Na 17. listopad bylo v Praze nahlášeno přes 30 demonstrací. Gustave Le Bon, francouzský sociolog, popsal ve své přelomové, a přeci tak samozřejmé práci Psychologie davu demonstrující skupiny jakožto ničivou sílu, kde jde navíc inteligence individua rapidně dolů. Na druhou stranu, člověk se rád cítí jako součást vyššího celku. Individualismus má své limity.Pouličním oslavám svobody, ať ji chápeme jakkoliv, předcházely každoroční soutěže o zábor toho nejlepšího spotu. To platí pro významná data s kulturní symbolikou obecně – vezměte si třeba První máj. Albertov letos vyhráli zpátky studenti, takže na místě, kde začala naše nejnovější demokracie, si náš demokraticky zvolený prezident nebude dávat high five s hajlujícími entomology.
Reklama
Třicet demonstrací znamená třicet názorů. Minimálně. A všechny mají v podstatě jediný cíl, jedinou motivaci (když tedy pomineme ambice některých svolávačů): Být šťastný a cítit se bezpečně a respektován. Všichni máme obavy, ať už se od sebe liší sebevíc.Jak ilustrují následující fotky Terezy Kunderové, všichni jsme lidi. A všichni žijeme tady. Začneme se konečně bavit mezi sebou a naslouchat tomu druhému? Tomu, co má na věc jiný pohled než my? Stejně k tomu bude muset jednou dojít…
