foto via

V mém životě se nestalo se nic zvláštního, co by mě přinutilo abstinovat, jenom si tolik neužívám stavy opilosti. Z alkoholu se mi dělá špatně, úzko a smutno. Taky jsem nikdy moc nepila, dokonce ani na vejšce. Jsem totiž – a vždy jsem byla – lehká váha. Stačily mi dva půllitry a nohy mě přestaly poslouchat. 

Postupně jsem ale přišla na jednu věc – schopnost pasivní opilosti, tedy umění absorbovat vypařující se etanol z veselé a hlučné masy lidí, která vás obklopuje, je jedna z největších dovedností, kterou lze vypilovat jako myslící lidská bytost. Teď, když už mám zkušenost s oběma druhy opilosti, bych řekla, že chlastání se vlastně přeceňuje. 

Proč? Protože pro mě, a taky možná stále více lidí, kteří pořád nekonzumují alkohol, je pasivní pití pro existenci ve společnosti daleko lepší. Můžete si dát pár drinků (v mém případě jeden), pak se jednoduše pohnout s davem. Můžete přesvědčit sami sebe, že vám v mozku probíhají potřebné chemické procesy. Je to možné, věřte mi. 

Tvrdé chlastání vás (ano, i vás) zredukuje na úroveň zhruba osmi-měsíčního batolete, tedy uvede do stavu neschopnosti, kde všechno, na co se zmůžete, jsou napůl vyslovená slova a hluboké pravdy, které se vám z úst valí jako kaše. Tohle všechno se děje, zatímco si myslíte, že zníte jako největší intelektuál. A pak přijde ráno, které uvítáte na kolenou, s očima novorozené krysy, zvracejíc několikáté kolo neznámých substancí do záchodové mísy. V takovýchto momentech – teď mluvím, přirozeně, o svých vlastních zážitcích, se Země točí po několika osách. Půda pod nohama se vám otáčí lehce opožděně, každé rozhodnutí, které jste kdy udělali, se k vám vrací jako zlobivý, křehký malý pavouk a připomíná vám, že jste v podstatě hrozný člověk.

Ano, takové ty porcelánové noční můry můžou být přechodné, a ano, kocovina taky netrvá věčně, říkáte si… Ale pokud by se vám povedlo vyhnout se téhle existenciální krizi, kterou vám alkohol přináší, neudělali byste to? Hodně lidí, které znám si myslí, že party night se nedá považovat za vydařenou, pokud ji nelze popsat slovy jako „šílená” nebo „zvrácená” nebo „nic si z ní nepamatuju” a já si vždycky říkám: „Neděsí vás takové zabíjení času?”

Ale to je možná věc, která mi nedochází. Fakt je, že pro tyhle lidi jsem střízlivá nuda, která se nechce opít. Dokonce i teď po několika letech mé abstinence mě někteří přátelé pobízejí frázemi jako „No ták, dej si aspoň jedno.” Většinou se to děje kolem jedenácti večer, kdy všichni teprve začínají a já se už naopak chystám domů, abych sledovala seriál ze své postele. 

Mé zážitky s alkoholem a drogama – někdy byly dobré, ale skoro nikdy skvělé – mi nepřináší potěšení, ale zapomnění a ztrátu času.

 foto via

Všechno, co na těch party pijácích vidím – a je jich stále hodně – teď, po téměř třech dekádách svého života, je lítost. Bývaly to divoké noci, po kterých následovaly těžké a bolestivé dny, někdy provázené smskováním na vzpomínky z předešlé kalby. Dnes cítím jenom bezútěšnou lítost a zklamání. 

Tohle zklamání může přijít po noci plné zábavy, nedbalého olizování, brázdění chodníků držíc se za ruce se svými nočními přáteli, ale zákonitě vždycky přijde. 

Další den po chlastání chtějí tyhle lidi zase uprchnout od svých myšlenek, ale s tím rozdílem, že ráno je to únik z hlavy scvrklé dehydratací a lítosti. Člověk jim na to nemůže nikdy nic říct. Zkuste jim jenom navrhnout, aby se na chvíli přestali tvářit, že právě odmaturovali a připomenout, že žijí ve sdíleném pokoji z platu stážisty, který sotva pokryje právě výdaje na alkohol. Můžete se snažit, jak chcete, stejně budete znít jako něčí máma. 

Na druhé straně si myslím, že jednou za čas je úplně v pohodě dát si po dlouhém dni pár drinků – ostatně, máme k tomu dost důvodu, například už jen to, že alkohol nám pomáhá namazat vrzající kolečka některých našich přátelství. 

Tolik lidí, kteří tohle teď čtou, si teď asi pomyslí: „Bože, ta je tak nudná, hlavu nahoru, holky, vždyť tady nikdo neumírá.” Ale opravdu? 

Mě to baví, být takhle nudná. Lidi si můžou dělat, co chtějí, a já bych to taky mohla zkusit, nebýt nudná a držet krok s čárkami na účtu kamarádů na baru. 

Vybírám si ale druhou možnost, kdy budu radši nadále trpět strachem ze ztráty času na cestě domů poslední tramvají, zatímco všude kolem se rozjíždí party. Vrchol mého pátečního večera tak bude zase jen notebook s mým oblíbeným seriálem. Není to totiž ztracený čas.