Proč jsme všichni chtěli zabít svoje Simíky?

Od vydání v roce 2000 jsou The Sims jednou z nejprodávanějších herních sérií všech dob. Pokud jste byli jedním ze zdánlivého mála, kteří je nehráli, jedná se o hru simulující život, ve které máte osud Simíků ve svých rukou – ať už se z nich stali líní povaleči, kteří jsou podřadnými herci, nebo obchodní magnáti se sídlem o sedmi ložnicích.

Pro hodně z nás to byly spíš hodiny strávené hledáním nových a originálních způsobů, jak svoje Simíky zabít.

Od vzniku videoher z nich znepokojení rodiče a vědátoři dělají obětní beránky kdykoliv se objeví něco společensky nepřijatelného. Pokud vaše děti nezvládají záchvaty vzteku v 10 letech, sveďte to na videohry, ne nelítostné šikanující ve škole. O The Sims v této souvislosti často neslýcháme, ale když se nad tím zamyslíte, možná bychom měli. Jen málokterá hra vyžaduje takovou úkladnost při zabití pixelových postaviček.

Při pomyšlení na všechna ta virtuální jatka, která jsme způsobili v dospívání na vás dosedne nepříjemný pocit: Proč jsme je chtěli všechny vyřídit?

Mým prvním předpokladem, než jsem se do toho hlouběji ponořila bylo, že každý měl za to, že je zábavné zabíjet své Simíky. Od úmyslného zažehnutí plamene při míchání v kuchyni po způsobení malého elektrického zkratu v koupelně, smrti v The Sims byly vtipné, což je pravděpodobně důvodem, proč jsme si užili experimentování s různými způsoby toho, jak je sprovodit ze světa. Nebo ne?

Očividně to tak není – něco na co jsem přišla, když jsem poprvé našla bývalé hráče The Sims.

Vytvořila jsem nejasný facebookový post, ve kterém jsem se ptala mých facebookových „přátel", jestli někdo z nich nebyl vášnivým hráčem The Sims. K mému údivu se odpovědí sešlo hned několik. "Rosebud;!;!;!;!;!;!;!;!", odpověděl jeden z mých kamarádů, což je nechvalně proslulý cheat na tisíc „Simoleonů" (měna ve světě The Sims), kde středníky a vykřičníky vyjadřují zkratku k násobení té tisícovky Simoleonů. Jiný přítel napsal, „JSEM PŘIPRAVEN SE O TOM OTEVŘENĚ BAVIT." Připadala jsem si, jako bych otevřela Pandořinu skřínku vyléčených závisláků na Sims, tak jsem vzala, co jsem zjistila a vydala jsem se za Adamem Lobelem, – herním designérem a odborníkem na sociální psychologii, který v současnosti vyučuje na Ženevské univerzitě a je členem laboratoře GEMH (Hry pro emoční a duševní zdraví) v Nizozemí – který prozkoumal prohlášení mých respondentů.

Řekla jsem Adamovi, že, k mému překvapení, bývalí hráči řekli, že neměli rádi zabíjení svých Simíků, ale místo toho se o ně chtěli starat a pozorovat jejich životy. Taky jsem měla své megaúspěšné Simíky, na kterých mi šíleně záleželo a byla bych nepředstavitelně smutná, kdyby umřeli, ale zároveň jsem chtěla experimentovat a vidět, co by se stalo, kdybych odstranila žebřík, nebo nechala Simíka zavřeného v místnosti příliš dlouho.

Adam poznamenal, že musíme následovat hráčské motivace, především u her s podobnými otevřenými konci jako jsou třeba The Sims. „Někteří lidé budou hrát The Sims, protože se jim líbí role vychovatele," vysvětlil. „Jiní můžou hrát The Sims, protože zkrátka rádi experimentují s věcmi a prolamují hranice."

Řekla jsem Adamovi, že má vášeň pro zabíjení Simíků zápasila s mou velmi citlivou náturou, díky které jsem po shlédnutí smutného filmu bývala depresivní. Adam mi vysvětlil, že The Sims pro mě nejspíš byli cestou, jak experimentovat se stránkou sama sebe, která se vymykala mým niterným osobnostním rysům. Jinými slovy překonávala mé osobní hranice – ty se ozvaly, když jsem zpovídala své facebookové respondenty, jako mého kamaráda Willa z Melbourne, který řekl, že si vyloženě neužíval popravování svých Simíků, ale byl zvědavý, co se bude dít v prostoru hry.

„Vždycky jsem se ke svým malým kamarádům hrozně upnul," řekl mi. „Ale taky jsem jim mazal schůdky ven z bazénu, zatímco plavali tak, že se nevyhnutelně utopili. Asi mě k tomu motivovalo vidět, jak dlouho to dokážou vydržet neustále plavat sem a tam, než konečně podlehnou. A sledovat reakce jejich milovaných, jak se z ničeho nic shromáždí u mrtvoly. Taky jsem zabíjel Símíky, abych přinutil Smrtku ukázat se, aby jí jeden z mých živých Simíků mohl svést."

Na základě mých rozhovorů o The Sims pro tenhle článek se zdá, že existuje mnoho pojítek mezi sváděním a smrtí uvnitř hry. Například Lizzi, studentka z Londýna, mi řekla, že její hry vždycky dopadaly „jedním nebo druhým způsobem".

„Měla jsem jednu krásnou zrzavou rodinku a milovala jsem je, protože se jeden ke druhému hodili, a to byl rozhodně projev téhle idealizace," řekla. „Na druhé straně ale byla úplná anarchie a myslím, že je uspokojující prostě všechno podělat."

Setkala jsem se s Adamem, abych se ujistila, že tohle všechno, včetně mých vlastních zkušeností, je normální. Řekl, že je to jednom dokladem toho, jak je hra v podstatě přizpůsobená prozkoumávání vlastní psychiky. „To je jádro filozofie, kterou se snažíme vyjevit studiem výhod hraní," řekl. „Snažíme se to vnímat jako bezpečný prostor pro emoční vývoj a sebepoznávání."

Pokud jste tedy byly jedním z mnoha hráčů, kteří zabili své výtvory během Velkého Simíkovsko třesku na začátku 21. století, je pravděpodobné, že ve vás netřímá vrah. A kdo ví, jací byste bez toho byli.