V téhle posteli jsem už týden a budu v ní ještě dalších sedm. Před čtyřiačtyřiceti dny jsem měl svoje poslední pivo, kafé, burrito, naposledy jsem se prošel a ucítil na své kůži sluneční paprsky. Je to už 66 dní, co jsem se viděl se svou holkou. A za 64 dní odsud odejde to, co ze mě zbyde.
Má postel je umístěná v NASA Flight Analog Research Unit (Letecká analogová výzkumná jednotka) v texaském Houstonu, kde mi platí 18 tisíc dolarů za to, že tu budu 70 dní ležet, zatímco mne bude NASA zkoumat. Tato studie pod názvem CFT 70 (Countermeasure and Functional Testing in Head-Down Tilt Bed Rest Study) je součástí tříleté snahy dozvědět se více o kosterní a svalové atrofii ve vesmíru. Zatím se jí zúčastnilo 54 lidí a já budu posledním z nich. Jak tady tak ležím, nemůžu se rozhodnout, jestli byla má účast výhrou v loterii, nebo jsem prostě vůl ochotný udělat cokoliv pro balík peněz. Každopádně si tady ještě chvíli poležím.
Videos by VICE
V září jsem byl nečekaně propuštěn z práce, z pozice uměleckého manažera. Když jsem den poté obdržel nabídku přidat se ke studii NASA, bylo to skoro jako osud. Když jsem se rok zpátky čistě z rozmaru ke studii přihlásil, nikdy by mě nenapadlo, že budu vybrán ze všech 25 tisíc přihlášených zrovna já a bude mi dopřáno na 15 měsíců pozastavit svůj hektický život. Takže teď jsem měl prázdno v diáři a nabídku v ruce a stál jsem před rozhodnutím: Mám si začít rychle hledat novou práci nebo se stát pokusným králíkem NASA? Rozhodl jsem se, že potřebuji pauzu. Takže jsem pozastavil svůj život a dva týdny nato odletěl do Houstonu.
Když jsem se přidal ke studii NASA, zrovna jsem měl za sebou svůj první triatlon Ironman, takže jsem byl zvyklý na každodenní tvrdý trénink. Teď jsem měl před sebou vyhlídku dvou měsíců upoutání na lůžko se zákazem se třeba jenom vsedě vysrat a doufal jsem, že se moje tělo úplně nerozpadne.
Jak jsem poprvé vešel do nemocničního křídla, první věcí, co mě zaujala, byl strop vevnitř. Chodbu pokrývaly stovky barevných dlaždiček. Každá z nich byla jedinečně vyzdobená: logo Texas Longhorns vedle Dalího Meditující růže, vesmírná loď obíhající znak yin-yang, obrovská obyčejná modrá tečka, několik křížů a pár motivačních citátů. Za posledních deset let postelových studií tady nechal každý ze zkoumaných jeden takový čtverec jako památku na sebe. Každý z nich má šedesát krát šedesát centimetrů a slouží jako okno do mysli pozorovaných těsně předtím, než se znovu přidají k reálnému světu. Na dlaždičce nad dveřmi do mé místnosti byl seznam rad: „Moc si nezvykej na kadění v mínus šesti stupních” a „Bacha na to, komu povoluješ návštěvy.”
Jakmile udělaly zdravotní sestry soupis všech mých věcí, důkladně mě prohledaly, jestli se nesnažím něco propašovat, a z batohu mi zabavily jablko, začal jsem se rozhlížet po tom, co mělo být mým novým domovem. Bylo to malé a sterilní, ale na tom nebude příliš záležet, když budu uvězněn ve své posteli. Když jsem se pak potloukal po nemocnici, poprvé jsem zahlédl další ze zkoumaných. Každý z nich zde byl z jiných důvodů: Jeden pracoval na románu, zatímco si vydělával dostatek peněz na koupi své první motorky, další čekali dítě a chtěli si přivydělat, než se narodí. Pár hráčů sem přišlo, protože pobyt tady slouží jako ideální únik do digitálního světa bez obvyklých problémů každodenního života.
Nejvíce mě zaujali zdejší výzkumní veteráni. Jeden z nich se účastnil postelové studie NASA už potřetí. Ze svých výdělků za měsíce strávené tady a v dalších výzkumných ústavech se živil už léta. Překvapivě, jeho případ nebyl vůbec neobvyklý. Další mi ukazoval jizvy na paži ze stovek odběrů krve a infúzí, které podstoupil během mnoha výzkumů.
Tohle všechno se dělo v „před-postelové” fázi, během které jsem si měl zvyknout na svou novou rutinu, seznámit se s cvičebním režimem a vyrovnat si výživové hodnoty. V šest hodin mého prvního rána se rozletěly dveře, rozsvítila se fluorescentní světla, do pusy mi vrazili teploměr a okolo paže omotali pás k měření tlaku. Ve čtvrt na sedm do mé místnosti nakoukla další sestra, která mě začala pobízet: „Už jste se vymočil?” Trvalo mi několik dnů, než mi došlo, že jsem patřil mezi ty, co chčijí pomalu, a že sestřina otázka byla spíš diskrétním rozkazem: „Močte teď hned, ať můžeme pokračovat dle rozvrhu.”
