Jak na vejšku, poradí stařík, který chodil do školy 55 let a získal 30 titulů

Michael Nicholson je 75letý muž, který miluje vysokou. K dnešnímu dni získal jeden bakalářský titul, 2krát DiS., 23 magisterských, 3 specializované tituly a jeden titul doktorský. Do školy chodil 55 let a získal celkem 30 titulů. Tady je jeho vzkaz pro budoucí ročníky.
Vstanu ve 4 hodiny ráno a jdu na 3kilometrovou procházku. Tím samozřejmě nechci říct, že by každý měl vstávat ve 4, ale že důležitá je určitá rutina. Pokud zaspíte ranní hodiny, tak pak budete muset nějak nahánět ztracený čas.

Vstanu ve 4 hodiny ráno a jdu na 3kilometrovou procházku. Tím samozřejmě nechci říct, že by každý měl vstávat ve 4, ale že důležitá je určitá rutina. Pokud zaspíte ranní hodiny, tak pak budete muset nějak nahánět ztracený čas.

Když jsem chodil na kněžský seminář, museli jsme nosit košili, kravatu a sako. Dnes už to tak není. To, co dneska vidím ve třídách, je mi z toho upřímně trapně. Každý vypadá jak lajdák. Studenti nevědí, jak se oblékat. Když jdu na hodinu, obléknu si kalhoty a sportovní košili. Nevzal bych si triko, džíny, šortky a nevzal bych si sandále, jak to studenti dělají. Před padesáti šedesáti lety dívky nosily boty a ponožky, sukně a šaty. Upravily si vlasy.

V dnešní době lidé hodně jedí při hodinách. Přijdou se svými obědy, limonádami, vodou, s čímkoliv. A tohle všechno ještě doplní počítačem. Vypadají, že se baví. Já obvykle sedím v poslední řadě, takže vidím, na co se na těch počítačích koukají. Chápu, proč jsou z toho učitelé frustrovaní. Vykládají a
předávají informace a studenti místo toho koukají do počítačů a snaží se dělat spoustu věcí naráz. Když jsem byl mladý, tak bych si nic takového nedovolil. Dnes je všechno možné. Byl jsem ve škole 55 let v kuse. Líbilo se mi to, dostával jsem kredity – takže jsem v jistém smyslu něčeho docílil. Zvykl jsem si na to být ve škole a chtěl jsem tam zůstat, dokud to jen bude možné. Čím víc jsem se toho naučil, tím víc jsem chtěl vědět. Rád bych byl ve škole právě teď. Ale před pár lety jsem musel skončit. Jak mi jeden doktor řekl: „Stárnete." Snažím se s tím vyrovnat. Když jsem šel na svoji první hodinu, nebyl jsem si jistý, co chci se svým životem udělat, ale měl jsem představu o tom, co se chci dozvědět. Nastoupil jsem na Detroit Bible College a každý rok jsme od rektora dostávali zprávu s textem: „Nevzdávejte to příliš brzy." Snažil se nás ve škole udržet, než jsme odpromovali.

A tohle bude i moje zpráva mladým lidem: Nevzdávejte to příliš brzy. Nezáleží na tom, co studujete, ale měli byste studovat něco, co vás skutečně zajímá. V opačném případě toho v průběhu necháte. Důležitá věc je získat titul. Pak máte možnost jít na magistra nebo můžete začít kariéru, která nemá vůbec nic
společného s vaším oborem. Jako například moje žena: vystudovala učitelství a občas se k učení dostala, ale posledních 37 let zpracovává data. Svou ženu jsem potkal, když jsem byl na Bible College. Pak jsem na 3 roky odjel na seminář do Dallasu, když ona stále chodila do školy v Detroitu. Psali jsme si dopisy a občas jsme si zatelefonovali. Vzali jsme se mezi mým třetím a čtvrtým ročníkem.

