Deset otázek, na které jste se vždy chtěli zeptat plastického chirurga

Podle Kylie Jenner byl rok 2016 rokem splněných snů. Nemůžu než souhlasit. Rok 2016 byl rokem neustálého srovnávání našich malých životů s fantastickými a naleštěnými životy modelů a mediálních hvězd z Instagramu. Jednou za čas si i já uvědomím, jak mě sere sledovat jejich nový vymazlený range rovery, ruce plný náramků od Cartiera a pravidelné vstřikování botoxu do jejich masivních rtů. Takto vhozena do neustávajícího tornáda dokonalosti a kosmetických zázraků musím uznat, že i na mne v roce 2016 přišlo mnoho znepokojivých myšlenek na srovnání těchto ideálů krásy sociálních médií a mé maličkosti. A stejně tak jako tisíce dalších holek jsem se rozhodla na sobě trochu zapracovat. V rámci krajní možnosti využití plastické chirurgie jsem si nejprve potřebovala ověřit, co je pravdy na všech těch hororových historkách z operačních sálů).

Podle magazínu SELF vzrostla od roku 2000 obliba botoxového zvětšování rtů o 43 procent – v roce 2015 byla tato procedura prováděna každých 20 minut.

Abych se dostala na kloub stále větší oblibě plastické chirurgie, pohovořila jsem si s doktorem Martinem Jugenburgem z Torontského ústavu estetické medicíny. TV show ETALK a web RateMD ho uvedly jako aspiranta na nejlepšího plastického chirurga Toronta, což mě přesvědčilo, že tenhle chlap o tom musí vědět prostě všechno.

VICE: Už jste někdy viděl někoho natolik neatraktivního, že jste si řekl: „Tohle dokážu spravit jenom já"?
doktor Jugenburg: Ne. To je záležitost některých reality show. Tyto pořady měly v plánu šokovat a vzbudit senzaci, vše je ovšem nahrané.

Přistihnete se někdy, jak při chůzi po ulici v duchu hodnotíte kolemjdoucí?
Ne, to opravdu nedělám. Neustále hodnotit a posléze vylepšovat je sice mojí prací, rozhodně na to ovšem nemyslím mimo ordinaci.

Jaké největší prsní implantáty jste během své praxe udělal?
Obří. Vážně obří. Byly to 800 CC , do kterých jsem ještě injekčně přidával více roztoku (800 CC je označení pro velikost XL, takže tato prsa byla opravdu gigantická).

Sociální sítě nám neustále podstrkují hvězdy typu Kylie Jenner a Kardashianovy, jejichž fyzická proměna proběhla obrazně řečeno přes noc. Chodí k vám hodně dívek, které se snaží vypadat jako ony?
Vyjádřil bych se nejdříve ke Kardashianovým.  Podle mě je to fascinující rodina a vždy mne jejich proměny zajímaly. Takže ano, o Kardashianových se mluví opravdu hodně. Svým pacientkám se snažím vštípit, aby si nedávaly nerealistická předsevzetí a chtěly se stát jejich kopií. Není to ovšem jen o nich. Instagram a další sociální sítě jsou přehlcena tisíci fotek dokonalých modelek, nicméně nikdy není jisté, kde končí realita a začíná práce plastického chirurga či Photoshopu.

Sociální sítě mohou mít na lidskou psychiku opravdu velmi negativní dopad a já se s tímto problémem setkávám dennodenně. Takovým lidem se snažím vysvětlit, že to není normální, čímž je od větších zákroků odrazuji. Ukáži jim, jaké kroky by byly reálné a přijatelné. U většiny pacientů to pomůže. Pokud ke mně přijde někdo, kdo moji práci nezná, odkáži ho nejprve na své portfolio, aby si udělal základní obrázek o tom, co jsem schopný s jejich tělem udělat. Takže díky, Kim Kardashian, za všechna ta kvanta zákroků zpevňování pozadí, které ke mně posíláš! Díky, díky, díky! Na druhou stranu kvůli tomu trávím moře času vysvětlováním, co je a není možné a že tento krok na jejich těle nebude vypadat stejně jako na těle Kardashianek. I tak je ale Kim moje nejlepší kámoška.

Velmi často používáte Snapchat. Myslíte si, že tyto záznamy reálných postupů na sociálních sítích udržují potenciální pacienty při zemi? Že díky tomu pochopí, jak otřesně a bolestivě celé zákroky probíhají?
Myslím, že vidět celý zákrok krok za krokem je pro pacienty velmi důležité. Když ke mně přijde někdo, kdo mě při práci ještě neviděl, odkáži ho na svůj Snapchat, a oni tak lépe pochopí, o čem to všechno je.

Ovlivňuje vás negativní postoj veřejnosti k plastické chirurgii?
Podle mě je to směšné. Plastická chirurgie je korekční chirurgie. Děti běžně podstupují přišívání uší a podle mě je tisíckrát lepší podstoupit tuhle zanedbatelnou úpravu nežli podstupovat dlouhá léta školní šikany a ztráty sebevědomí jen proto, že máte tento malý estetický nedostatek. Psychické trápení a výsledné deprese či pravidelná sezení u psychologa mi přijdou naprosto zbytečné. Proč tím procházet, když stačí podstoupit jednoduchý zákrok, jako je otoplastika.

