Peter van Agtmael nepopírá, že válka je pro fotografy přitažlivá

 USA. Severní Karolína. 2011. „Zranění" vojáci během bojového záchranného kurzu, který se snaží trénovat vojáky k léčbě běžných ran během simulovaného boje.

Magnum je pravděpodobně nejznámější fotoagentura na světě. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli, její fotky už jste pravděpodobně viděli. Nové členy agentury vybírají pouze její stávající fotografové, takže se mezi ně dostanou jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, budeme tu jejich fotografy pravidelně představovat.

Dosud se úžasná kariéra amerického fotografa Petera van Agtmaela z velké části soustředila na dokumentaci toho, jak události 11. září ovlivnily světové dění a jaké po něm vyvstaly konflikty. V roce 2005 tedy rok předtím, než vyrazil fotit do Iráku, se zabýval některými problémy souvisejícími s HIV pozitivními uprchlíky v Jižní Africe a také asijskými tsunami. Poté, co začal pracovat v Iráku, vyhrál mnoho ocenění za práci v Afghánistánu, kde byl jak v akci, tak i mimo ní, a za dokumentaci zraněných vojáků a jejich rodin. Mluvili jsme s ním o záhadné přitažlivosti válečných konfliktů, o cenzuře výsledných fotografií a o tom, jak americký systém pečuje o své veterány.

VICE: Na univerzitě v Yalu jsi absolvoval obor historie s vyznamenáním. Co konkrétně jste studoval?

Peter van Agtmael: Studoval to, co tam dělali všichni. Nicméně v době, si měl vybrat téma diplomové práce, jsem se rozhodl psát o tom, jak ikonografie druhé světové války v Jugoslávii, která vzešla od vzdorujících jednotek Četniků a Utašů, znovu našla své uplatnění v devadesátých letech během balkánského konfliktu. A jak to mocní makléři zneužívali k šíření strachu a k vedení občanské války.

 USA, Wisconsin. 2007. Zraněný veterán Raymond Hubbard si spolu se svými dvěma syny Bradym a Rileym, hraje se světelnými meči.

Myslíš, že tě vzdělání navedlo k tomu, aby ses v 24 letech začal živit jako válečný fotograf?
Vyrůstal jsem na předměstí ve Washingtonu. Tato předměstí jsou stejná jako předměstí kdekoliv jinde. Je jednoduché snít o zajímavějších místech. Už když jsem byl kluk, vždy mě braly historické knihy, obzvláště ty o druhé světové válce. Bylo to pro mě velmi vzrušující a svým způsobem i romantické.

Ale je jasné, že jednou zestárnete a pochopíte skutečnost těchto věcí. Dokonce, i když jste středu dění, romantika nevymizí, je to zvláštní a děsivá záležitost. Za posledních deset let jsem měl zvrácené a děsivé zážitky, ale také ty krásné. Pravdou je, že když se ocitnete ve středu dění, tak tím, že zaznamenáváte historii, se vám dostane nepopsatelného pocitu zásluhy, je to pak určitá forma sebeuspokojení.

Myslíš si, že podobný druh fascinace se dá najít i u většiny vojáků?
Myslím, že to platí u všech. Pokud jsi četl knihu Dispatches od Michaela Herra, který to vyložil skutečně dobře, tak víš, že nemůžeš nikdy pořádně zachytit romantiku ve válce. Je to vrozené. Je to geneticky daná součást zkušenosti. Všichni si objektivně uvědomujeme všechny ty hrůzy a brutality, ale například u mnoha mladých lidí, obzvláště mužů, myšlení není založené jen na logice nebo racionálním myšlení. Existuje milion způsobů, jak se to pokusit intelektualizovat, racionalizovat a rozbít na malé kousíčky, ale zbyde nám tu vliv, který nemůže být popsán nebo vysvětlen. Alespoň ne pro mě.  V mnoha směrech závidím lidem, kteří nejsou zatáhnuti do války. Prozatím jsem vedl dobrý a zajímavý život, ale zároveň si přeji, abych se rozhodl jinak.

 Afghánistán. 10. Srpna, 2009. Vojáci společnosti FOX, 2/8 prapor plave v kanálu, který protéká skrz jejich přední operační základnu v provincii Helmand.

Tvoje fotografie graffiti na vojenských základnách prý demotivovalo válečné úsilí. Všiml sis ty sám nějaké změny v morálce během času, cos strávil v Afghánistánu nebo Iráku?
Začátkem roku 2006, když se už začaly dít všechny ty špatné věci, jsem poprvé začal tyhle války fotografovat a v té době jsem cítil trochu nespokojenosti. Ale co mě ve skutečnosti dostalo, byl nedostatek zájmu ze strany vojáků o ohledně důsledků toho, co dělají. Bylo v tom určité sportovní chování, testovali své limity, dělali to pro lásku a ochranu svých přátel, ale celkový obrázek? Nemyslím si, že to průměrného člověka moc zajímá.

