Dominik Nahr je mistr ve fotografování děsivého lidství

 KENYA. Hell's Gate, 2013. Dělník odpočívající nedaleko geotermální elektrárny blízko Nairobi.

Magnum je pravděpodobně nejslavnější fotoagentura na světě a i kdybyste o ní nevěděli, asi určitě znáte její fotky - ať už to jsou snímky Roberta Capy ze španělské občanské války nebo britské satirické kousky Martina Parra. Na rozdíl od jiných agentur jsou noví členové Magnum vybíráni stávajícími fotografy, takže dostat se mezi ně je dost náročné a zvládnou to jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, jednou za čas tady rozhovorem a ukázkou fotek budeme jejich fotografy představovat.

Dominic Nahr je v Magnum teprve ve zkušební době a čeká, jestli ho přijmou za právoplatného člena, ale protože nám se jeho tajemné a krásně odstrašující fotky z míst, kde byste asi nechtěli trávit dovolenou, líbí, tak jsme si s ním popovídali. Došla řeč na nekonečný potenciál Afriky vykládat příběhy, na záhadné Japonsko v době po tsunami a na to, jak pocit, že nemáte žádný pevný domov, pomáhá vytvářet úžasné fotky.

VICE: Jsi jedním z mladších fotografů, takže nám ve zkratce shrň, jak ses dostal tam, kde jsi, jak jsi začal s fotografováním a jaký máš momentálně vztah s Magnum?

Dominic Nahr: Fotit jsem začal, když mi máma jednou dala foťák. Mám bohužel dost špatnou paměť a nikdy si nepamatuju nic z rodinných dovolených. Máma mi řekla, ať si všechno fotím, abych si ty věci pak líp pamatoval. Nejdřív jsem na vysoké škole studoval film, ale v tu dobu mě nebavilo pracovat v týmu. Chtěl jsem si sám uvědomit svoji vizi a zapracovat na stylu. Nechal jsem proto filmové školy a začal se věnovat fotografii.

Moje první práce byla pro francouzskou větev časopisu GQ. Zavolali mi, když jsem jel na kole po Torrontu, kde jsem v tu dobu studoval, a málem jsem z toho kola spadnul. Arnaud, fotoeditor, říkal: „Chceš pracovat na jednom projektu v New Yorku?" a já na to: „ Nechápu - co že mám dělat?" a on řekl: „Dělej to, co děláš." To byl můj první úkol a zároveň takový milník, kdy jsem si řekl: „Ok, cool. Tahle práce fakt existuje."

Začal jsem víc fotit a hned, co jsem dokončil vysokou, což bylo v roce 2008, si mě všimla agentura L'Oeil Public, která byla skvělá. Přidal jsem se k nim na jejich poslední rok fungování, skončili v roce 2009. Dost mě podporovali a navrhli mi, abych jel do východního Konga. Nikdy předtím jsem v Africe nebyl a teď jsem tam fotil válku. Moje fotky se tím dost změnily a otisklo je spousta časopisů. Dokonce jsem měl svojí výstavu během fotožurnalistického festivalu Vise pour l'image ve francouzském Perpignanu, což mi dost pomohlo. Myslím, že tohle lidem vážně představilo, co dělám, a konečně mě to navedlo do Magnum. Teď s nimi jsem čtvrtým rokem.

 Demokratická republika Kongo. Severní Kivu, Kibumba, říjen 2008. Přes 25 000 uprchlíků utíká z jednoho uprchlického tábora kvůli přestřelkám nedaleko Kibumby ve východním Kongu. Vládní vojáci byli nuceni ustoupit směrem ke Gomě, protože byli vyhnáni rebely bývalého Generála Laurenta Nkundy.

Tohle asi vytváří tu auru kolem Magnum, že je to tak těžké mezi ně proniknout a že musíš přesvědčit jiné fotografy, aby tě tam vzali. 

Je to asi ten nejdelší vztah, který jsem kdy s něčím měl.

Jak bereš svoje knižní projekty, jako třeba ten současný v Africe, v porovnání s těmi ostatními projekty, což jsou víc nezávislé reportáže. Mám pocit, že tě víc baví série bez jasně daného cíle, je to tak?

