Z lásky k Česku

O uprchlících a našem brand new sobectví

V létě 2015 jsem byl na řeckém ostrově Lesbos. Shodou okolností zrovna v době, kdy tam denně na nafukovacích člunech připlouvaly stovky uprchlíků. A teď si říkám, kde je jim konec.

by David Zábranský
14 listopad 2017, 6:00am

Jel jsem tehdy v roce 2015 na Lesbos za koupáním, a když jsem si ten last minute za dumpingovou cenu kupoval, netušil jsem, že Lesbos je z hlediska uprchlické krize jedním z nejexponovanějších míst v Evropě. Všechno, co souviselo s přítomností uprchlíků na Lesbu, jsem se dovídal postupně až potom, co jsem zaplatil letenku, a pak především po příletu na místo. Měl jsem tehdy do velké míry strach o dovolenou i o sebe a litoval jsem, že jsem si nezjistil víc už před zaplacením. Nebál jsem se přitom jenom toho, že mi na Lesbu někdo z uprchlíků důvodně nebo bezdůvodně dá pěstí, ale třeba i toho, že mi jenom bude blbý plavat a koupat se, když kus vedle mě budou z vody vylejzat ztrhaný kluci ze Sýrie. Věděli jsme tehdy kulový, nejen já. Netušili jsme, s čím ty lidi lezou z vody, a především jsme netušili, jaká bude naše morální reakce – naše morální reakce na ně, ale hlavně naše morální reakce na nás samé v téhle nové situaci.

Co jsem pak na Lesbu zažil, byla pohodlná dovolená. Dobrej hotel, teplý moře, docela málo bílejch lidí, protože dost bílejch lidí zrušilo cestu na Lesbos kvůli strachu, kterej jsem už popsal. Zároveň jsem ale samozřejmě viděl i kvanta nepohody. Stočlenné skupinky, které se v těžko snesitelném vedru táhly šedesát kilometrů pěšky přes ostrov do hlavního města Mytiléna, protože vozit v autě je nikdo z místních nesměl, taková pomoc by byla protizákonná. Nicméně postupně se samozřejmě začalo dít i tohle, když se situace trochu ujasnila a když se obě skupiny akomodovaly jedna na druhou. Řekové to začali brát nejen jako pomoc, ale i jako byznys a přilepšení k výdělkům z turistického ruchu, který kvůli uprchlické situaci začínal skomírat. Naložili uprchlíky na náklaďáky a pomohli jim s přepravou na jih ostrova. Pomoc, byznys, proč to odlišovat, asi to bylo obojí. Uprchlíkům to v každém případě ulehčilo jejich nelehkou pouť, toť fakt.

Kde jsou uprchlíci dneska? V Česku nikdy nebyli fyzicky přítomní (nelíbí se jim tady, jak víme), ale zájem o ně tady byl. Pamatuji si, že když jsem v srpnu 2015 přijel zpátky do Prahy, všichni moji známí řešili málem pouze uprchlíky. S dobrou desítkou lidí jsem se pak o uprchlictví a o tehdejší situaci rozhádal natolik, že trvalo měsíce, než jsme se zas udobřili. Stejně to pak bylo po další rok, možná dva. Postupně jsem přitom nabyl dojmu, že žiju ve velmi altruistickém světě, tedy alespoň ve velmi altruistickém okruhu lidí, abych byl přesný. Moji známí by pro uprchlíky dýchali, kdyby to šlo, a já z toho měl ve finále radost. Do velké míry jsem rezignoval na své právnické poznámky. Nemožnost prostupnosti zelené hranice, vzdání se jednoho z pilířů evropské civilizace čili právního státu, jakož i vzdání se pilíře, který je pro Evropu v mém vnímaní stejně důležitý, schopnosti užívat humor na množství i nehumorných situací, to všechno jsem klidně pominul a připojil jsem se k jakémusi virtuálnímu hájení ideje pomoci uprchlíkům. Konečně nemyslíme jen na sebe, říkal jsem si a byl jsem zticha, přestože jsem dál v duchu choval množství námitek nejen k německému postoji k řešení situace. Všichni mí osvícení známí se aktivně hlásili k dobré věci a k milosrdenství.

