Díky „dechové terapií“ jsem dosáhl nejlepšího stavu ve svém životě

Je nás tu deset, každý sedíme na své vlastní matraci ve funkční hale v dánském Aarhusu. Podlaha je pokrytá bubínky, chrastítky a tamburínami, a každý z nás obdržel šátek přes oči a kbelík na zvracení. Pět pomocníků nám kryje záda při dobrodružství, na které se chystáme vydat, až skrze hyperventilaci zažijeme údajně ten nejlepší trip našeho života.

Náš průvodce a psychoterapeut Bjarne Roursgaard také sedí na zemi, k nám čelem, a dolaďuje poslední detaily svého vymazleného technového playlistu, který připravuje speciálně pro dnešní příležitost. Jakmile je s tím hotov, vysvětlí nám několik základních pravidel. „Úplně se tomu poddejte,“ říká nám. „Nemyslete na to, co si lidé kolem vás mohou myslet – viděli jsme tady už úplně všechno.“ Dále vyjmenovává celou řadu emocí, se kterými se u předchozích účastníků setkal. „Vztek, zármutek, radost. Dokonce i sexuální vzrušení.“ Říká nám, abychom jakékoliv pocity, které během seance pocítíme, nechali plynout. „Nechte je proudit, ať z vás uniknou veškerá traumata a pocity, které ve svém těle potlačujete.“

Dechová terapie je nabízena s příslibem zážitku podobného tomu s halucinogenními drogami a její učedníci zapřisáhle tvrdí, že vaši mysl povznese do netušených výšin bez negativních dopadů, které jsou s užíváním drog spojeny. Je to vcelku jednoduché – hyperventilujete tak dlouho, až se krev ve vašem mozku přesytí kyslíkem, a vám se tak zatočí hlava, že máte pocit, jako byste sklouzávali do jiné dimenze.

Šestaosmdesátiletý český psychiatr Stanislav Grof, který je jedním z prvních průkopníků psychedelické terapie, používal halucinogenní látky k léčbě celé řady psychologických neduhů. Grof ve svém výzkumu tvrdí, že užívání LSD může být efektivním způsobem léčby úzkostí a deprese u nevyléčitelně nemocných pacientů. Nicméně poté, co v průběhu šedesátých let mnoho zemí užívání LSD zakázalo, začal společně se svou ženou Christinou pracovat s méně kontroverzní metodou v podobě dýchání. Pár přišel na to, že dechová terapie má potenciál rozpínat vědomí stejným způsobem jako kriminalizovaná droga a může pacientům pomoct překonat všechny druhy osobních traumat nebo se s nimi alespoň smířit.

Roursgaard nás v aarhuské hale provádí další sérií cvičení. Vypráví nám, jak studoval chemické inženýrství, ale nechal se přeučit na psychoterapeuta a v současnosti spolupracuje s „šamanem z Peru“, aby se stal expertem na to, co nazývá „šamanistická dechová terapie“.

Specifický druh Roursgaardovy terapie je inspirován Grofovým konceptem holotropního dýchání, což je technika, která představuje až tři hodiny rychlého a hlubokého dýchání. Během našeho setkání všichni dýcháme sladění s rytmy techna, které Roursgaard vybral. Součástí obsáhlejších víkendových kurzů je i pití ayahuascy, ale psychoterapeut nepřikládá jejímu užívání zásadní roli. „Znám lidi, kteří se s dechovou terapií dostali dál než s ayahuascou,“ říká mi.

Pomalu se schyluje k začátku a já ležím na zádech s páskou přes oči. Basy ze dvou reproduktorů položených na zemi probíjí mým tělem, zatímco se Roursgaard prochází po místnosti, buší do bubínků a třese chrastítky. Jak je hudba čím dál hlasitější, snažím se soustředit na včasné vydechování do rytmu a ruce mám položené podél těla.

Ve chvíli, kdy mé dýchání začíná zpomalovat a vypadávat z rytmu, se nade mnou objevuje asistent a nutí mě znovu na něj navázat. Asi po deseti minutách se mi začíná točit hlava, ale pořád je to relativně normální – stále jsem při vědomí a neztrácím kontrolu nad svými emocemi.

O chvíli později ale zbytek mého těla začíná pociťovat vliv terapie. Nejprve si uvědomuji jemné křeče v oblasti hrudníku. Snažím se své dýchání směřovat k nim, ale téměř v tu samou chvíli mě pohltí vztek a začnu křičet. Mé myšlenky se bez mého vědomí obrátí do období před půl rokem, kdy jsme se po třinácti společných letech rozešli s přítelkyní. Ten náhlý příval vzteku s ním má nejspíš spojitost i přesto, že jsem to tak nikdy nepociťoval. Je to úplně nový a neuvěřitelný zážitek, a tak se plně poddávám jemu i emocím, které ve mně bují.

Mé výkřiky jsou takřka úplně přehlušeny zvuky, které vychází z ostatních účastníků v místnosti. Chvilku se pozastavuju, ale pořád pokračuju v soustavném dýchání. Cítím, jak se mé prsty svírají v křečích, což jsem očekával, vzhledem k tomu, že mi momentálně všechen kyslík v těle směřuje do mozku.

Pak jsem pocítil jakési chvění nad srdcem. Znovu jsem se zasoustředil na hyperventilaci, ale ač jsem se nadechoval a vydechoval z plných plic, nic se nedělo. O několik sekund později se nade mne snesl další z pomocníků, sklonil se ke mně a položil mi dva prsty na hrudník přímo mezi žebra. Takřka okamžitě z mého nitra vyšel hluboký řev a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Bylo to příjemné, ale neměl jsem ponětí, odkud se to všechno bere, nebo proč se tomu vůbec děje.

Ideu dechové terapie podkládají i některé vědecké závěry jako například studie ze Stanfordské univerzity, která odhalila, že několik návštěv terapie do značné míry potlačilo příznaky posttraumatické stresové poruchy u skupiny válečných veteránů. Další studie Multidisciplinární asociace psychedelických studií (nezisková organizace, která se snaží zvýšit povědomí a šířit informace o psychedelikách) nashromáždila zpětné vazby 482 účastníků dechové terapie. Zjistila z nich, že 82 procent účastníků prošlo transpersonálním zážitkem, díky kterému zdánlivě překročili hranice svého vlastního těla i toho, co to znamená být jedincem. Šestnáct procent dotázaných popsalo, že na ně terapie nějaké účinky měla, a na zbývající dvě procenta neměla procedura žádný vliv.

Já na své matraci v Aarhusu rozhodně něco pociťuju. Nemohu přestat brečet, když se najednou z ničeho nic začnu smát. Poprvé od začátku terapie vážně uvažuji nad tím, jestli nepřicházím o rozum. Ještě jednou se ale rozhodnu poddat víru emocí, který zmítá mým tělem, a propukám v hurónský smích.

Když naše seance po padesáti minutách končí, je nám řečeno, abychom následujících dvacet minut využili k odpočinku a zklidnění dechu zpátky do normálu. V průběhu celého zážitku jsem si uvědomoval, že bych se mohu dostat zpátky do svého normálního stavu, kdybych si z očí sejmul pásku.

Nemohu s určitostí popsat, co se se mnou během hyperventilace dělo, ale cítím se lehčí na těle i na duši. Prožil jsem pocity, kterých jsem nebyl dříve schopen, nebo jsem nevěděl, že se k nim dá dostat pouze pomocí namáhání plic do rytmu techna.