Musa is not dead

Musa aka Lukáš Musil se během krátký doby stal pojmem na naší tatoo scéně. Hlavně pro jeho nekonvenční přístup ke kérkám. Během krátkých dvou let, kdy jehlou zkulturnil pár čtverečních kilometrů v podstatě bezcenných kůží, se kolem jeho rukopisu i osoby vytvořil takový menší kult. Jeho loňský odchod z Triba, kde skoro celou svou tatérskou kariéru proseděl, to celé ještě všechno znásobil. Protože pak nastalo ticho.

Na konci minulého roku jsme byli za Lukášem v jeho ateliéru na Letný a měli šanci na vlastní oči vidět, na čem v této chvíli pracuje. A taky proč se mu moc nedá dovolat a je odpojenej. Následující rozhovor pak vznikal téměř dva měsíce. Protože Lukáš prostě neodpovídal. Nechtěl být rušenej. Je pořád zažranej do svý práce, i když zrovna nikomu nejezdí se strojkem po ruce. Teď pouze maluje a vzdělává se.

VICE: Proč jsi seknul s tetováním?
MUSA: Protože tetování miluju. V zásadě to mělo víc příčin. Cejtil jsem, že potřebuju oddych, abych si tu lásku v sobě uchoval. Vždycky jsem se snažil vydat ze sebe maximum výtvarnejch schopností, empatii a tak. Bylo namáhavý dělat tyhle věci poctivě a dennodenně s každým, kdo přišel. Ale věřim, že když se zeptáš kohokoli, kdo u mě byl, jestli cítil moji maximální snahu, tak ti určitě odpoví, že cejtil. Nicméně ta etapa zřejmě skončila. Cejtil jsem potřebu vyvíjet se a vzdělávat, poznávat a dělat jiný věci. Ale to je na dlouhý povídání.

Povídej, času máme dost. Zatím jsi řekl jen takový ty věci, co říkají celebrity, když se z nich stanou vegetariáni a vysvětlují, proč přestali jíst maso. Pojď víc k jádru věci. Co tě přesně štvalo a co tě místo toho začalo víc bavit?
Ten hlavni důvod je, že tetování je především řemeslo. Nějak jsem ale cejtil naléhavou potřebu tvořit bez zásahu dalšího člověka. Bejt prostě ve svý tvorbě svobodnej. Dát najevo názory, který chci. Asi jsem sobec. U tetování musíš potlačit svoje ego a vyjít vstříc klientovi, i když s tim vnitřně nemusíš úplně souhlasit. A to je právě to! Vnitřně s tim úplně nesouhlasim, ale stejně to udělám, protože potřebuju peníze. Ptal jsem se sám sebe, kde je ta hranice, kde si nebudu připadat jako kurva? Připadal jsem si na hovno kvůli kérkám, kvůli klientovi, kvůli sobě. Vlastně sebemenší zásah klienta z toho udělá řemeslo, protože se snažíš někomu vyhovět – děláš na zakázku. Některý lidi řikaj:'ber to tak, že lidem děláš radost'. Řikám jim, ok, ale co já? Taky chci mít radost. Posouvat se, vymýšlet, vyvíjet se a neohlížet se na ostatní. Neřešit, že tam dám tu a tu barvu, protože to někdo chce. Jak řikám, je to především řemeslo a já teď chci dělat něco jinýho a hlavně jiným způsobem. Jinak tetováni je strašně magická a intimní záležitost. Nedám na něj dopustit. Nicméně roli tatéra bych chtěl mít jako koníčka. Jako něco u čeho si odpočinu a potkám lidi, který mám rád.

Takže tě začalo štvát i to, že se tetování stalo převážně módní záležitostí, kdy se děcka nechají bez rozmyslu potetovat, aby vypadaly namachrovaně?
To ani ne. To je mi vlastně úplně jedno. Ať machrujou, že maj kérku. Maj na to právo. Ale, co si o takovym člověku řekneš? Že asi nemůže machrovat s ničim jinym… Ale opravdový osobnosti nemachrujou, ani když maj něco jinýho na mahrování. Samozřejmě s lidma, který jsem měl potetovat, s těma jsem se snažil hodně mluvit. Někdy se stalo, že jsem vycítil, že ten člověk není připravenej unýst jakýkoliv tetování, natož nějaký specifický tetováni, a to jsme se pak domluvili, že by bylo lepší počkat. Jinak bych z toho neměl dobrej pocit. Pro mě bylo vždycky nejdůležitější, aby se ty lidi s tím tetováním sžili. Někdy se prostě stalo, že jsme se rozešli po konzultaci a netetovali – prozatím. Abych teda odpověděl… neštvou mě potetovaný lidi, který s tou kérkou machrujou, štvou mě jen nemachrovaný lidi.

O jakou nejhorší kérku jsi byl kdy požádán?
To ti přece nemůžu říct.

