Vylezla jsem z autobusu a zvědavě začala otáčet hlavou do všech stran. Legendy nelhaly, není pochyb, Předlice mají genius loci jak vyšitej. Ale ještě než jsem všechny svý kvazi intelektuální nanynkovský dojmy stihla pořádně rozvinout, zarazily je nekompromisní pohledy zdejších obyvatel vyskládaných v úctyhodným množství po okraji silnice. „Ó, delegace nás přišla navštívit, no jó!" Podezřívavý výrazy, v očích směska divokýho lesku, pohrdání a lhostejnosti. Kolem nohou v pravidelných intervalech krouží malej chlupatej pes s jazykem na vestě, rychlá spojka mezi mnou a místňáky, zcela nevyžádaná a zbytečná, kmitající sem a tam s neskrývanou radostí. Jak tak na něj zírám dolů, náměsíčně zjišťuju, že se mi na krku celou dobu houpe velkej foťák. Bezva. Jako učiněná nenápadnost tedy pokračuju dál, uhýbám do uliček, kde jsou chodníky už vesměs liduprázdný, a jen s každým dalším krokem přibývá vlnících se záclonek a zvědavých nosů nalepených na okenních tabulích. Jako by všichni čučeli přes sklo na dno terárka a vyčkávali, jak se ta divná potvora uvnitř zachová.
Reklama
Jdeme sice ve skupince, člověk si však beztak přijde zoufale sám, když se vtírá na místo, do kterého mu vůbec nic není, a pronásledují ho při tom desítky zorniček, co bodají jak rozsypaná krabička špendlíků pod bosou nohou. Tady to cítíš zatraceně silně. Ale vysvětluj, že sis nepřišel z nikoho utahovat a jsi jen sváteční hledač výjevů, které se nějakým způsobem vymykají normálu a ideálu, protože málo platný, takový věci jsou zkrátka vzrušující. Že sice vidíš ten ohromnej bordel, ale nepřišel sis na něj nikomu stěžovat. Že víš o tom, jak blbě to cvakání foťáku vypadá, ale nemyslíš to úplně tak, jak jsou všichni okolo dle grimas ve tvářích přesvědčeni. Není úplně jednoduchý popsat, co tady vlastně děláš, protože sypat z rukávu kecy o specifickém kouzlu a zvláštní apokalyptické kráse je dost mimo. I když některý průhledy mezerami po spadlých domech vytváří nevídaný výjevy, Předlice kouzelný nejsou, protože ony jsou zkrátka smutný a bezútěšný. Hlavně kvůli tomu, že stav bortících se domů nejspíš představuje paralelu k životním situacím většiny jejich současných nájemníků. Baráky s vysprejovanými nápisy POZOR to mají za pár a z ementálovitý zástavby se tak pozvolna stává placka pokrytá krustou špinavých matrací a cihel. Kdysi výkladní skříň Ústí dopadla snad ještě pod dno svýho vlastního dna. Ale život, jako by si toho snad ještě ani nevšiml, tady čile bují dál. Genius Předlice.
