Nejpřesvědčivější dvojník Baracka Obamy

Představte si, že se jednoho dne vzbudíte a zjistíte, že vypadáte jako jeden z nejprofláklejších obličejů na světě, a tím pádem že se před vámi otevírají nečekané pracovní příležitosti – tedy pokud je správně uchopíte. Přesně tohle se stalo 45letému Portorikáncovi, který se jmenuje Louis Ortiz a který žije v newyorském Bronxu. Jeho podobnost s americkým prezidentem Barackem Obamou je totiž tak velká, že ho lidi na ulici zastavují už od začátku roku 2008, aby si s ním udělali selfie.

Proto ho napadlo, že nejlepší bude se jím stát doopravdy. Začal napodobovat jeho mimiku a nedlouho poté, co měl Obamu dobře zmáklého, se mu ozval filmař Ryan Murdock a začal jeho život dokumentovat.

Videos by VICE

Z jejich společné práce pak vznikl dokument Bronx Obama, který měl premiéru na podzim na kodaňském festivalu CPH:DOX. V českých kinech sice ještě vůbec není, ale naši američtí kolegové se s Louisem a Ryanem potkali, a protože je to docela vtipný příběh, tak vám ho prezentujeme i tady.

VICE: Jak se k lidem chováte, když vás někdo pozná na ulici?
Louis Ortiz: Pro lidi je zábavné podlehnout přesvědčení, že jsem Obama, ale já je v tom nenechávám. Nepřijde mi fér je takhle balamutit, takže většinou je vyvedu z omylu.

Vyrostl jsi s hodně černochy? A zažil jsi nějaký rasismus, s jakým se musel vypořádat i Obama?
L: Jasně, mezi černochy a Hispánci. Když jsem v 17 letech nastoupil do armády, musel jsem se naučit vycházet i s bělochy, chodit s nimi na pivo, na pizzu… (smích) Zažil jsem samozřejmě nějaký rasismus, ale bylo to celkem nic oproti tomu, co zažívám teď, když se vydávám za černocha. Když jsme se s v Bronxu oslovovali nigga, mělo to úplně jiný význam, než když to slovo používá někdo, kdo je evidentně rasista. Zažívám to teď úplně jinak než dřív, nikdo si neumí představit, Je to zvláštní.

Ryane, není zas tobě divný sedět jako běloch v téhle debatě s Louisem o rasismu, ještě když on má za sebou dlouho historii negerských fórků, co sám na pódiu dlouho pronášel?
Ryan Murdock: Jsem běloch, který točí dokument o Portoričanovi, který ztělesňuje našeho prvního černého prezidenta. Samozřejmě že je to divný.

Podle mě to zní docela současně.
R: Jo, tohle je současná Amerika. Dneska se velmi snadno přistihnete, jak přemýšlíte, jestli je v pohodě se něčemu smát. Čemu se vlastně dneska dá smát jen tak?

Jak se cítila před kamerou Louisova dcera Reina?
L:

Co si myslí o tom, že její táta něco jako ztělesnění Baracka Obamy?
L: Myslím si, že pro ni ani její kamarády to není nic zásadního. Dokonce se za to trochu stydí. Je velmi klidná, rozhodně se nevychloubá a nepředvádí. Cokoliv jí řeknu, že dělám, je s tím v pohodě.

Je vůbec vaše rodina nějak politicky angažovaná?
L: Snažím se nebýt moc vyhraněný. Moje máma byla vždycky demokratka a dokonce pracovala v odborech. Když zbohatnu, třeba ze mě bude republikán, kdo ví. Nicméně… já doopravdy věřím v demokratickou politiku (pronáší Obamovým přízvukem)… Vyšla taky jedna kniha jménem “M” a v té se mimo jiné píše, že jsem praktikující Muslim. Byl jsem muslimem 50 let, já už přece nepotřebuju víc “trénovat” – tohle je jeden z vtipů, který republikáni milovali. To je docela pochopitelné.

Jedním z nejsilnějších momentů filmu je, jak lidé v New Yorku slaví Obamovo zvolení v roce 2008. Jaké to bylo na místě?
L: Bylo to skvělé, srovnatelné třeba s přistáním na měsíc, nebo jako když skončila studená válka nebo spadla Berlínská zeď. Bylo to něco velkého, opravdu velkého. Zkrátka to bylo zpřítomnění historie, ve které žijeme. Pro mě to bylo ještě o něco víc speciální. Bydlel jsem tehdy v ulici, jejíž jméno mám i vytetované – Louis Balls. Nosil jsem na krku velké korále a byl jsem dost pohlcen africkou kulturou. Nosil jsem afro a chodil tancovat na house v bláznivých puntíkatých tričkách. I když jsem Portoričan, cítil jsem se tehdy naprosto “black”. Tehdy mi lidi začali říkat Louis Balls.

Mít zaslouženou pouliční přezdívku, to je něco, na co můžeš být pyšný, ne?
L: Jo, tak to pro mě celý začalo. Na to, co dělám, prostě člověk musí mít docela koule. Všechno má svůj smysl a lidi také nenazývají věci určitými jmény jen tak.

Objevil ses i v klipu k písničce Choppa Choppa Down od French Montana.
L: Jo, hrálo se to všude, na VH1, MTV, FUSE…

Je tam scéna, kde to vypadá, že French Montana ti úplně nechtěl zaplatit.
L: Za hudební videoklipy se vážně moc neplatí, a už vůbec ne, když nejste hlavní hvězda. Normální honorář za tohle je tak 200 až 300 dolarů. Já jsem se z něj snažil dostat zhruba 500.

Hmm, tvrdý.
L: Jo, ale pak jsem se nechtěl hádat, takže jsem si řekl o půlku – dejte mi 250 dolarů a budu dobrej.

Co doufáš, že se stane v následujících letech? Vím, že se chceš potkat s Obamou, ale zatím se ti to nepodařilo…
L: Jo, určitě chci potkat Obamu. Určitě chci dál pracovat, třeba firemní večírky jsou skvěle placené. Doufám ve světlé zítřky, třeba že zaklepe Hollywood na dveře…