Fakt ne?
To je subjektivní. Ta hranice mezi tím, co je nejhorší a nejgeniálnější je možná tenčí, než si myslíme. Tohle mi nepřísluší soudit.

Jak se změnil tvůj vztah k tetování od doby, co jsi doma tetoval zadara kámoše, do současnosti, kdy se tvůj styl kérek stal celorepublikovým trendem?
Asi jo. Doma jsem tetoval rok. Mělo to svoje plusy i mínusy. Ten proces měl obrovský kouzlo. Popovídal jsem si s lidma, který přišli, dali jsme jídlo, potom třeba film. Já udělal kérku a na oplátku dostal knížku nebo nějakej vinyl, pak jsme šli na limču. Jak řikám, na jednu stranu kouzelný, ale na stranu druhou je strašně těžký ohlídat doma třeba hygienu, ale dá se to. Navíc jsem neměl vůbec peníze. Jedl jsem jen ovesný vločky. Když jseš doma, nemáš až takovej kontakt s jinejma tatérama (i když tenkrát jsem chodil očumovat Petera Bobka). Potom jsem byl dva roky denně v Tribu, což byla neskutečná škola. První rok jsem na sobě dost pracoval, málokdy jsem odešel před půlnocí. Třeba sedm osm hodin tetováni a pak tři čtyři hodiny kreslení. Ale nevadilo mi to – hnala mě touha posouvat se dál. Během těch dvou let jsem se samozřejmě vyvíjel lidsky a vyvíjel se i můj styl tetováni a pohled na něj. Dneska bych se rád vracel ke kořenům. To znamená dělat tetování jen lidem, kterým chci nebo dělat jenom zajímavý věci.

Ovlivňuje tě všechno, co se v subkultuře tetovaných děje – lidi, muzika, životní postoje?
Jo. Když dneska jdu někam na koncert nebo do baru, lidi po mně chtěj tetování nebo se o něm alespoň bavit. Taky jsem poznal spoustu zajímavejch tatérů. Kosteka, Jeffa, Lionela, Pietu du conga, Saru Rosenbaumovou, ty lidi mě posouvaj dál – tím jací jsou, jak se se mnou bavěj, jak pracujou, jak žijou, jak koukaj na věci okolo. Díky těmhle lidem jsem za poslední tři roky trošku zbarevněl.

Co teď vlastně děláš?
Teď hlavně maluju a snažím se vzdělávat. Mám aťas na Letný a je to boží.

V jakých směrech se vzděláváš?
Tak všeobecně. Čím jsem starší, tím víc prahnu po informacích. Jsem prostě zvědavej. Pořád něco čtu, pozoruju, poslouchám…

Malování na způsob malíře je u tebe docela novinka. Co maluješ?
Abstraktní věci. Těžko popsat. Ty věci se fakt posouvaj. Teď tím žiju. Je to melancholický, minimalistický, meditativní, primitivní, syrový… konceptuální věci. Pracuju hodně s textama. Většinou se snažím zobrazit určitý události svým pohledem a vnímáním. Většinou jsou v sériích. Vyvíjí se to. Jsem prostě na cestě, no. Pořád jsou ale ty věci hodně vymazlený. Pracuju na tom, aby ty moje obrazy byly syrovější a abych nebyl vůbec ovlivněnej – jako bych nikoho a ni neznal. Bejt maximálně primitivní. Ve smyslu, že zobrazíš prostě jen nejdůležitější prvky. Každá věc navíc je rušivá. Chci bejt tak dobrej, že minimem vyvolám a vyjádřím maximum… ale je to strašně těžký. Ale kdybych nevěřil, že to jednou dokážu, a že to má smysl, tak tomu nevěnuju čas.

Kde můžeme spatřit to, čím se teď vlastně zabýváš – tvá díla? Bude nějaká výstava?
V létě by měla bejt výstava v Berlíně. Uvidíme, kdy a jestli bude výstava někdy v Praze, jestli na to bude vůbec někdo zvědavej… Taky mám něco na stránkách www.musawork.com

Proč se do Berlína rovnou nepřestěhuješ? Drží tě tu něco?
Berlín mě neláká. Když už Evropský velkoměsto, tak Barcelona. Tam se cejtim skvěle. Ale Praha je stejně skvělý místo… Ale teď je ve hře pár zemí, kam bych jel. Něco se rýsuje.

Když teď máš čas, neplánuješ se vrátit k hokeji? Kolem něj se motá hodně nepotetovaných lidí. Zabil bys dvě mouchy jednou ranou, kdyby sis po zápase otevřel v šatně tetovací stánek.
Neplánuju. Navíc by ses divil… když kluci sundaj výstroj, funkcionáři obleky, kérky vylézaj.

Vrátíš se někdy k čistému povolání tatéra?
Vlastně jsem ho nikdy neopustil. Občas na tajno něco udělám, ale ke každodennímu tetování se nevrátim.

Video: Igor Bruso