Na návštěvě v poslední diktatuře Evropy

Na minském národním letišti v Běloruské republice berou imigrační kontroly zatraceně vážně. Nikde kromě Izreale si tak důkladně neprohlíželi můj pas.

Zamračená mladá žena ve volné zelené uniformě ho zkoumala lupou, na každou stránku si posvítila ultrafialovým světlem, zkontrolovala všechna moje razítka, porovnávala si fotku s mým obličejem a pak všechno ještě jednou zopakovala.

„Máte zdravotní pojištění?" zeptala se robotickým hlasem.

Podal jsem jí dopis z pojišťovny. Přečetla každičký řádek a pak se rozhodla, že ho neuzná. Zavolala vysílačkou kolegu a ten mě odkázal na kancelář, která zřizovala zdravotní pojištění na počkání. S novou pojistkou v kapse jsem se vydal do další fronty, aby si tím vším prošel ještě jednou.

Když jsem se dostal přes imigrační, čekal mě v opuštění příletové hale heroický úkol najít funkční bankomat nebo směnárnu. Venku na nás čekali pochybní taxikáři ze všech možných společností kromě té, které vláda zadala přepravu z letiště.

Na první dojem působilo Bělorusko nic moc, ale nemůžete mu to vyčítat. Nejsou na návštěvníky zvyklí a jen těžko jim tím pádem mohou dopřát nějaký ten komfort. Turisté z osmdesáti zemí světa mohou do země přicestovat bez víz teprve od 20. února letošního roku.

Prostě jsem se sem musel podívat. Po měsících potulování Evropou s Schengenským vízem jsem do Běloruska vyrazil s tím, že tam uvidím něco jedinečného. Zemi o rozloze 208 tisíc km² vmáčknuté mezi Rusko a Polsko se často přezdívá „poslední diktatura Evropy" a žije tu na devět a půl milionu obyvatel. Zdá se, že běloruštinou, oficiálním jazykem, v Minsku nikdo nemluví – většina lidí se tu dorozumívá rusky.

Běloruský silák Alexander Lukašenko není na hordy zahraničních návštěvníků zvědavý, stejně jako většina diktátorů. Ale stejně jako většině ekonomik světa se i té běloruské zamlouvá tvrdá zahraniční měna. Bezvízové cestování do země se ani tak neobešlo bez nějakých těch háčků.

Kousek od letiště začíná být patrné, že tu své disidenty zavírají pod zámek, rozhání mírumilovné demonstrace nebo cenzurují média. Lukašenkovy portréty však překvapivě nepotkáte na každé stěně. Na dálnici z letiště se setkáte spíš s poutači na kasina než s tváří vybízející k veřejnému pořádku. A na ulicích nenajdete ani tolik vojáků, se kterými byste se setkali třeba v Paříži nebo v Římě – zahlédli jsme je pouze neozbrojené, jak se ve volném čase poflakují po Národním muzeu umění.

Světlana, naše hostitelka přes Airbnb (její pravé jméno nebudu prozrazovat, protože jí nechci dostat do problému kvůli tomu, že nevědomě ubytovala novináře) byla neuvěřitelná babička, která nás ráno hostila blinami, ruskými palačinkami, zahrnula nás domácí jablečnou marmeládou a během toho opečovávala své dvě šedé kočky, přičemž jedna z nich dost těžce bojovala s horkem.

„Potřebuje chlapa," řekla na konto jedné z nich: „Cítí, že jste dobrý člověk a proto tak přede." A tak jsem se ocitl v poslední evropské diktatuře v bytě ženy, která po mě chtěla, abych si trochu zašpásoval s její kočkou.

Ahoj socialisme. Foto Jo Turner

Úředně stvrzená pětidenní návštěva mi nedovolila vypravit se bez auta za hranice Minsku. Jelikož jsem měl propadlý řidičák a nemohl jsem si dovolit průvodce, zůstal jsem po celou dobu v hlavním městě. Jsem si vědom, že to mé dojmy z téhle země mohlo pokřivit – po pěti dnech v Torontu byste taky nemohli říct, že jste viděli Kanadu a že je v ní plno debilů. Ale Kanada aspoň turistům poskytuje tři měsíce času, které stačí na dobrodružství od jednoho pobřeží k druhému.

Nemůžu tedy mluvit o zbytku země, každopádně Minsk je boží. Ve starém městě toho moc není. Nějaké domy, opravená radnice, pár kostelů a několik předražených restaurací pro turisty. Ale město, které se za tímhle vším skrývá, stojí za sebevětší komplikace.