Samozřejmě byli tací, kteří se tím hodně zabývali, a jiní zase vůbec. Vzpomínám si, že v roce 2010 ke mně přišel jeden muž, který se doslechl, že válku v Iráku a Afghánistánu fotografuji již několik let. Chtěl, abych mu objasnil, zda obě války začaly ve stejnou dobu, a je zřejmé, že tu existuje docela významný historický záznam toho, jak tyto války začaly. Zeptal jsem se ho, jak je starý, a on mi řekl, že je mu devatenáct. Uvědomil jsem si, že mu bylo pouze deset let, když válka v Afghánistánu začala, dvanáct, když začala v Iráku. V době války se připojil k armádě a o nic z toho, co jsem mu řekl, ho moc nezajímalo.

Když o těchto věcech mluvím, hovořím s jistou způsobilostí, protože americká armáda je pěkně rozmanitý výřez ze společnosti, ale byl jsem překvapen obecným nedostatkem zájmu o to, proč se tyto války vůbec vedou. Z hlediska toho, jak války probíhaly, bych řekl, že průměrný voják byl docela nedůvěřivý.

 Irák. Mosul. 2006. Podezřele se chovající Iráčan povalen na zem k prohledání. Po prohlídce může a jeho domu, nebylo nalezeno žádné pašované zboží.

Jak se změnil tvůj vlastní názor na tyhle války?
Než jsem se do nich zapojil, snažil jsem se nevyvozovat moc závěrů. Navzdory tomu, že pracuji v médiích, si v tomhle zachovávám zdravý skepticismus. Problém je, že když to zažíváte den za dnem, je těžké z dlouhodobého hlediska interpretovat, co se děje. Příchodem na tyto místa jsem se o nich hodně naučil, hlavně protože jsem v nich strávil tolik času, naučil jsem se taky hodně o tom, jak Amerika válku financuje. Fascinující je způsob, jakým tento obrovský vojenský byrokratický stroj dorazí na místo, vybuduje tyto struktury a poté je řídí.

Na to jsem se soustředil. Jsem už unavený ze špatně informovaných lidí nebo dokonce ze slušně informovaných lidi, kteří vyřvávají své názory, které jsou často ovládány touhou být slyšen. Když se zbavíte všech věcí okolo, zbyde vám velmi malá reálná výpovědní hodnota. Myslím, že význam historických událostí je skutečně určen během nich nebo okamžitě po jejich skončení, takže v tomto bodě jsem velmi opatrný v dělání závěrů. Jsem ten z těch, kteří si raději počkají a uvidí. Ale samozřejmě je docela deprimující být u toho a vidět, co se tam děje. Odešel jsem z válek spíš s pocitem starosti než optimismu.

Bylo těžké spolupracovat s vojáky? Co je ten obrovský stroj, o kterém jsi mluvil?
Slyšel jsem, že pár lidí mluvilo o cenzuře informací. Ale myslím si, že obecně je práce s armádou úžasně otevřená. Existují nějaké velitelské jednotky, které by se o tebe a o to, co děláš, mohly zajímat, více se ale zajímají o své vojáky než o to, jaká fotografie půjde do světa. Ale poté se můžete přestěhovat k jiné jednotce. Nikdy jsem neměl žádný problém s cenzurou. Bylo mi umožněno zachytit zkažené jádro těchto událostí. Mám na mysli spíše Američany. Například Němci a Britové jen stěží umožní nějaký přístup do vojenských operací, jsou v tomhle hledisku mnohem víc uzavření.

Slyšel jsem třeba o jednom případu britského fotografa Jasona Howa, který udělal fotografii zraněného britského vojáka. Ten dal plný souhlas k tomu, aby se fotka mohla publikovat, ale ministerstvo obrany se mu to pokusilo překazit. Pro mě je to velmi nedemokratické. Cítím, že skutečná cenzura, dle mé zkušenosti, pochází, pokud odněkud, právě z mediálních institucí. Proběhlo hodně diskusí o tom, jaké jsou ikonické obrázky těchto válek, ale hodně záleží na jejich šíření a myslím taky, že hodně fotografiím z válek vůbec nebylo zveřejněno.

 Irák. Mosul. 2006. Po konci sebevražedného výbuchu, který zabil devět lidí a dvacet jich zranil.

Některé tvoje fotografie jsou doslova šokující, měl jsi někdy problém je získat?
Nechápejte mě v tomhle špatně. Nepodporuji publikování obrázků jenom pro jejich dobro. Myslím, že existuje mnoho násilných a brutálních obrázků, které mohou mít takový vliv, že od toho budou lidi odpuzováni. Ale je tu taky mnoho násilných fotek, které jejich pozorovatele vtáhnou na místo dění. Vlastně moje fotografie amerického vojáka, který před zdí potřísněnou krví po bombovém útoku drží botu, byla publikována v americkém magazínu, ale pouze v evropské edici. Článek zůstal, ale v americké edici nahradili tu fotografii jinou, na které jsou nějaké vrtulníky. Podobná věc se stala i s další mojí fotografií zraněného vojáka, který zíral do fotoaparátu. Pro mě to znamená odpor médií ukazovat Američany v těchto brutálních scenériích z války. Povahou naší demokracie jsme na válkách vinni všichni. Spoustu lidí se snaží zprostit se toho tvrzením: „Volil jsem proti Bushovi, svou část jsem splnil." Ale zároveň nemáme protiválečné hnutí, které by o tom mluvilo. Zjistil jsem, že tyto gesta a tvrzení jsou poněkud prázdná.

