V psychologii existuje hodně škatulek, do kterých se můžeme nechat všichni zavřít. Například takové krabičky temperamentu. Jste spíš cholerik, flegmatik, sangvinik nebo melancholik? To vám prý vyhodnotí po absolvování i těch nejbanálnějších psychotestů. Člověk, který si o sobě myslí, že je celoživotní flegmouš, pak na základě „zapeklitých” osobních otázek najednou zjistí, že je ve skutečnosti cholerik. Překvapení!

Když se v životě nějakou náhodou vyhnete jakýmkoliv psychotestům, představu o vašem charakteru vám vštěpí alespoň vaši přátelé a rodina – což jsou většinou opravdu odborníci na slovo vzatí. Jen si vzpomeňte, kolikrát vám vaše matka řekla, že všechny ty špinavé talíře na zemi ve vašem pokoji jsou známkou jasného flegmatismu. A pak tady máme dělení na introverty a extroverty. Což je podle obecného mínění ještě dokonce mnohem snažší klasifikovat – extroverti totiž hodně mluví a jsou rádi středobodem zájmu, introverti jsou zase ty tiché bytosti věčně sedící v koutě, to je přece jasný. Realita je však úplně někde jinde.

Lidi jsou úžasní právě tím, jak ani jednoho z nich nikdy nemůžete přesně označit jednou z výše zmíněných nálepek. Moje cvokařka mi řekla jednu chytrou věc, které se podle mě dá držet i v tomhle případě. Její výrok zněl: „Všechno, co je absolutní, je vysoce nepravděpodobné.” Což si v tomhle kontextu můžeme přeložit jako: „Ne každý, o kom si myslíte, že je extrovert, jím ve skutečnosti opravdu je.” Jak to ale poznáte? Není to úplně nemožné. Stačí si jenom všímat detailů.

Takový skrytý introvert se na první pohled projevuje vesměs jako ukázkový extrovert. Hodně mluví a vy máte pocit, že téměř ke každému tématu má co říct. Taky se vám zdá, že vám dost často vykládá o svých osobních problémech a zkušenostech, zkrátka, že rád věci sdílí. Pojďme ale víc do hloubky. Ukazatel číslo jedna – skrytý introvert většinu sociálních interakcí sám nevyvolá. Ano, když ho oslovíte nebo ho někam pozvete, nabídku většinou přijme. Nečekejte však, že by se vám mnoho nabídek na schůzky a společné akce dostávalo od něj. Jako introvert společnost lidí moc nevyhledává. Když už v ní ale je, máte pocit, že si to užívá.

Tady se dostáváme k ukazateli číslo dva – skrytého introverta intenzivní sociální interakce nezměrně vyčerpává. To můžete pozorovat především, pokud s někým takovým obýváte společné prostory. Tihle lidé se po nejrůznějších schůzkách, akcích nebo veřejných vystoupeních vrací domů naprosto přejetí. Vnitřně se cítí, jakoby místo konverzování uběhli minimálně půlmaraton a v době, během které se zotavují z této namáhavé socializace, opravdu potřebují, aby na ně nikdo nemluvil a nic po nich nechtěl. Jinak bude zle. Nebo minimálně jim bude zle.

A třetí způsob, jak poznat introverta v převleku? Poslouchejte. Tyhle typy lidí totiž vypráví svůj příběh mnohem častěji prostřednictvím příběhů cizích. Povídají o tom, co zvláštního nebo zábavného zažili jejich přátelé a blízcí, ač se té situace přímo nezúčastnili. To dělají proto, že interpretace cizích prožitků je pro ně mnohem snažší, než mluvit o jejich vlastních emocích. Zároveň vám ale nikdy nebudou povídat o ničem, co se jich osobně nedotklo.

Co je na tomhle všem úplně nejzajímavější? Spousta lidí si ani u sebe samotných neuvědomuje, že jsou ve skutečnosti těžce introvertní. Jakmile se tudíž začnete cítit zdánlivě neopodstatněně vyčerpaní, podráždění a budete se vás děsit i představa, že se vás prodavačka zeptá, jestli nemáte drobné, zkuste si dát na chvíli voraz od lidí a být jenom sami se sebou. Třeba zjistíte, že celý problém tkví v tom, že jenom nepotřebujete tolik sdílet a být věčně obklopení cizími příběhy.