Většina města byla během druhé světové války srovnána se zemí a znovu postavena podle sovětských zvyklostí. Dlouhé vládní budovy velikosti jednoho bloku najdete na každém rohu. Většina těchto budov je na rozdíl od nudných a fádních betonových zrůdností západního ražení vysoká a budí obdiv. Ale budete si je muset pouze představit, neboť focení vládních budov je tou nejrychlejší cestou, jak se dostat do problému. Velkou část centra zabírají mramorová náměstí – na Leninově náměstí můžete shlédnout sochu samotného Vladimíra Iljiče, jak vede dělnictvo za revolucí.

Při cestování po bývalých sovětských státech se setkáte s různými úhly pohledu na rozpad mocné Sovětské říše. Někomu chybí (Rusko), některým je to jedno (Moldavsko, Kazachstán) a jiní jsou zase nadšení, že už je po něm (Estonsko, Litva, Lotyšsko).

V Bělorusku jako by staré časy nikdy neskončily. Vlajka je sice jiná, ale zbytek se zasekl v minulosti. Tajná policie, jejíž sídlo leží na praspiekt Niezalienznasci poblíž Světlanina bytu, se pořád jmenuje KGB. Zastávku metra Oktyabrskaya zdobí mozaikami velebící socialismus. V minské opeře Bolshoi, kde jsem v přepočtu za deset euro viděl vzrušující baletní představení Adolpha Adama Gisele, byli tanečníci obklopení pozlacenými srpy a kladivy. Státní úředníci stále nosí zelené uniformy s obrovskými čepicemi, jaké jste mohli vidět na ruských generálech v thrillerech z dob studené války. Vždycky jsem měl za to, že to s nimi Hollywood trochu přehnal, ale oni je opravdu nosí.

Nic z toho nezabránilo McDonalds', H&M, Coca-Cole a dalším šiřitelům kapitalistických sraček v rozšíření svých sítí prodejen. Pod socialisticky realistickou slupkou ale působí takřka neviditelně.

Jakmile se pořádá nějaká oslava Sovětského svazu, vždy je spjatá s nostalgickým vzpomínáním na druhou světovou válku nebo na „Velkou patriotickou válkou", jak ji tady nazývají. S výjimkou Polska si nikdo neprošel takovými útrapami jako právě Sověti a Bělorusko – jakožto západní předvoj, to schytalo vůbec nejhůř. Přišlo o třetinu svých obyvatel včetně osmi set tisíc Židů. Maly Trostenets vzdálený pouhých dvanáct kilometrů východně od Minsku, byl čtvrtých nejhorším koncentračním táborem po Osvětimi, Majdanku a Treblince.

Tak má vypadat válečný pomník. Foto: Jo Turner

Válečné pomníky jsou všudypřítomné. A Muzeum Velké patriotické války je tím největším. Sídlí v obrovském skleněném dómu, který místy zakrývá nespoutaně vlající sovětská vlajka. Považuji to za nejlepší válečné muzeum, které jsem kdy navštívil. Většina muzeí si může jen nechat zdát o tom, že by disponovala byť jen čtvrtinu zdejší sbírky. Tři patra jsou nabitá pozůstatky, které dovedou ohromit. Od tanků, přes zbraně a letadla – jak sovětská, tak německá, medaile, uniformy, až po fotografie.

Jasně, že je to propaganda: baltské republiky byly napadeny a okupovány a nikoliv „zahrnuty" do Sovětského svazu, jak se vám snaží namluvit informační tabule. Jenže když vám nacistický stroj smrti vybije třetinu obyvatel a vaše země lehne popelem, je přirozené, že fakta nebudete vnímat zcela objektivně. V obchodu se suvenýry u východu si můžete koupit hrnky, lahvičky a panáky s vyobrazením Stalina a razítkem CCCP. Cena začíná asi na dvou dolarech.

