Kreslený kouzlo směťáku

Smeťák je prostě kouzelný místo. Občas tam projede někdo v luxusním autě a vyhodí třeba skoro nový židle jenom proto, že už nemají letošní trendy design...

|
02 únor 2016, 12:32pm

Táta jedný kamarádky ze základky se živí svážením věcí na směťák. Měla odtud vždycky spoustu skvělých nových a "nových" věcí. Když jsme o angličtině měly vyprávět o tom, čím se živí rodiče, radši řekla, že její papa dělá montáže oken (a tak podobně). Přitom to reálný zaměstnání mělo paradoxně dost blízko vysněnýmu povolání spousty dětí i mladistvých. Ke kouzelnýmu prostředí směťáku svým způsobem přilnul i ilustrátor David Dolenský.

Patřil jsi i ty mezi děti, co se chtěly stát popelářem?

Vím, že mě lákalo to, jak jezdí na těch stupátkách. To jsem si chtěl vyzkoušet, ale že bych se chtěl vyloženě stát popelářem, to určitě ne. Přál jsem si, aby měly ty stupátka všechny auta, docela by se zvýšila kapacita cestujících. Ale popeláři se smeťákem vlastně moc nesouvisí, tam se nosí trochu jiný odpad, než vyhazujeme do popelnic.

Proč sis vybral zrovna prostředí směťáku? Co tě na něm přitahuje?

Celkově je tam velká spousta námětů a je to dobrý materiál, se kterým se dá pracovat. Přicházejí/přijíždějí lidé s odpadem a někdy je ty předměty na vyhození i docela charakterizují a jsou to takové atributy. Například: paní jde v županu s cigárem vyhodit jenom rychlovarnou konvici, mladej ajťák tam nese starýho kompa, frajer starý lyže atd. Objevuje se tam spousta věcí od nábytku po knížky a chemikálie. Jednou tam přijel takovej zahrádkář, je tam totiž i kontejner na rostlinný odpad. Pravý zahrádkář by teda založil kompost, ale vzhledově působil jako profesionál.

Smeťák si mě získal až časem, některý věci, co lidi vyhodí, se třeba ještě někomu můžou hodit a já teď asi víc přemýšlím, když kupuju něco nového. Občas tam projede někdo v luxusním autě a vyhodí skoro nový židle jenom proto, že už třeba nemají letošní trendy design. To pak člověk když potřebuje poličku, tak přemýšlí, jestli nutně musí kupovat novou nebo si skočí na smeťák a vybere si nějaký sběratelský kousek.

Jak jsi se dostal zrovna k tomuhle konkrétnímu směťáku?

V době kdy jsem dostal ateliérové zadání udělat kreslenou reportáž z Prahy, jsem se zrovna přestěhoval. Jako student se stěhuju docela často a občas je potřeba se něčeho zbavit. Mám rád staré věci, ale na bytě byla taková béžová válenda potažená semišovou látkou a tu jsem prostě nepotřeboval. Bydlim nedaleko smeťáku a tak jsem poprosil kamaráda jestli by mi jí pomohl odnést. Byl zrovna docela slunečný podzimní den a tak byla atmosféra na smeťáku docela magická. Na první pohled mě to zaujalo.

A kde ho objevíme? Pokud to není tajný.

Je to tajný. Svojí reportáž jsem proto pojmenoval jenom smeťák. V reportáži jsou pohledy i na okolí, takže se to dá dohledat, ale nechci to vyloženě prozrazovat. Nejde mi totiž ani moc o konkrétní smeťák, ale spíš o smeťáctví obecně.

Setkal jsi se při své výpravě na směťák s něčím/někým obzvlášť podivuhodným?

Podivuhodný byl ten proces při kterém jsem každou návštěvou pronikl hlouběji do toho místa a odkrývaly se mi věci, které člověk na první pohled neuvidí. Například když tam zrovna nejezdili lidi, tak pan Jindřich, což byl zaměstnanec, který pracoval na rampě a ukazoval lidem kam mají co házet, tam měl štěně. Měl ho schovaný v jedný skříni v rohu a dával mu párky. Smeťák má teda i svoje zvířecí obyvatele: kočky, psi, krysy a straky. Potom v noci se smeťák mění.. přijede hlídač, uzavřou se brány, rozsvítí reflektory a vypustí vlčáka, který je schovaný v boudě za maringotkou vedle vrátnice.

Jak vznikal doprovodný text?

Ten vytvořil Lukáš Csicsely, scénárista z FAMU se kterým jsem měl za úkol spolupracovat. Na základě našich rozhovorů o smeťáku vytvořil stručný návod, který člověk může slyšet, když tam přijede. Vypravěčem se pro naše potřeby stal pan Jindřich, ten vás tedy většinou pošle jen na nějaké konkrétní místo vyřčené v holé větě, protože přicházíte s konkrétni věcí, ale to by na otextování nestačilo. Jinak s Lukášem se pracuje skvěle, dělali jsme spolu teď krátký komix a asi budeme dělat i další.

Plánuješ v budoucnu další reportážní projekt? Jaké místo by tě případně zajímalo?

Já v podstatě dělám reportáže docela často, i když ne moc ucelené a seřazené, ale každé skicování konkrétního místa je asi trochu reportážní záležitost. Třeba jsem měl skicák, kam jsem si kreslil jenom ve vlaku, pohledy z okna když vlak stál ve stanici, prostor a lidi uvnitř atd. Vlakovou dopravou cestuje hromada zajímavých lidí, často trempové, babičky, rodiny, skauti a v neposlední řadě pivaři - to jsou ti ,co si na cestu koupí pár lahváčů. Kreslení je třeba důvod proč radši jezdím vlakem než autobusem, ale člověk musí být opatrný a trochu herec, lidi totiž podle mě nemají rádi, když je někdo kreslí. Když jsem přistižen člověkem, co zrovna zvedl oči od knížky, probudil se, nebo otočil hlavu od okna, jsem nucen hrát, že si něco zapisuji a pouze jsem se rozhlížel. Popravdě myslím, že mi to moc nejde a stejně to všichni vždycky vědí. Mně se pak uleví, když vystoupí.

Chceš něco dodat?

Mrzí mě, že jsem na smeťáku nemohl strávit delší čas, začala být totiž hrozná zima (pan Jindřich v průběhu kreslení mění kšiltovku za kulicha). Taky jsem si spoustu věcí odnesl jenom v hlavě a do reportáže jsem je nezahrnul. V procesu tvorby jsem začal převádět kresby do stylizované podoby na počítači, což bylo časově náročné a jelikož jsme to pak v atelieru zavrhli, tak je moje reportáž hodně stručná, ale naprosto autentická. Všechny kresby jsou přímo z terénu. Pan vrátný mi na kreslení půjčil židli a byl vstřícný, tomu patří velký dík. Celkově jsem očekával jiný přístup a jsem rád že jsem tam mohl pracovat. I když zaměstnanci nechtěli, abych je kreslil a jeden nedokázal pochopit, proč jsem na smeťáku a nejdu kreslit do přírody.