No, myslím, že je to takový mix - knižní projekty vznikají z jednotlivých reportáží. Nedělám ve stylu: „Jsem fotograf, mám nějaký koncept a teď to budu šest měsíců nebo rok fotografovat." Afrika takhle nefunguje, je v ní moc příběhů. Udělám pár menších a z nich vyberu jednotlivé fotky, ze kterých pak skládám knihu. Všechny snímky jsou vlastně pro knihu, ale seznam věcí, které chci fotit, je strašně dlouhý. Nekonečný. Žiju v Nairobi, v Keni, a nemůžu odjet. Protože ve chvíli, kdy se začneš doma nudit, tak právě musíš jít ven, kde je toho hodně, co dělat. I když ti lidi neplatí, stojí to za to.

Když jsi jel do Konga, tak to bylo zároveň poprvé, cos byl v Africe. Asi ti to muselo dost otevřít oči, když jsi tam od té doby tak moc pracovat. Proč tě to tam baví?

Je to trochu složitější. Vyrostl jsem v Hong Kongu; nejsem Švýcar, Němec, Kanaďan ani Číňan, to je zřejmé; jsem emigrant. Nemám takový ten problém, že bych se chtěl vracet někam domů. Neustále nějaký domov hledám, ale v podstatě žádný nemám. Když jsem v roce 2008 poprvé přistál v Africe, vyšel jsem z letadla a něco se stalo. V mojí hlavě byl hlas, který říkal: „Jsi doma." Teda, tohle se stalo už předtím, ve východním Timoru a všude možně, ale nikdy to nebylo tak silné, jako když jsem poprvé přijel do Kigali.

Další věc, co ten hlásek v mojí hlavě říkal, bylo: „Cokoliv se stane, neber to moc vážně," což jsem potom v Kongu dost ocenil.

 PALESTINA. Gaza, 2007. Pohřeb člena Fatahu po přestřeplkách mezi bojovníky Hamásu a Fatahu v uprchlickém táboře Jabalia v Gaze.

Jaká byla tahle cesta v porovnání s prací na Blízkém východě nebo v Gaze?

Před Gazou jsem byl ve východním Timoru, kde to bylo docela v klidu, potom jsem byl v Gaze a pak v Kongu. Já nevím, byl jsem v Egyptě, fotil jsem tam arabské jaro, ale pracovat v Africe, oproti Blízkému východu, je pro mě spíš dojemné, než hektické. Často se tam objevím uprostřed ničeho jen s hrstkou zpravodajů. To je pak trochu opak, řekněme, revoluce v Egyptě, kde byly stovky novinářů. S tímhle na mysli nevnímám svoji práci jenom jako fotografování v zónách konfliktu. Mám taky hodně rád práci na projektech odehrávajících se v normálním prostředí, bez stresu kolem konfliktní situace.

Když jsi pracoval v Súdánu, byl jsi tam oficiálně vyslán, nebo jsi tam pracoval na vlastní pěst?

Nebyli jsme tam vyloženě „oficiálně vysláni", ale jediný způsob, jak se někam dostat, bylo přidat se k armádě. Moje fotky ze Súdánu jsou z doby, kdy jsem do země vstoupil „ilegálně". Jediný způsob, jak tyhle obrázky udělat, je buď jet s postupující armádou, nebo jet s rebely. Fotka, se kterou jsem vyhrál Word Press Photo, pro tu jsme museli jet s postupujícími jihosúdánskými vojáky směrem na sever. Nemohli jsme jet vlastním autem, jinak by po nás stříleli. Museli jsme vypadat, že máme povolení vrchního velení.

Pak nás poslali s vojáky. Nepřítel shazoval během cesty bomby na Súdán a k jeho předním liniím, takže mít maskované auto bylo o trochu lepší. I když, cestou zpátky se povolil provázek, který držel dole kapotu, ta se zvedla a narazila s obrovskou ránou přímo do čelního skla, které se rozlítlo na drobné kousky. Naštěstí náš řidič nezačal šílet a v klidu zpomalil, aniž by do něčeho vrazil.

Jednou jsi mi říkal, že ses musel převléct za jaderného technika, aby ses dostal do Japonska v době těsně po tsunami. Jak takové riskování zvládáš? Stresuješ se kvůli tomu, nebo máš pořád chladnou hlavu?

Bojím se neustále. Pořád jsem paranoidní vůči všemu. Ale to mi, podle mě, pomáhá identifikovat problém a pohlížet na situaci s jasnou hlavou. Nejsem dostatečně blazeovaný, neříkám si: „Tohle musím udělat, abych se tam dostal." Opravdu o tom přemýšlím. Zhodnotím nebezpečí a pravděpodobnost zadržení nebo fyzického zranění a vyhodnotím, jestli se to stane nebo nestane. Zamyslím se, co asi získám v obrázcích, a na základě toho se rozhodnu.