Prvních pár dní bylo změtí CT skenování, jehel, kondičních testů; kalíšky na moč se plní, sbírají a analyzují. Jednoho dne jsem viděl na svém denním plánu dlouhém jako seznam z prádelny něco, co se jmenovalo „Test svalových vláken”. Výzkumníci mě připoutali k upravenému stroji na roztahování končetin, nasadili mi chránič na holeň pravé nohy a připevňovali jej ke stroji, zatímco mi vysvětlovali podstatu tohoto testu: „Mozek vám dovoluje používat pouze 85 procent vaší celkové svalové kapacity, a abychom se tomuto omezení vyhnuli a mohli změřit skutečnou sílu vašich svalů, připínáme vám tyto elektrody ke stimulaci svalu při různých velikostech proudu, dokud nezjistíme váš maximální výkon.” Pro laiky – asi dvacetkrát mi do nohy namrdali elektrické šoky, aby zjistili, jak moc budu kopat. Po pátém šoku jsem sebou cukal a nadával – po desátém jsem celé NASA přál věčné zatracení.
Ale i ta jedinečně znepokojivá bolest při testu svalových vláken se stala součástí mnou přijaté rutiny. Po letech tvrdé práce a hledání klamných odpovědí na abstraktní otázky mi přišlo uklidňující prostě poslouchat příkazy a užívat si tu spoustu osobního volna. Nehnutě ležet 90 minut na magnetické rezonanci? Moc rád. Dýchat přes tuhle trubici, přidávat oxid uhelnatý a nechat si brát krev? Jestli při tom neumřu. Nasadit si tuhle masku a šlapat na kole při 75 otáčkách za minutu, dokud budu moct? Bez problému. Připnout si tuhle výbavu a proběhnout překážkovou drahou? Proč ne?
Po třech týdnech před-postelové fáze zbývalo už jenom jedno: lehnout si do postele a zůstat v ní 70 dní. Nahromadil a naskládal jsem všechno, na co dosáhnu ze své postele. Naposledy jsem šel na skutečný záchod. Naposledy jsem se podíval z okna na reálný svět. Pak bylo na čase být vzhůru nohama.
Téměř okamžitě jsem bojoval s šestistupňovým úhlem. Pokaždé, co jsem se otočil nebo sebou škubl, sjel jsem blíž k čelu postele a za pár minut na něj napadnul se zkrouceným krkem. Abych odporoval gravitačnímu nárazu, snažil jsem se ležet co nejklidněji – pak se do toho ale vložily bolesti zad.
Varovali mě, že bolesti zad a hlavy jsou během prvních pár dní běžné. Páteř není navyklá na to být delší dobu v horizontální pozici a leží na ní váha orgánů nad ní. Změna krevního oběhu v horní části těla také navyšuje tlak v lebce – všechno, co nejdříve z ležení udělalo velmi, velmi nepříjemnou záležitost.
Ještě toho dne mi do postele sestřičky přinesly první jídlo: polévku.
Celou noc jsem se otáčel a vrtěl se. Každou hodinu mě budil náraz do čela postele a krk mě bolel stále víc a víc. Předvídal jsem, že touto dobou se budu potýkat s jistým nepohodlím, ale tohle předčilo má očekávání. Bolest a nedostatek spánku ve mě probudily pocit paniky, který dozníval ještě několik dní; netušil jsem, jak dlouho to budu ještě zvládat.
Dalších pět dní jsem strávil na boku schoulený v poloze plodu, abych uvolnil tlak své páteři. S tím, jak se mi nalévala krev do hlavy, jsem se ponořil do bolestí pulzující mlhy. Třetí den i mé vnitřnosti spustily na poplach. Nikdy ve svém životě jsem tak dlouho nedržel stolici – vylučovací soustava není tak efektivní bez pomoci gravitace.
Když jsem si konečně řekl o lůžkovou mísu, uvědomil jsem si, že jsem dosáhl dna. Během sraní v horizontální pozici není možné uchovat si ani trochu důstojnosti: něco takového je prostě proti lidské anatomii. Zatímco jsem se trápil na svém malinkém nočníku, nemohl jsem přestat myslet na to, že má nová koupelna bude po další dva měsíce také mou jídelnou, obývákem a ložnicí.
Nebylo to ale jenom o bolesti – zjistil jsem, že je téměř nemožné vykonávat každodenní činnosti, když je člověk nakloněný v úhlu šesti stupňů. Sprchování spočívá v namáčení se sprchovou hlavicí, se kterou je velmi obtížné si umýt záda, nohy a chodidla. Čtení knih je vyčerpávající vzhledem k tomu, že při tom musím mít natažené ruce namísto zvedání hlavy. Stejně tak zvláštní je být na laptopu. Pokaždé, co si čistím zuby, mám pocit, že se každou chvíli udusím zubní pastou. Potom ji musím vyplivnout do kelímku, ale pokaždé mi nevyhnutelně steče po tváři a po vousech.
Ale po týdnu jsem si začal zvykat. Tělesné příznaky ustoupily a během čekání na přizpůsobení páteře jsem zvládl všechny série House of Cards a půlku The Wire. Pořád se mi těžko pije a sotva si dokážu navléct ponožky (jsem čím dál méně ohebný), ale celkově se cítím překvapivě dobře. Začal jsem číst Ram Dassovy Paths to God, abych se naučil znovu soustředit; dokonce jsem sebral kuráž pokračovat ve studiu ke GRE a právnickým zkouškám LSAT.
V této chvíli jsem tu už několik týdnů a už jsem se usadil. Vím, že v nadcházejících dvou měsících mě čeká krize. Vím, že na mě v téhle posteli číhají nepředvídatelní démoni. Ale zatím jsem opatrně optimistický.