Jak byste podle plastické chirurgie definoval krásu?
Ideál krásy se již odpradávna řídil podle antické bohyně Venuše – vše je o proporcích. Současné vnímání krásy je dle mého názoru značně zkreslené. Existuje rovnice určující krásu dle jednoduchých matematických vzorců. Dnes ovšem, jak jsem již zmínil, už není použitelná. Lidé z Instagramu jako Kardashianovy či Nicki Minaj do ní nezapadají. Za jednu z nejděsivějších věcí považuji lidskou představu o současné kráse. Nevnímají disproporce, které působí groteskně. A grotesknost není v pořádku. Krásu musí každý objevit sám v sobě. Slavní lidé udávající současné trendy a ideály nutí lidi, aby je vnímali jako něco běžného a normálního. Měl jsem jednu pacientku, která za mnou přišla s požadavkem, abych jí udělal „přírodního poprsí" a pak na mě vytáhla fotografii Victorie Beckham. Viděli jste někdy prsa Victorie Beckham? Ta opravdu přírodně nevypadají. Pokaždé když za mnou přijdou pacienti s tím, že chtějí udělat něco přirozeně, nejprve jim vysvětlím, co pojem „přirozený" vlastně znamená.

Co si myslíte o levnějších plastických chirurgiích v Mexiku?
Když jdeš na levnou plastiku, dostaneš levnou plastiku. Je to jednoduché. Problémem plastické turistiky není v tom, že by v jiných státech byli jen špatní lékaři. Kanada není jediným místem dobrých plastických chirurgů, to je směšné.  Kvalitní služby naleznete i v Brazílii, Číně, Německu či kdekoli jinde na světě. Závažnějším problémem je fakt, že neznáte zdejší lékařské postupy, a činíte tak velký krok do neznáma. Takže když se například rozhodnete pro zákrok v Karibiku, považujete za samozřejmost věci, které zde vůbec samozřejmé nejsou.

Standardní péče se ve všech státech liší. Úroveň, kterou vám poskytneme v Kanadě, není táž jako ta, kterou získáte v USA nebo v Karibiku. Takže přijedete na místo, seznámíte se s doktorem, jeho pracovištěm, myslíte si, že všechno je v nejlepším pořádku, ale možná není. Představte si, že se něco pokazí a převezou vás do místní nemocnice. Opravdu si myslíte, že tam dostanete stejnou péči jako tady v Kanadě? Když se pak vrátíte s tím, že jste si to rozmyslela a chcete přejít k naší chirurgii, pošlou vás zpět tam, kde jste se nechala operovat poprvé. Takže všechny peníze, které jste se snažila ušetřit, vylítnou oknem.

Viděl jsem pacientku s plastikou ňader z Ukrajiny, u které tamní doktor použil cizí látky, které její tělo nepřijalo, a já musel provést amputaci. To je v Kanadě ilegální.  V některých zemích podobné procedury legálně provádí certifikovaní lékaři. Legalita zdravotnických postupů je tedy také velmi silným tématem. V Kanadě jsme neustále pod dohledem a sleduje se každý náš sebemenší krok. V zemích, kde to takto nefunguje, si bezchybnou péčí nemůžete být jisti. Když se něco pokazí, lékaři zůstávají v klidu, protože se nemusí bát, že budou obviněni ze zanedbání lékařské péče.

Jako chirurg nejprve sdělíte pacientovi jeho nedostatky a poté mu slíbíte, že z něj uděláte hezčího člověka. Myslíte si tedy, že…
Zde bych vás přerušil. Ne. Lidé ke mně přicházejí s konkrétními problémy. Není to tak, že by ke mně přišli s otázkou: „Co je na mě špatně?" a já jim to pověděl. Když to po mně někdo chce, řeknu mu jen: „Mohu pro vás udělat spoustu věcí, vy ale musíte vědět, co vás trápí." Nechci jim vštěpovat svoji představu o kráse. Jsem tu proto, abych pomohl s tím, co je tíží. Ostatní chirurgové to možná dělají, ale já rozhodně nechci nikomu kázat, co je krásné a co není. Provedl jsem již mnoho plastických úprav prsou a ženy se mne téměř vždy ptaly na můj názor. Já vždy odpovídám, že moje představy zde nehrají žádnou roli. Vy se na sebe díváte do zrcadla, vy chcete být šťastná, tak si sama vyberte, co pro vás bude nejlepší.

Chodí k vám lidi především proto, že potřebují spravit, aby se sami se sebou cítili spokojeněji? Myslíte, že je to otázka sebeúcty?
O sebeúctě bych nemluvil, protože si nemyslím, že by mnoho z mých pacientů zrovna sebeúctu příliš řešilo. Lidí, kteří by ke mně přišli a zkrátka řekli: „Hele, cítím se nespokojený sám se sebou. Ničí mě to, chci se sebou něco udělat", není mnoho. V takových případech mu vše vysvětlím a řeknu mu: „Můžu změnit tvoje tělo, ale nezměním to, co máš v hlavě. Pokud máš takovéto psychické problémy, jsi u špatného doktora. Nejsem psychiatr, spravuji viditelné věci. Nedovedu ale změnit to, jak se na sebe díváš sám.

Foto via