Retro fetky z Vancouveru

Lincoln Clarke je torontský fotograf, který vytvořil krásnou, šokující sérii portrétů na žen závislých na heroinu. Fotit je začal v roce 1997, už o rok později sérii je poprvé vystavil. Setkal se přitom s kontroverzním přijetím veřejnosti – jednak s chválou za lidský přístup k zapomenuté společenské vrstvě, ale také s kritikou za jejich využívání pro umělecký projek a kvůli voyeurismu. Snímky určitě pomohly ke zvýšení zájmu o tuto problematiku v mezinárodních médiích a ženy zapojené do projektu svými portréty pomohly komunitě, která byla do té doby úplně ignorovaná. Některé z vyfocených žen dokonce byly oběti sériového vraha Roberta Picktona, který jejich ostatky dal sežrat prasatům.

Lincoln teď dělá na dalších nových projektech, ale my jsme se s ním chtěli ohlédnout zpět k focení závislaček a pobavit se o tom, kolik práce se v oblasti retro fotek fetek ještě musí udělat.

Videos by VICE

VICE: Jak jsi vlastně se sérií začal?

Lincoln Clarkes: Se subkulturou závislých žen mě kdysi seznámila kamarádka Leah, která zemřela na předávkování v roce 1999. Všechno začalo jednoho letního rána, kdy jsem potkal Patricii Johnsonovou a její dvě kamarádky. Fotka jejich tria vypadala jako z nějakého filmu noir. Jejich portrét byl na schodech v jednom hotelu; podlamovala se mi z něj kolena a pár mých přátel dokonce rozbrečel. Tím začala moje obsese dokumentární fotografií.

Kdybys nás teď mohl vzít zpátky v čase, jak bys popsal průběh focení?

Všichni v ghettu jsou hodně podezřívaví, ale dokáže to být i docela přátelské místo. Když jdete ulicemi, jste vlastně v jejich obývacím pokoji, jídelně i ložnici. Při focení se mnou většinou chodila i asistentka. Chtěl jsem s sebou někoho, kdo by se těm holkám líbil. Někoho, kdo se zajímá o jejich problémy, rozdá jim jablka, zapálí cigarety a podobně. Taky jsem se je vždy snažil rozesmát. Samy pak začaly vyprávět, co se děje v jejich životě a v celém ghettu. Nakonec se nám začaly hodně otevírat. Každé jsme dali jeden z jejích portrétů a domluvili se, že nezveřejníme její identitu, dokud bude naživu.

Jak ses při jejich focení cítil?

Jejich osamělost mi lámala srdce. Nikdy si nebyly jisté, jestli přežijí do dalšího dne. Taky se stávalo, že jim ze dne na den mizeli kamarádi a blízcí. Možná i proto ocenily, že se o ně zajímáme a rády se do projektu zapojily. Pro některé jsou moje fotky jejich jediným záznamem existence. Každá má svůj vlastní příběh, snažím se ho v portrétech naznačit. Lidi z lepší společnosti se díky fotkám poprvé seznámili s vrstvou, kterou odmítali vidět. Poprvé se jim podívali do očí.

Užívaly spíš heroin nebo crack?

Ty, které byly jen na heroinu, na tom byly ještě docela dobře. Pokud měly nějaké peníze, řešily si drogou spíš své emoční problémy. Většinou to byly introvertní holky, které se rozhodly žít o samotě, ve svém stínu. Zato ty na cracku byly úplně nezřízené, nespolehlivé a ve špatném zdravotním stavu. Při užívání cracku se totiž změníte na psychotickou, hodně hlasitou bytost, bez špetky soudnosti. Pak je tu ještě kříženec mezi oběma, uživatelka heroinu a cracku zároveň. Hlavně na ty si dávejte pozor.

Řekl jsi, že nejvíc by jim pomohla něčí bezpodmínečná láska. Co dalšího jim chybělo?

Vetšinou zažily příšerné dětství a byly zneužívány. Utápěly se v nízkém sebevědomí a nebyly schopné nechat minulost jít. Prospěla by jim kvalitní terapie, základní lekce o zdraví a výživě, vlastní domov, vzdělání a zaměstnání. Když přišly do města, neměly výhody, které mají místní. Nikoho neznaly a nebyly schopné zapadnout a fungovat ve společnosti. Takže to, co dalšího by potřebovaly, je možnost být ve společnost přijaté a přiměřeně respektované.

Jaké příběhy jsi mezi focením slýchal? Je to vlastně i dokument, že?

Smutných příběhů jsem slyšel stovky. Jeden z nich je o holce, která do města přijela starým autobusem z venkova Britské Kolumbie. Dcera jí zemřela při autonehodě, protože její manžel byl alkoholik a nezvládl jízdu na horské silnici. Pak přišla o práci v pekařství a opustila domov. Po dceři jí zbyla jen krabička na oběd. Ptal jsem se jí, co se stalo s jejím manželem. Prý ho zabili. Když jsem se jí zeptal jak, jen se pousmála.

Každá závislačka měla podobný příběh plný utrpení a ponížení. Když k nim přistupujete přátelsky, rády se s vámi o ně podělí.

Kdy jsi se rozhodl, že se přestěhuješ do Toronta? Chtěl bys pokračovat s focením závislých i tady?

V polovině 70. let jsem se, ještě jako teenager, přestěhoval z Toronta do Vancouveru. Teď se tu cítím trochu cizí. Dokumentovat tu nechci, protože tady je to jen slabý odvar situace na divokém západě. A navíc moje práce je teď už úplně jiná.

Změnila se nějak situace závislých? Dostává se jim nějaké pomoci?

Kéžby… V roce 2003 byl založen zdravotní institut Insite, kde jsou pro závislé čisté injekční stříkačky, zdravotní personál, možnost odvykací léčby, bydlení a podobně. Zachraňují se tu sice životy, ale pro ty opravdu závislé, se nic moc nemění. Situace je stejná, ne-li horší, než předtím.

Jsi ještě s nějakou z těch holek v kontaktu?

Jsem. Čas od času dostanu nějaký e-mail. Rády vzpomínají a dávají mi vědět, že prozatím přežily. To souvisí i s řáděním masového vraha Roberta Picktona. V té době nikdy nevěděly, jestli přežijí. Většinou se teď ozývají dcery, jejichž matky zemřely. Pamatuji si, že některé z nich už tenkrát měly děti. A ty teď, o 15 let později, chtějí vědět, kdo byly jejich matky. Sotva je znaly, takže chtějí vědět cokoliv, co jim je aspoň trochu přiblíží.