Stejně jako fotografováním těchto válek jsi strávil hodně času sledováním zraněných vojáků, kteří se snažili zapojit se zpět do normálního života. Jaký máš dojem ze situace ohledně veteránů v Americe?
To je zajímavá otázka. Co jsme tu v Americe měli je hodně vojenské podpory, alespoň na první pohled. Po válce ve Vietnamu odpor vůči vojákům zašel příliš daleko, protože byli vnímáni jako krvežízniví kriminálníci mnohem víc než jako oběti špatně vytvořené zahraniční politiky. V těchto válkách je to naopak, vojáci jsou téměř zbožňováni, ale velmi povrchním způsobem. Lidé vyvěšují všechny ty statusy o podpoře našich vojáků a vážou žluté stuhy na auta, toto je obrázek veřejnosti. Myšlenka vojáka, který slouží národu a je ušlechtilý, je tady v tom. Ale v praxi jsem zjistil, že je to všechno nějak prázdné. Jakmile na to přijde, hodně z těch vojáků, jenž jsem znal a kteří byli zraněni buď fyzicky nebo psychicky, skutečně nestálo o to, aby se o ně někdo staral. Zájem vojáku je až velmi jednostranný a to: „Zabil jsi tam někoho? Dostal ses do nějaké děsivé přestřelky?" Tyhle věci je zajímají mnohem víc. S empatií je to o dost horší.

 USA. New Orleans. 2012. Neděle, druhá linie spolu s Dumaine Street Crew.

Na čem v poslední době pracuješ?
Stále pracuji s vojáky, ale soustředím se víc na druhou stranu těchto válek, jako jsou Iráčané a Afghánci, které konflikt postihl, národy uprchlíků po celém světě a podobně. Nedávno jsem byl v Bavorsku, které má velmi přísné imigrační zákony, abych se tam podíval na jeden z uprchlických táborů, kde jsou afghánští uprchlíci a v podstatě o nich nikdo neví. Jsou schovaní v kasárnách z Hitlerovy éry a místní vláda je nijak nepodporuje. Toto všechno konflikty, o kterých jsem mluvil, vyvolaly.

Kromě válečných zón jsi pracoval i v civilních situacích a fotil jsi obyčejný život v Americe. Také jsi fotil egyptské revoluce nebo zemětřesení na Haiti. Byly tyhle práce v něčem jiné?
Kamkoliv se vydám, snažím se pracovat důsledně. Ve většině situací mě přitahují podobné věci. Co se mi na fotografování líbí, je to, že mohu být otevřený k tomu, co mi místo nabízí, jak to jen jde. Samozřejmě se nemůžete nikdy vyhnout svému úhlu pohledu na věc, ale můžete být kdykoliv a bez varování konfrontováni něčím krásným, románovým, nebo naopak matoucím a šokujícím. To se může stát na bojišti nebo kdekoliv jinde. Takže k tvé otázce, myslím si, že pokud máš otevřené oči, je to všude v tomhle ohledu stejné.

Pro více fotek od Petera van Agtmaela klikejte níže:

Afghánistán. 18. Srpna, 2009. Američtí vojáci si v díře hrají s taškou fazolí a za nimi v pozadí přistává v oblaku prachu vrtulník.

Afghánistán. 17. Srpna, 2009.  Na vojenské základně Mian Pashtayě během klidného rozhovoru se seržantem.

USA. Jižní Karolína. 2011. Nový rekruti Fort Jackson, kteří se připravují na nástup do autobusu mířícího do kasáren.

Irák. Mosul. 2006. Mladý hoch je po nájezdu vojáku oddělen k výslechu.

Afghánistán. Nuristan. 2007. Vrtulník, který se chystá přistát na improvizované přistávací ploše pro vrtulníky na úbočí hory základny Aranasu.

USA. New York. 2008. Během události Fleet Week v Manhattanu.

Irák. Rawah. 2006. Unavený americký voják, který drží stráž při prohlídce obytného domu.

Irák. Mosul. 2006. Žena truchlí nad svými milovanými, kteří byli zadržení po nájezdu, jenž měl za úkol nalézt tajný úkryt zbraní.

Irák. Baghdad. 2006. Třiadvacetiletý specialista Jeff Reffner, chvíli po zranění bombou u cesty.

USA. Chicago. 2011. Anthony Smith, který je vězněn ve věznici Cook Country, si stěžuje šerifovi Tomu Dartovi o své léčbě a trestu.

Protestující demonstranti, kteří prchají před slzným plynem, vypuštěným izraelskými obrannými silami.