce 2007 se jistý osamělý chlápek z Anglie udusil sušenou meruňkou, načež byl později nalezen jedním ze svých dětí. Ač jde o příběh poměrně tragický, jeho průběh je vcelku stručnej a jasnej, což je podle mě jeden z možných důvodů, proč o těchhle nehodách většina novinářů prostě nepíše.

I přestože čísla vyloženě nenaznačují, že by byli osamělý lidi pod přímým útokem například nedbale rozžvýkaných vepřových kotlet, je potřeba mít se na pozoru. Jonathan Epstein, záchranář a vedoucí vědeckého a vývojového oddělení amerického červeného kříže, mi před rokem řekl, že „nejdůležitější, když se dusíš, je na to někoho upozornit." To znamená, že je asi docela dobrej nápad upoutat pozornost sousedů například máváním z okna a signalizovat problém starým dobrým gestem dušení.

Stojka proti udušení, via Resuscitation

Jestli žijete sami, a navíc v nějaký dost izolovaný oblasti, budete v pořádným průseru, pokud se začnete dusit. V takovým případě byste mohli zvážit prostudování nejnovější příručky o první pomoci, kterou si můžete poskytnout sami. Tu vydal magazín Resuscitation v roce 2016 a čerpá v ní z několika různých zdrojů včetně odborný literatury. Příručka mimo jiný obsahuje i – jako vážně – dělání stojky, případně asistovaný stojky pomocí židle (viz. obrázek výše). Právě tento trik, kdy vám gravitace v podstatě provede Heimlichův chvat, patří mezi nejlepší způsoby, jak sám sobě zachránit život. Jestli tudíž žijete někde na samotě u lesa, měli byste se tuhle vychytávku určitě naučit. A nejlíp hned teď.

Podle Sashy Cagan nejsou ale tyhle nehody tím, co lidi žíjící o samotě trápí nejčastěji. Ve skutečnosti je jednou ze dvou hlavních obav mnohem abstraktnější „strach ze smrti v osamění". Tou druhou je „úzkost, když je člověk nemocný a sám". „Nezáleží na tom, jak svobodně se cítíš, potřeba mít kolem sebe další lidi je naprosto přirozená," říká Cagan. „Potřebujeme společnost, když se cítíme slabí a taky abychom mohli s někým sdílet své momenty štěstí," dodává.

O psychologickým dopadu izolace najdeme spousty informací. Magazín Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology zveřejnil v roce 2016 právě na tohle téma zprávu. Sociální izolace a samota jsou u mladých lidí dva faktory ovlivňující mentální zdraví, který sice lze pozorovat samostatně, jsou ale oba propojený s depresí. Další loňská zpráva magazínu Heart uvedla, že osamělost a sociální izolace může vést ke vzniku srdečních onemocnění a infarktu. Podle další, tentokrát finský studie z roku 2011, život o samotě – bez ohledu na to, zda se člověk cítí osaměle, či nikoliv – v mnoha případech vede ke smrti způsobené pitím a závislosti na alkoholu.

Takže jo, jsou tady určitý věci, před kterými by se měl mít člověk na pozoru. Abyste se jim úspěšně vyhnuli, Sasha Cagan doporučuje „dávat si pozor na to, abyste měli dostatek sociálního kontaktu", což je podle jejího názoru s přibývajícím věkem čím dál tím těžší, jelikož „mnoho našich přátel, kteří nežijí sami, tráví většinu svého volného času se svými rodinami".

I přestože psychologické důsledky nemusí být ve vašem případě přímo fatální, Cagan taky upozorňuje na riziko toho, že se z vás po čase můžou stát natolik podivínský jedinci, že se pro vás život s někým dalším může stát nepředstavitelným. Řekla mi, že lidi, který s ní dříve konzultovali svý sólo žití, zaznamenali po sestěhování s novým partnerem dlouhodobý následky – nechtělo se jim například pořád spát s partnerem v jedný posteli a přizpůsobovat se jeho potřebám, týkajícím se například i uklízení společnýho příbytku, znáte to.

„Když žijete sami, můžete si žít jako v džungli a vracet se k tomu, co se vám zrovna chce dělat," vysvětluje Cagan. Pokud je tedy život v džungli to, co vás fakt baví, riskujete tím, že už se vám nikdy nebude chtít vracet zpět do civilizace.

Takže verdikt – jak moc byste se měli bát bydlení o samotě?

Učiňte pouze běžná bezpečnostní opatření