Můj nejoblíbenější program byl ten kněžský. Tam jsem se skutečně naučil, jak být studentem. Byl jsem daleko od domova a musel jsem odvést dobrou práci, abych se mohl vrátit domů s nějakou sebeúctou. To znamenalo, že jsem nemohl nechat své povinnosti na noc před odevzdáním. Pokud jsem musel napsat nějakou práci, začal jsem 3 týdny před odevzdáním. To ze mě udělalo studenta. Se svým spolubydlícím jsem nevycházel. Byl hodně emotivní a já jsem vždycky byl spíš tichý. Vždycky toho měl hodně na srdci, ale zároveň mi ukázal spoustu dobrých věcí. Byl tam už 2 roky přede mnou, tak mi nechal nějaké knihy a nějaké svoje staré úkoly. Nehádejte se se spolubydlícími, pokud je nemáte rádi, pravděpodobně vás i tak mají co naučit. Je úžasné, kolik se toho můžete naučit, pokud zůstanete potichu. Většina lidí chce mluvit. Když naslouchám, tak i oni mi věnují pozornost. A já se jich ptám. Nesnažím se jim říct všechno, co vím, protože toho stejně většinou vědí víc než já. Ve třídě se díky ostatním studentům budete učit rychleji, protože vám můžou poskytnout jiný pohled na věc. Zjistěte
si, odkud jsou a co musí do hodin udělat. Učitel místo přednášky, kterou si přepíšete do počítače, může mluvit o svých zkušenostech. A to je pádný důvod – získat práci, ale také rozšířit svoje obzory. Zjistíte, co se ve světě děje. Jak svět vznikl? Kam míříme? Jaké jsou vzájemné vztahy mezi lidmi na planetě?
Také byste měli naslouchat svým profesorům. Jde o profesorovu hodinu, takže ho nezkoušejte. Pokud ovšem silně nesouhlasíte, řekněte mu to. Dám vám příklad. Když jsem dokončoval svůj titul v trestním
právu, svůj 30. titul, musel jsem napsat projekt alespoň na 75 stran. Kvůli svému křesťanskému původu jsem si za téma vybral víru ve věznicích. Ve svém výzkumu jsem narazil na muže, který ve vězení uvěřil v Ježíše Krista. Tento muž měl být ukrytý v trávě a vypálit smrtelnou ránu během atentátu na Kennedyho. Za posledních pár let jsem ho dvakrát navštívil ve vězení a dostal jsem od něj 27
dopisů. Mnohokrát jsem o tom mluvil s profesorem, kterému jsem práci odevzdával. Mluvili jsme o atentátu na Kennedyho a prostě jsem mu musel říct: „Z mého pohledu se to stalo takhle."
Kdybych rovnou řekl: „Mýlíte se, nevíte, o čem mluvíte", asi bych si říkal o trable. Ale pokud profesorovi řeknete: „Tohle je můj pohled a tady jsou důkazy" – a já pokaždé měl nějaký důkaz – přinejmenším si o tom můžete popovídat.

Svoji práci jsem ukončil představením svého pohledu na věc a napsal jsem i to, že Kennedyho vrah se ve vězení obrátil k Ježíši. A můj profesor to podepsal. Byl jeden ze čtyř doktorů, kteří to podepsali, jeden z nich byl dokonce právník, i když s tím ani jeden z nich nesouhlasil. Bylo to tím, že jsem vytvořil přesvědčivý případ, se kterým nemohli nesouhlasit. Tímhle způsobem vycházím s profesory. Nemám žádný dluh. V 11 jsem začal rozvážet detroitské noviny a dělal jsem to celých 11 let, i při škole. Tak jsem
přečkal první 4 roky – rozvážením novin, každý všední den. Samozřejmě je pravda, že předtím školy nestály tolik, jako stojí dnes, ale školné nikdy nebylo problém. Měl jsem několik učitelských pozic, 11 let jsem na univerzitě vypisoval parkovací lístky. Ačkoliv jsem celou dobu pracoval, pořád jsem chodil
do školy. Vím, že kvůli škole se studenti leckdy i zadluží. Stojí to za to? Nevím, dluhů se bojím, nikdy jsem nerad někomu něco dlužil. Když někomu něco dlužíte, může vás ovládat. Nevím, co jiného ale máte dělat, když nyní nemůžete získat práci, kterou jste mohli dostat předtím. Chci tím říct, že
jsem některá léta strávil v továrnách, ale to teď už nejde, jen tam tak přijít. Kdybyste tyhle práce chtěli, museli byste do Číny. Kdybych na tom nebyl fyzicky špatně, stále bych se snažil získávat další tituly. Takže moje rada zní: Zůstaňte ve škole. Zůstaňte tam, dokud to jde.