Zeptal jsem se psychopata, jak si nedělat hlavu z odmítnutí

Nedávno jsem šel na rande s nádhernou, chytrou holkou, která se smála každýmu mýmu vtípku a pak už nikdy nezavolala ani neodpověděla na moje textovky. Z rande jsem odcházel s pocitem, že ji musím vidět zas co nejdřív, zatímco ona mě už nikdy.  Těžko říct, co se jí honilo hlavou – já jsem ale strávil několik následujících dní vymýšlením nejrůznějších scénářů.

Zkoumání toho, co si ostatní myslí, je běžnou součástí odmítnutí. Když celý den marně jak blázni čekáte, až zazvoní telefon, nepřijde ani e-mail nebo vás vyhoděj ze sportovního týmu, smutek a zklamání jsou zcela na místě. Pro někoho tohle pravidlo ovšem neplatí. Psychopatovi je totiž názor ostatních naprosto ukradenej. Tak jsem si řekl, že je na čase poprosit jednoho o pár užitečných rad.

Doktor James Fallon pracuje jako neurolog na univerzitě v Kalifornii. V roce 2006 se zabýval studií mapující mozkovou strukturu sériových vrahů, přičemž zjistil, že se zcela shoduje s jeho vlastní. Když o tom pobaveně vyprávěl celé své rodině a přátelům, byli z toho trochu nesví. Jak James sdělil Guardianu: „Začal jsem se lidí ve svém okolí ptát, co si o mně opravdu myslí… A většina z nich mě fakt překvapila."

Když jsem tento článek četl, řekl jsem si, že tohoto chlapíka musím najít a o všem si s ním popovídat. Podle lékařských tabulek byl James klasifikován jako prosociální psychopat, což znamená, že mu rodina, sňatek či společenský život nečiní problém, nicméně také se ho jakkoli nedotýká ztráta či odmítnutí.  Spojil jsem se s ním tedy, abych odhalil tajemství šťastného života bez pocitu prohry. Lze se tomu také naučit?

VICE: Zdravím, Jamesi. Začněme jednoduchou otázkou. Jak se cítíte, když vás někdo odmítne?
doktor James Fallon: Nic to se mnou nedělá. Jak by řekli moji dva psychiatři, můj největší problém je, že si absolutně z ničeho nic nedělám. Říkají mi: „Tobě je to prostě jedno," a je to pravda.

Jak to?
Zkrátka cítím, že můžu dělat vše, po čem toužím, a vždycky přijde něco skvělého. Myslím, že za většinu ublížených pocitů může přemrštěné ego.

No ale ne za všechny…
No, to ne. Jsem profesor a vědec – celý svůj život vnímám skutečnost v procentech. Když se například o něco snažím a vidím, že mám dvacetiprocentní šanci na úspěch, pokusím se udělat pět různých plánů, jak dosáhnout pozitivního výsledku. Velmi důležité je také udržet na uzdě svá očekávání. Když je tvá šance jen dvacetiprocentní a ty se o to pokusíš jen jednou, nemůžeš být následně zklamaný, že to nevyšlo.

Snažím se všechny své studenty naučit stejnému myšlení.  Vštěpuji jim, že cesta k úspěchu i neúspěchu může být rozdělena do tří směrů. Jeden směr je snadný a nabízí až 100% úspěšnost bez velké snahy, ten prostřední představuje střední risk a pak je tu vždy ještě jeden, kterým se vydáte, pouze pokud jste rozhodnuti zariskovat opravdu hodně. Musíte ovšem počítat s tím, že pokud v té nejtěžší zkoušce uspějete, výsledek bude mnohem efektivnější, než kdybyste se vydali cestou nejjednodušší. Myslím, že do tohoto schématu zapadá téměř celý náš život.

