Samozvaná Podněsterská moldavská republika, která leží mezi Moldávií a Ukrajinou, bojovala posledních 27 let za uznání vlastního státu. Po tom, co se v roce 1990 Moldávie vymanila z hroutícího se Sovětského svazu, tato malá země (která je přibližně 200 km dlouhá) vyhlásila na Moldávii nezávislost. Podněstří, jehož převážnou většinu tvoří ruské obyvatelstvo, doufalo ve vytvoření státu, který by zůstal součástí SSSR. Moldavská vláda udělila zemi po dvouleté válce omezené uznání „autonomní územní jednotky“ s tím, že bude mít dohled nad její ekonomikou.
Reklama
Přestože má Podněstří vlastní vládu, měnu i armádu, země přežívá z půjček od Ruska a OSN ji formálně neuznává. Stát jako by uvízl v dávné sovětské éře. Socha Vladimira Lenina má výhled přímo na hlavní budovu parlamentu, na podněsterské měně jsou vytištěné portréty sovětských generálů a zarámovaná fotografie Josefa Stalina visí snad v každém domě, a dokonce i v oficiální budově vlády.Fotograf z Podněstří Anton Polyakov si přeje, aby svět poznal jeho zemi o něco lépe. Nafotil sérii fotografií Konglomerát Podněstří, která nedávno vyhrála ocenění Bob Books Photobook časopisu British Journal of Photography za způsob, jakým „nechává promlouvat obyvatele Podněstří a přivádí je do našeho podvědomí“. S Polyakovem jsme se setkali, abychom zjistili, jaké to je žít v zemi, která neexistuje, a jaké naděje vkládá do práce, kterou si přeje změnit pohled, jakým se lidé dívají na stát, o kterém se často mluví jako o „černé díře Evropy“.VICE: Jak se obyvatelé Podněstří vypořádávají s představou toho, že žijí v zemi, která prakticky neexistuje?
Polyakov: Určování národní identity je velmi obtížné. Historicky rozličné etnické skupiny – Rusové, Moldavané, Ukrajinci a Bulhaři – nazývaly Podněstří svým domovem. Před téměř každým mladým člověkem zde stojí těžká volba. Pokud zůstanete, co můžete dělat v zemi, která nemá ani vlastní zavedené tradice, průmysl, umění a kulturu, a kde je velmi malá šance na zlepšení do budoucna? Pokud odejdete, kam půjdete? Většina lidí volí mezi Ruskem a Moldávií.
Polyakov: Určování národní identity je velmi obtížné. Historicky rozličné etnické skupiny – Rusové, Moldavané, Ukrajinci a Bulhaři – nazývaly Podněstří svým domovem. Před téměř každým mladým člověkem zde stojí těžká volba. Pokud zůstanete, co můžete dělat v zemi, která nemá ani vlastní zavedené tradice, průmysl, umění a kulturu, a kde je velmi malá šance na zlepšení do budoucna? Pokud odejdete, kam půjdete? Většina lidí volí mezi Ruskem a Moldávií.
Reklama
Pro lidi zvenku působí země trochu jako sovětské muzeum pod širým nebem.
Pokud jde o sovětské symboly a architekturu, nemyslím si, že se jich tu objevuje víc než v jiných předchozích sovětských republikách. Oceňuji estetiku sovětské architektury – měla by se spíše udržovat než nahrazovat. Je to součást naší kulturní historie a je hanebné vidět, jak se jí lidé snaží zbavit. Narodil jsem se po tom, co Podněstří vyhlásilo nezávislost, takže nevím, jaký byl ve skutečnosti život pod sovětskou nadvládou. Ale asi by nemělo nikoho překvapovat, že je tu sovětská mentalita. Pro mnoho lidí to také mohlo znamenat to nejšťastnější období v celé historii Podněstří.Z vašich fotografií je patrné, že mladí lidé mají v lásce vojsko a kulturistiku. Proč myslíte, že to tak je?
Země si teprve musí vybudovat vlastní kulturu a tradice. Pozornost věnovaná naší armádě a tělesné výuce je pokusem, jakým se stát snaží dětem vštěpovat určité vlastenecké hodnoty. Naplnit je láskou k vlastní zemi.
Pokud jde o sovětské symboly a architekturu, nemyslím si, že se jich tu objevuje víc než v jiných předchozích sovětských republikách. Oceňuji estetiku sovětské architektury – měla by se spíše udržovat než nahrazovat. Je to součást naší kulturní historie a je hanebné vidět, jak se jí lidé snaží zbavit. Narodil jsem se po tom, co Podněstří vyhlásilo nezávislost, takže nevím, jaký byl ve skutečnosti život pod sovětskou nadvládou. Ale asi by nemělo nikoho překvapovat, že je tu sovětská mentalita. Pro mnoho lidí to také mohlo znamenat to nejšťastnější období v celé historii Podněstří.Z vašich fotografií je patrné, že mladí lidé mají v lásce vojsko a kulturistiku. Proč myslíte, že to tak je?
Země si teprve musí vybudovat vlastní kulturu a tradice. Pozornost věnovaná naší armádě a tělesné výuce je pokusem, jakým se stát snaží dětem vštěpovat určité vlastenecké hodnoty. Naplnit je láskou k vlastní zemi.
V projektu Mahala jste za účelem zkoumání venkovského života v Podněstří navštívil izolovanou vesnici Hristovaia. Proč vás zrovna tahle komunita tak zajímala?
Stále méně lidí dnes ještě žije v odloučených venkovských oblastech. Chtěl jsem se proto podívat, jak vypadá každodenní život zdejších obyvatel a jak jejich blízký vztah k přírodě ovlivňuje jejich životy a pohled na svět. Snažil jsem se zjistit, jakým problémům musí čelit – ať už jednotlivě nebo jako komunita.
Stále méně lidí dnes ještě žije v odloučených venkovských oblastech. Chtěl jsem se proto podívat, jak vypadá každodenní život zdejších obyvatel a jak jejich blízký vztah k přírodě ovlivňuje jejich životy a pohled na svět. Snažil jsem se zjistit, jakým problémům musí čelit – ať už jednotlivě nebo jako komunita.
Reklama
Jak v takových vesnicích tráví čas mladí lidé?
Jak si asi dokážete představit, v malé vesničce v malinkaté zemi se toho moc dělat nedá. Hodně lidí zde má ale přístup k technologiím, takže se snaží držet krok s tím, co se děje jinde. Teenageři v Podněstří jsou samozřejmě stejní jako většina teenagerů na světě – mají rádi pop music, videohry a drby.
Jak si asi dokážete představit, v malé vesničce v malinkaté zemi se toho moc dělat nedá. Hodně lidí zde má ale přístup k technologiím, takže se snaží držet krok s tím, co se děje jinde. Teenageři v Podněstří jsou samozřejmě stejní jako většina teenagerů na světě – mají rádi pop music, videohry a drby.
Proč v Podněstří zůstáváte?
Cítím se tu být doma. Nezáleží, kam zrovna jdu, cítím, že mě tohle místo pořád přitahuje. Myslím, že je pro mě důležité dělat cokoliv, co je v mých silách, abych naší republice pomohl.Více fotek ze série Konglomerát Podněstří od Antona Polyakova si prohlédněte tady:
Cítím se tu být doma. Nezáleží, kam zrovna jdu, cítím, že mě tohle místo pořád přitahuje. Myslím, že je pro mě důležité dělat cokoliv, co je v mých silách, abych naší republice pomohl.Více fotek ze série Konglomerát Podněstří od Antona Polyakova si prohlédněte tady:
Článek původně vyšel na VICE UK.