VeronikaKdyž mi bylo čtrnáct, měla sem se takhle rozhodnout, co bych chtěla dělat „do konce života”, už jenom to je na hlavu postavený, ale neměla jsem na výběr. Vzhledem k tomu, že mě bavilo spoustu věcí, nevěděla jsem si rady, a tak jsem od zdravotní nebo obchodní školy přistoupila asi k nejlepší a pro mě i nejzajímavější variantě, a to k umělecké škole. V merku jsem měla jenom dva obory, buď návrhářství a design oblečení, nebo propagační grafiku. Protože jsem nikdy nechodila na žádnou ZUŠku, začala jsem chodit do přípravky a kreslit doma desítky různě nudných zátiší dlouho do noci a u toho poslouchala pecky od Peta Dohertyho, abych se aspoň trochu připravila na talentový zkoušky, který se staly mým Everestem. Zanedlouho přišel můj Den D, a já se octla mezi několika dalšíma 14-ti až 15-tiletýma žáčkama, co snědli stejně jako já sakra nezdravý množství čokolády z nervů, aby se dostali na školu, na kterou se hlásej. Přes všechny mé obavy a všechna má očekávání, jsem se dostala na obě školy, na které jsem se hlásila. Teď už bylo rozhodnutí na mně, na jakou školu nakonec jít, což za celý ten poslední půlrok bylo to nejjednodušší, a tak jsem se rozhodla pro grafiku. A najednou je skoro konec prvního školního roku na střední a já sedím na praxi a mám psát něco o sobě do VICE a ukázat, jaká vlastně jsem. A jak nejlíp ukázat, že jsem praštěná holka s aspoň trochou fantazie ?!… Myslím, že jsem to dokázala už jen tím, že sem vyfotila tuhle sérii fotek, které přesně tohle vyjadřují. A na těch dalších fotkách je moje kámoška a spolužačka Ester, která se stydí a nechce nic napsat. Od teď až do příštího pátku jsme ve Vice Gallery a když se tu stavíte v Data Trafice „U Velblouda”, co tu otevřeli, tak Vám nakreslíme obrázek, uděláme ilustrace nebo poladíme nějaký fotky.
Ester