To sice dává smysl, ale je to možná až moc vědecké. Zřejmě máte k tomuto způsobu myšlení mnohem větší sklony než většina ostatních lidí.
Ano, a hned vám řeknu proč. Když se podíváme na lidský mozek, klíčovým zdrojem strachu, pochybností a nejistoty je přední část opaskového závitu mozku. Pokud byste byl Žid, nasadil si jarmulku a sjel prstem zhruba pět centimetrů pod její okraj, dostal byste se přesně na místo, kde se tato část mozku vyskytuje. Že souvisí také s odmítnutím, není zcela jisté, je to ale celkem pravděpodobné. Vzhledem k tomu, která část mého mozku nefunguje, by to souhlasilo.

Říkáte tedy, že váš mozek nemá dostatečnou kapacitu pro tyto pocity?
Ano, síla negativních pocitů z odmítnutí minimálně není tak silná jako u ostatních lidí. Můj závit je velmi slabý a s největší pravděpodobností se jedná o genetickou disfunkci. Pokud se naopak podíváte na jedince s neúměrně aktivním opaskovým závitem, většinou trpí hraniční poruchou osobnosti. Tito lidé se cítí zklamaní a odmítaní celý svůj život. Mnoho z nich nakonec páchá kriminální činy, nicméně z opačného důvodu než psychopati.

Je možné tuto část mozku nějakým způsobem ovlivňovat?
V minulém roce byl vynalezen jeden lék, který by aktivitu této části mozku dokázal spolehlivě ovlivnit.  Lék byl experimentálně testován na pacientech s nevyléčitelným nádorem, trpících panickým strachem ze smrti. Tito lidé měli v hlavě jen jednu věc: „Zemřu a po smrti mě nečeká už vůbec nic." Po požití psilocybinu je to však přešlo.

Psilocybin? Ten, co je i v lysohlávkách?
Přesně tak. Studie prokázaly, že psilocybin odbourává vysoké procento psychického strachu, a já mohu potvrdit, že totéž platí i pro snížení bolesti z odmítnutí.

Dobře, no. Vzhledem k tomu, že většina populace odmítá užívat celý svůj život předepsané dávky psilocybinu, myslím, že budování zdravého sebevědomí by mohlo představovat reálnější řešení. Mohl byste mi říct něco víc o své osobní životní filozofii?
Jasně. Když něco chci, většinou to opravdu dostanu. To je zkrátka moje zkušenost.

Co přišlo jako první – pocit, že s tím nic nenaděláte, nebo vnuknutí, že byste mohl?
Druhá možnost. Jestli si dobře vzpomínám, když jsem byl ještě malé dítě, necítil jsem, že bych se svým osudem mohl něco udělat. Jak ale plynul čas, stále více jsem cítil, že mám tu moc. Zjistil jsem, že pokud se o něco opravdu snažím, není důvod, abych toho nedosáhl. Nicméně myslím, že v tuto dobu jsem měl pro úspěch opravdu dobré předpoklady. Chci říct, dnes vypadám příšerně, ale zamlada jsem byl krásný, vysoký, zábavný a chytrý atlet. Takže jsem byl šťastný. Potom už jsem se jen dál řídil touto myšlenkou a získával jsem to, co jsem chtěl.

Myslíte si, že jste lepší než ostatní?
Myslím, že jsem chytřejší a schopnější než vysoké procento populace. Nemyslím, že bych byl lepší osobou, ale mám vysoké cíle a vím, jak jich dosáhnout. Rozhodně ovšem neztělesňuji morálního boha.

OK, tak to pojďme všechno shrnout. Máte nějakou radu pro všechny, kteří tento článek čtou?
Po odmítnutí je důležité zeptat se sám sebe: „Proč se to stalo?" Nikdy se neptejte: „Proč nejsem šťastný?" Otázka by měla znít: „ Snažím se o špatnou věc? Volím pro práci špatné místo? Jednal jsem s nesprávnou osobou?" Vždy jde jen o vlastní zlepšení, o správnou techniku či si máte uvědomit, co jste udělali špatně. To je vše. Když mě někdo odmítne, necítím se špatně déle než dvě sekundy. Poté už jen přemýšlím, jak to napravit.

Foto: James Fallon

James Fallon je neurolog a profesor psychiatrie na medicíně v Kalifornii. Napsal knihu The Psychopath Inside.