V poslední době se ale nejen v Česku něco změnilo, mám ten dojem. O pomoci uprchlíkům už skoro nikdo nemluví, přestože humanitární krizi se v nejmenším nepodařilo zažehnat. Lidé dál trpí a umírají ve válkách i na útěku, ano, dokonce i ve Středozemním moři čili u nás doma v Evropě, jak se s oblibou říká. Na tom se máloco změnilo. Pomoc uprchlíkům ale zastínily jiné otázky a kauzy, a snad můžeme říct jiné módy. Aktuálně třeba kampaň, která se soustředí na různé formy obtěžování.

S touhle kampaní uprchlictví zdánlivě nesouvisí, ale to je skutečně jen zdání. V myšlenkách se teď vracím ke svému pobytu na Lesbu v létě 2015. Bylo mi tam příjemně, ale jistě by mi tam mohlo být ještě příjemněji. Matrace v posteli mohla být lepší (řecké hotely jsou obecně řecká tragédie, jak všichni víme, a nikdo by do nich nejezdil, pokud by nebyly tak proklatě blízko supr moře), v písku na pláži bych snesl míň vajglů. Asi jsem to mohl nějak řešit: dojít za majitelem hotelu a za správcem pláže. Mohl jsem, postel i vajgly mě obtěžovaly, ale jít to někam řešit, to mi bylo blbý. O kilometr dál lezou z vody Syřani, tak sneseš trochu vajglů a tvrdou postel, říkal jsem si, ba co víc, vždyť i tímhle vlastně pomáháš, tím, že postel a vajgly skousneš, napadlo mě. Pomáháš tím!

Posledními slovy už samozřejmě moje úvaha vzlétá do poměrně transcendentálních sfér, kde se cokoli bude těžko vyvracet nebo měřit. Nicméně – zamýšlet se nad tím dá, a dokonce to podle mě je třeba. Co padne za chvíli, je radikální teze, ale budiž.

Na světě je omezené množství dobra. Lépe řečeno, ze světa nelze vymýtit veškeré utrpení. Člověk jako vy a já navíc není Ježíš, aby mohl nést všechno utrpení světa. Ani facebooková zeď koneckonců neunese všechno utrpení světa. Vejde se tam jenom určitá míra problémů, jenom několik kauz, a možná dokonce jen ta jedna v té době hlavní.

Takže uprchlíci, nebo aktuálně jedoucí kampaně proti obtěžování, když přijmeme tezi, že člověk se nemůže a neumí roztrhat? Čemu z toho fandit, co podporovat, pro co z toho dýchat? Je mi jasné, že podrážděná odpověď bude znít – samozřejmě pro obojí, však je to jasný, je třeba vymýtit ze světa všechnu hrůzu a bolest, zachránit sebe i uprchlíky, prostě všechno do nejmenšího detailu! A moje už velmi tichá reakce bude, že to podle mě vlastně tak úplně nejde, vymýtit všechno zlo do posledního černého puntíku. Bohužel nebo bohudík. Určitá míra nekomfortnosti prostě patří k životu (mluvím o lehčích prohřešcích proti nově nastavovaným konvencím, nikoli o protizákonném násilí) a zvýšená míra citlivosti k vlastním bolestem nutně nevede k citlivějšímu vnímání bolestí druhých. Dokonce bych řekl, že je tomu od určité meze naopak. Existuje moment, kdy se zvýšená citlivost ke svým bolestem mění v absolutní necitelnost ke všemu krom vlastního já. Snášením tvrdých matrací, vajglů v písku, a dokonce i přehlédnutím nějakého toho úplně triviálního obtěžování v jistém smyslu ulehčujeme život sobě i někomu druhému, o ulehčení zahlcenému soudnímu systému nemluvě.

Možná celá ta věc stojí nějak takhle: co neodneseme my, odnese za nás někdo jinej. Zní to bláznivě, ale uprchlíkům lze pomáhat nejen tím, že je budeme viditelně podporovat, nebo tím, že vycestujeme do uprchlického tábora, ale také tím – a to je ta na první pohled skutečně bláznivá část –, že konkrétně pro sebe nebudeme 24/7 požadovat svět úplně bez chybičky.