Válečnou minulost nenajdete jen v muzeu a u nudných pomníků. Při procházce podél Vítězného náměstí jsem zastihl vojenskou přehlídku, která se odehrávala kolem 38 metrů vysokého sloupu s rudou hvězdou na vrcholu. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že to nejsou vojáci, ale středoškoláci, kteří v zelených uniformách vypadali jako příslušníci armády – možná to byli vojíni. Z nikoho jsem v angličtině nevylámal odpověď. Úroveň angličtiny je bídná dokonce i v turistických střediscích. Na druhou stranu, já bych taky jejich jazykem nedokázal promluvil ani ň. Ale slovo „válka" jim znělo povědomě a neustále ho opakovali. Společně se Světlanou jsme usoudili, že to nejspíš nebyla žádná pamětní akce ani svátek. Šlo o běžnou ceremonii, která se tam patrně pořádá celkem běžně.

Dále musím podotknout, že lidi z Minsku umí pařit. Bělorusko je podle Světové zdravotnické organizace nejvychlastanější zemí na světě: na každého občana připadá průměrně 17,5 litru čistého alkoholu za rok (vláda tenhle údaj vyvrací). Vodku a brandy vám nalijí nebo prodají všude; v plných barech se popíjí pivo a víno. Válející se opilci přitom nejsou zas tak častým jevem – lidé se tu o sebe umí postarat, i když jsou nametení.

V sobotu tekl alkohol proudem. V Paláci umění, který nemá s palácem nic společného a připomíná spíše jakési menší kongresové centrum probíhala výstava motorek Recast. Netuším, co to znamená, ale zřejmě to má co dočinění s velkým množstvím jednostopých veteránů.

Seznámil jsem se tam s jihoafrickou umělkyní Claudii Liebenberg, která motorky zkrášluje akvarelovými malbami a přiletěla na výstavu až z Kapského města. Řekla mi, že se jí ulevilo, když zase mohla chvíli mluvit celými větami.

V suterénu paláce se nacházela slušná sbírka steampunkových zvířecích soch z rezavých koleček. Všude pobíhaly děti, které se nemohly na zvířata vynadívat. Taky se jim líbila kapela, která hrála venku – do rytmu šedesátkové rockové muziky a alternativy se pohupovaly celé rodiny a zábavu utužoval ještě stánek s jídlem a pivem.

Za železniční stanicí Oktyabrskaya a Leninovým náměstím se na druhém břehu řeky nacházel Doodah King, rockový podnik, o kterém Google Maps tvrdí, že stojí za to.
Navzdory anglickému nápojovému lístku a vtipné ceduli „Teplé pivo! Mizerné jídlo! Hrozná obsluha!" to tam je akorát tak divné, zakouřené a smradlavé. Seděli tam jen Bělorusové a Rusové, stejně jako v celé zemi.

„Teplé pivo! Mizerné jídlo! Hrozná obsluha!" Foto: Jo Turner

Ten večer hrály dvě kapely pop-punk ve stylu Green Day včetně několika jejich coverů a všechno v angličtině. Nijak mě to neoslovilo, ale chápal jsem, jaké rebelství musí tenhle druh muziky pro místní představovat.

V pondělí nám taxikář naúčtoval cenu z taxametru místo paušální ceny na letiště, ale neměli jsme sílu se s ním hádat. Před imigračním nebyla žádná fronta, jenže stejně trvalo pět minut, než nám rázná mladá žena prohlédla pasy stránku po stránce a na půlku z nich si posvítila UV světlem a lupou, jako by to byly diamanty. Chápu, proč byli nervózní, když nás pouštěli do země, o to větší radost bych ale čekal, když je konečně opouštíme.

Po cestě na náš let do Rigy jsme se na pohyblivém chodníku setkali s viditelně otřesenou mladou Dánkou. „Zůstala jsem tady o pět dní déle," prozradila, když si osvěžovala vyschlé hrdlo. Předpokládala, že pětidenní lhůta se počítá ve čtyřiadvacetihodinových intervalech po příletu, ale ve skutečnosti se tam započítává už i čas strávený v letadle. Vzali jí do malé místnůstky, kde se ji vyptávali na kopu otázek, prohledávali její zavazadla a dali jí pokutu. Když jsem se jí zeptal, kolik musela zaplatit, řekla mi, že neví – hádala, že jí to pošlou složenkou.

Přemýšlím, jestli to zaplatí. Já bych to rozhodně neudělal, protože když jste v mezinárodní prostoru izolovaný vyvrhel, nemáte moc možností, jak z lidí v zahraniční vymámit peníze za pokutu. Můžou vás zkásnout tak akorát, když se tam vrátíte. A to bych taky jednou rád udělal, jen pod podmínkou, že nám poskytnou víc času, čímž rozhodně nemyslím celu na imigračním oddělení.