Šťouchání do vosího hnízda, největší výsměch od dob The KLF, brouzdání hitpoškama. To všechno s hravostí pětiletejch dětí a bezelstností, jenž kolikrát znemožňuje dělat tzv. seriózní rozhovory. Pokud se ptáte na žánrovou charakteristiku Hot Chip, pak budete (skoro) vždycky v koncích. Hyperaktivita zkrátka mění skutečnost - natvrdo a hlavně nezvratně!Ne každej má na čuchání toulenu z drogerky. Přesto i u inteligentních lidí potřeba zaběhanýho poslechovýho stereotypu dostává na frak, pokud někde schrastěj desku, z který nemůžou bejt přinejlepším moudrý. Když se tohle stane třeba třem najednou, ťuká v lebi fenomén. Spad sem do toho s Nanorem i Kománkovou. Parta Hot Chip zabouchala na vrata vnímání a mý tělo samovolně spouštělo nohy nejenom k automatizaci tanečních kroků u hitu Over and Over, ale taky při mnohem uvolněnějším (a famózním klipem doprovázeným) And I Was Boy From The School. No a aby toho nebylo málo, zadělalo se na DFA tuning a široký spektrum posluchačských okruhů se propojilo. Další otázky nebylo potřeba klást, rok 2006 byl nakloněnej rabování Pet Shop Boys vnitřností za občasný pomoci kytarovejch krků a jejich mlaskovýmu vrhání po čalounění nóbl diskoték. Málokdo pochyboval, že chmury Alexise Taylora a Joe Goddarda ze svýho vlastního mizernýho podílu na popmusic se po patnácti letech rozpouštějí jak sníh po skončení dubnový vánice.Na obou klíčových stranách Velký louže bylo umeteno, jenže uklouznout můžete i s nálepkou „LEDUVZDORNÉ”. Naštěstí patří hravost mezi vlastnosti, které neubijete ani trojákem odehrávajícím se v ranním Berlíně, poledním Londýně a večerní Moskvě. V pohodlném ústraní ložnice plné masturbačních programů v čele s Cubase SX3, slušnou dávkou sebevědomí a jasnou představou o neopakování stejných fíglů jako na The Warning, vzniká přešlechtěná Epizoda 3 výstižně nazvaná Made In The Dark. Nápady se štěpí, ale málokdy dublují. Pod polštáři ležej ukrytý básničky sira Byrona, vzápětí letí krabice plná cukrovinek dávno před oficiálním startem chemické sezóny na pulty osmého února roku dvoutisícího šestého. Rostoucí hlad po mozkožroutskejch pomalotempojdních hitech znamenal, čtvrtou příčku v UK charts zatímco vrchol okupoval akorát neslanej hippie folk jménem Adele. Vyklidnění mělo jasnou odezvu bez trapnýho ťukání na čelo. Bylo by bylo mimo mísu - vždyť během 2008 dodělali kluci o Temží řeky celou hromadu remixů: The Pharcyde počínaje a Late Of The Pier nebo Neon Neon konče. Míň psýcha s deskou = víc legrace při (v dobrym slova smyslu) prznění hitů jinejch…V časech totálního písničkovýho a albovýho převysu se přesouvá nevybouchanost nápadů do čela našich vlastních žebříčků a DJská obsese pak pomáhá drtit účastníky tanečních párty divotvornejma hitama ukuchtěnejma přímo na kolmých plotnách Traktorů a jim podobnejch. I letos se Hot Ship podařilo uvolnit a následně vymrštit šroub tak, aby zapadl mezi uši. One Life Stand prozařuje oblohu nad Londýnem neskromnejma strobáčema a jestli někdy půjdu mezi smetánku teplákových králů parketu, tak jedině vyzbrojenej dusavou verzí od Carla Craiga. Na vrchol hotelu Panorama (bližší diskosál tu nemám) se dá i s I Feel Better přeběhnout se zavázanejma očima přes naplej provaz rovnou z Motokovu… Hot Chip vyhrabali z šatníku zapomenutej paklík dynamitu, a tak se rádi nechají propašovat ohořelý a se zježenejma vlasama zpátky na adresu 3121, přičemž polykaj dávky rytmický medicíny kdysi mladičké dr. Madonny. S takovým osudovym předurčením se šlape na vrchol dobře i bez kyslíku. Následný spojení světové turné sice nutí k vyprázdnění žaludku, ale o pana Brejličku a pana Pohodáře se v Národní galerii bát nemusíte. Třeba proto, že mají v rukávu vždy esa vypečených předělávek, anebo třeba jen proto, že se nebojí se svejma rolexkama vylézt na stage s hladovými grimerheads formátu Wiley. Tohle vypadá na pěkně bláznivej pátek (taky čekáte, že se po svým setu půjdou dorazit do žižkovskýho Centralu?)Hot Chip vystoupí v rámci festivalu Electronic Beats 7. 5. v prostoru Veletržního paláce.