„Musel jsem už jít, víte, pane? Moje žena se vždycky zlobí, když přijdu pozdě. Říkává, že dávám práci přednost před ní. Musel jsem jí dokázat, že to tak není.“
Nahá žena s vyholeným přirozením mačká kohoutek. Výstřel, trhající ovzduší. Pikareskní cákanec krve na bílé stěně. Žádný křik. Spící nekřičí.
Červené třpytky večerních šatů v elektrickém světle opalizovaly s podivnou uhrančivostí. Staré zlato její hřívy rozpuštěné přes dlouhou šíji a ramena. Pleť hladká jako odlitá bronzová skulptura antického slohu. Královna plesu Bohů. Tryzny, kde zněl smích a cinkání sklenic.
Proč ne ona, pomyslel si Muž, který nezapadal.
Stál u barového pultu, opřen o něj zády a lokty. Zmačkaný kabát, nepraná košile. Povolená vázanka. Gibon v livreji za barem byl oblečený lépe. Proč by to nemohla být ona.
Kvartet na zvýšeném podiu hrál Davisova Eddieho Freeloadera. Finanční magnáti s maskami s pavími pery. Ženy jako klenotnice, masky dle kánonu vlastní toalety.
„Promiňte, madam.“
Rozparek až na bok. Kondolence s úsměvem a přípitky. Ona ani nic nepředstírá…
„Ah, poručíku,“ hlas něžný, medový, obtáčející vědomí jako stuha. „Doufala jsem, že vyměníte svůj úbor za něco… Pohodlnějšího, když jsem vás sem zvala.“
„Omlouvám se vám, ale jsem tu pracovně, paní Vittierová. Mohli bychom si promluvit někde ve větším soukromí?“
Naklonila hlavu na stranu, nezdálo se, že by jí poznámka jakkoliv vyvedla z míry. Ty mrcho.
„Po smrti muže jsem hlavní hostitel, nemohu se jenom tak vzdálit. Ale jestli na tom skutečně trváte, pojďme na moment k té soše, hudba tam není tak hlasitá.“
„Vážená paní,“ stereotyp, stereotyp, stereotyp… „Chtěl jsem vám jenom oznámit, že jsem na něco přišel. Týká se to té zbraně, kterou byl váš muž zastřelen.“
„Myslela jsem, že jste zatkli Moliena. Nenašli jste na ní jiné otisky, než jeho.“
„To ano, samozřejmě, jenomže já občas mívám taková tušení, která mi nedají spát, víte? Moje žena mi vždycky říká, že mě ta tušení přivedou do hrobu. A na něco jsem přišel. Na zbrani byly Molienovy otisky, to je pravda, i když on popřel, že by jí kdy viděl. To jste zajistila dokonale. Ale na jednu věc jste zapomněla. Na kulku. Mám ji tady s sebou. Je tam přesný otisk vašeho palce, madam.“Zajel rukou do kapsy, povytáhl plastikový sáček.
Přikývla. „Takže mě teď zatknete.“
Muž se usmál, ruka schovala důkaz zpátky. Poprvé za všechny ty roky.
„To záleží na vás, madam.“
Žena si olízla rty. „A co byste tak mohl chtít, poručíku?“
„Poručíku.“
Rozházené polštáře, zkopaná deka. Odér levného doutníku.
„Copak je?“
„Nebude to vaší ženě vadit?“
Pohlaví ještě rozpálené od milování. Ztvrdlá bradavka. Otisk zubů na mužově rameni.
„Moje žena je mrtvá sedmnáct let, drahá paní. Rok po naší svatbě jí srazil modrej sedan.“
Nátah z doutníku.
„Bože, ta toho stihla nakecat…“
Nahá žena s vyholeným přirozením mačká kohoutek. Výstřel, trhající ovzduší. Pikareskní cákanec krve na bílé stěně. Žádný křik. Spící nekřičí.
„Musel jsem už jít, víte, pane? Moje žena se vždycky zlobí, když přijdu pozdě. Říkává, že dávám práci přednost před ní. Musel jsem jí dokázat, že to tak není.“
Alespoň si myslel, že je to muž. Androgynní tvář mohla být číkoliv na světě.
Poručík Columbo se otočil a prošel branou ze světla.
