Průvodce řeckou krizí pro ty, co nesledují řeckou krizi

V lidské genetice a makroekonomii se špatně experimentuje. V prvním zmíněném brání pokusům etika (nejste-li Josef Mengele), v ekonomii je to podobné, navíc zkoumat jevy na úrovni státu je vždy problém. Přesto mají obyvatelé Řecka pocit, že je na nich určitý experiment prováděn právě nyní. Vědcem je Evropská unie (přesněji Euroskupina). Bádá se, jak dlouho lze tolerovat nezaměstnanost mladých na padesáti procentech. Jak dlouho lze škrtáním dusit růst, a co to udělá s podporou místních fašistů.

Na Evropu a Německo se valí z jihu už delší dobu vlna nenávisti. Na Twitteru po dohodě s věřiteli dominoval hashtag #ThisIsACoup (#TohleJePřevrat) a v Aténách opět hořely noční ulice. Řeckým redakčním kolegům poskytnl rozhovor profesor Panagiotis Ioakimidis. Nabízí pohled varující před černobílým vnímáním Evropské unie a její budoucnosti. Než se k němu dostaneme, podívejme se velice krátce na zášť vůči EU, která je předmětem rozhovoru. Odkud pramení?

„Dluhy se mají platit" říkají Lannisterové, Miroslav Kalousek a zhruba polovina diskutujících na internetu. Proč by mělo být Řecko zproštěno této povinnosti? Kdo nesleduje dění v Řecku, musí být popíráním potřeby platit za to, co jsem si půjčil, popleten. Jádro protestů ale spočívá v něčem trošku jiném. Otázka a důvod nespokojenosti zní: Lze se proškrtat z dluhů? Nikdo nemůže popřít, že Řekové utráceli jako rozšafní Skandinávci, aniž by se obtěžovali mít tomu úměrné příjmy. Země podváděla ve statistikách a establishment prorostl klientelismem.

Jenomže medicína na ničivou krizi, zdá se protestujícím, spíše přilévá olej do ohně. Rozšířilo se zcestné přesvědčení, že jsou na jihu všichni jen lenoši. Opak je přitom pravdou – ti, kteří mají práci, v ní tráví delší čas než Němci. Země přitom postupně osekala svůj dluh dvakrát víc než ostatní zasažené země. Jenomže zlepšení nepřišlo a vyhlídky do budoucnosti jsou mizerné. Možná, že když pykáte za prohřešky starých politik a jste při tom nazýváni línými zhýralci (a nemáte u toho šanci najít práci), pak pohár trpělivosti přeteče a vzniká vztek.

Aténský profesor mezinárodních a evropských studií Panagiotis Ioakimidis, se dívá na nenávist k Německu a Euroskupině a říká: „Evropa by se měla změnit. Jenomže ne kvůli minulému týdnu (dohodě s věřiteli, pozn.aut.)." Co je tedy špatného na Evropské unii? Unie špatně nastavila instituce a k Řecku se chovalo zejména Německo nesmyslně tvrdě. „Německo se však nesnaží Řecko ekonomicky zničit." Co je potřeba, je víc solidarity. Závažný problém spočívá rovněž v nové generaci.

Máme tu obrovské zástupy mladých nezaměstnaných. Vyrůstá vrstva lidí bez pracovní zkušenosti. Mladí zároveň nezažili válečný konflikt a tragickou evropskou historii. „Oni vnímají současný stav (mezinárodní evropské stability) jako daný. Tak to ve skutečnosti není. Pokud se z nějakého důvodu projekt EU rozpadne, téměř určitě spadne kontinent opět do stavu krvavých konfliktů a válek. Musíme se soustředit na to, co se nám podařilo. Co bylo pozitivní."

Bez změny současného stavu tak dostáváme jeden výsledek horší, než ten druhý. Nesmíme dopustit rozpad sjednocené Evropy, protože mezinárodní chaos by byl horší než současná situace. Když se EU nedokáže znovu propojit s evropskou společností, pak: „(…) vznikají síly skeptické a negativní vůči EU. Patří tam extrémní pravice a fašisté." VICE natáčelo minulý rok u řeckého Zlatého úsvitu. Nepěkné vyhlídky.

Co tato relativizující směska (prezentující maličkou výseč komplexního problému) přináší za poučení? Řecká krize, okupující titulní stránky, je extrémně složitá. Profesor Kahneman ve svém bestselleru ukazuje, jak jsou lidé ze své podstaty líní ve svém přemýšlení a rádi tak zjednodušují. Nepřenášejme tento zlozvyk na odsuzování Řeků jako flákačů, protože jejich situace je u nás těžko představitelná. Před plošným odsuzováním teroristického Bruselu si ale musíme uvědomit, jaké jsou jeho alternativy.