Nahá žena s vyholeným přirozením mačká kohoutek. Výstřel, trhající ovzduší. Pikareskní cákanec krve na bílé stěně. Žádný křik. Spící nekřičí.
Byla perfektní.
Červené třpytky večerních šatů v elektrickém světle opalizovaly s podivnou uhrančivostí. Staré zlato její hřívy rozpuštěné přes dlouhou šíji a ramena. Pleť hladká jako odlitá bronzová skulptura antického slohu. Královna plesu Bohů. Tryzny, kde zněl smích a cinkání sklenic.
Proč ne ona, pomyslel si Muž, který nezapadal.
Stál u barového pultu, opřen o něj zády a lokty. Zmačkaný kabát, nepraná košile. Povolená vázanka. Gibon v livreji za barem byl oblečený lépe. Proč by to nemohla být ona.
Kvartet na zvýšeném podiu hrál Davisova Eddieho Freeloadera. Finanční magnáti s maskami s pavími pery. Ženy jako klenotnice, masky dle kánonu vlastní toalety.
„Promiňte, madam.“
Rozparek až na bok. Kondolence s úsměvem a přípitky. Ona ani nic nepředstírá…
„Ah, poručíku,“ hlas něžný, medový, obtáčející vědomí jako stuha. „Doufala jsem, že vyměníte svůj úbor za něco… Pohodlnějšího, když jsem vás sem zvala.“
„Omlouvám se vám, ale jsem tu pracovně, paní Vittierová. Mohli bychom si promluvit někde ve větším soukromí?“
Naklonila hlavu na stranu, nezdálo se, že by jí poznámka jakkoliv vyvedla z míry. Ty mrcho.
„Po smrti muže jsem hlavní hostitel, nemohu se jenom tak vzdálit. Ale jestli na tom skutečně trváte, pojďme na moment k té soše, hudba tam není tak hlasitá.“
„Vážená paní,“ stereotyp, stereotyp, stereotyp… „Chtěl jsem vám jenom oznámit, že jsem na něco přišel. Týká se to té zbraně, kterou byl váš muž zastřelen.“
„Myslela jsem, že jste zatkli Moliena. Nenašli jste na ní jiné otisky, než jeho.“
„To ano, samozřejmě, jenomže já občas mívám taková tušení, která mi nedají spát, víte? Moje žena mi vždycky říká, že mě ta tušení přivedou do hrobu. A na něco jsem přišel. Na zbrani byly Molienovy otisky, to je pravda, i když on popřel, že by jí kdy viděl. To jste zajistila dokonale. Ale na jednu věc jste zapomněla. Na kulku. Mám ji tady s sebou. Je tam přesný otisk vašeho palce, madam.“Zajel rukou do kapsy, povytáhl plastikový sáček.
Přikývla. „Takže mě teď zatknete.“
Muž se usmál, ruka schovala důkaz zpátky. Poprvé za všechny ty roky.
„To záleží na vás, madam.“
Žena si olízla rty. „A co byste tak mohl chtít, poručíku?“
„Poručíku.“
Rozházené polštáře, zkopaná deka. Odér levného doutníku.
„Copak je?“
„Nebude to vaší ženě vadit?“
Pohlaví ještě rozpálené od milování. Ztvrdlá bradavka. Otisk zubů na mužově rameni.
„Moje žena je mrtvá sedmnáct let, drahá paní. Rok po naší svatbě jí srazil modrej sedan.“
Nátah z doutníku.
„Bože, ta toho stihla nakecat…“
Nahá žena s vyholeným přirozením mačká kohoutek. Výstřel, trhající ovzduší. Pikareskní cákanec krve na bílé stěně. Žádný křik. Spící nekřičí.
„Musel jsem už jít, víte, pane? Moje žena se vždycky zlobí, když přijdu pozdě. Říkává, že dávám práci přednost před ní. Musel jsem jí dokázat, že to tak není.“
Alespoň si myslel, že je to muž. Androgynní tvář mohla být číkoliv na světě.
Poručík Columbo se otočil a prošel branou ze světla.
Peter Falk – ve třech letech přišel kvůli rakovině o pravé oko, strávil na poli kinematografie téměř 50 let, dvakrát se stal držitelem Emmy, jedenkrát si odnesl Zlatý glóbus, za svůj život byl dvakrát ženatý a zemřel ve věku 83 let, zanechávaje po sobě dvě milující dcery.