 JAPONSKO. Namie, 2012. Mrtvé krávy v dvacetikilometrové nukleární zóně. Patří farmáří, který tam stále žije a dohlíží na zbytek svého stáda.

Tvoje série z Japonska je skoro úplně zbavena postav, je prázdná a záhadná, zatímco ostatní tvoje práce jsou vždy plné lidí a lidské aktivity. Bylo pro tebe Japonsko v tomhle unikátní?

Jo, ta práce co jsi viděl, byla v tomhle směru dost unikátní. Dost jsem se v tu dobu, co jsem tam byl, napojil na japonskou povahu. Bylo to v době, kdy mi zemřel táta. Byl jsem doma v Hong Kongu jenom pár týdnů, když tsunami zasáhlo pobřeží Japonska. Jako obvykle jsem byl na cestě na letiště hned poté, co jsem viděl narazit první vlny a jak smetly všechny domy. Jel jsem tam se svým japonským kamarádem, zpracovával jsem tu situaci pro TIME, a v jednu chvíli jsme našli chrám uprostřed zdevastovaného území.

Všechno bylo zničeno, až na tenhle chrám. Bylo to jediné místo, kde se dalo spát, bylo tam spoustu utečenců, a tak jsme tam spali taky. Byl to dřevěný chrám a byla zima. Mrzlo. Lidé zrovna přišli o svoje blízké. Já taky, i když za jiných okolností, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Byl to velmi spirituální zážitek a respektoval jsem všechno to truchlení, tiché a vyzývavé. Myslím, že proto mě tak překvapilo, když jsem vešel do nukleární zóny. Najednou jsem byl na místě, kde neexistuje lidský život, a to mě zasáhlo. Bylo to velmi silné.

Já bych z toho asi začal vyšilovat…

Mají tam takový zvon, který v pět večer signalizuje konec pracovního dne. Zní jako ukolébavka - zvoní napříč všemi městy a ty kvůli němu přestaneš pracovat. Je to taková krásná ukolébavka, která zvoní skrz ulice. Slyšíš, jak štěbetají ptáci, ale nejsou tam žádná auta, žádní lidé a když to skončí, je naprosté ticho. Ten moment si pamatuju dost jasně.

Můžeš mi znovu říct, jak ses dostal do té zakázané zóny? Protože tys tam vůbec neměl jít, ne? Nebo jenom v doprovodu pověřených.

No, zpočátku, v prvních dnech, jsi tam mohl vjet jen tak. Nebyly tam žádné stopky, žádné blokády, nic, protože v tu dobu jim to ještě všechno nedošlo. Mohl jsi tam prostě vjet, udělat, co jsi potřeboval, a zase odjet, což bylo super, ale taky, samozřejmě, úplně šílené. Nicméně pak na silnicích začali stavět zátarasy, a buď jsi musel získat povolení, které bylo dost těžké sehnat, nebo ses tam musel proplížit třeba skrz nějaké brány nebo v převlečení za jaderného technika. Jednou jsem se schoval pod plachtou nákladního auta; musel jsem udělat cokoliv, co šlo, abych se tam dostal.

 JAPONSKO. Minami Sanriku, 2011. Přeživší spí ve studené místnůstce, a čekají na masový pohřeb svých příbuzných.

Kam by ses ještě chtěl podívat kvůli focení?

Chci strávit víc času v Somálsku a udělat víc práce v Keni, kde žiju. Chci se víc věnovat energetickým problémům a podívat se, co to vlastně je ta nová Afrika, která se velmi rychle mění. Je to strašně vzrušující! Dál je tu Zimbabwe a Mugabe, Somálsko, jižní Súdán, keňská mladší generace a jejich krize identity. Všechno se to dost rychle hýbe.

To je docela hodně věcí…

To jo, ale jestli je nějaké místo, které se mění, je to Afrika. Vezmi si třeba energetické otázky - všechno s energií spojené je dost zajímavé. Největší větrná farma na světě je v Maroku a Keňa oznámila, že hodlá postavit ještě větší. Na kmenovém území. To nebude dobré. V tom stejném regionu taky těžili ropu a byly z toho obrovské problémy. A to šlo jen o malý vrt. Představ si 350 větrných turbín - to nebude mít hladký průběh.

Klikejte na tlačítko "NÁSLEDUJÍCÍ", abyste viděli další fotky od Dominica.

 PALESTINA. Gaza, Beit Lahia, 2007.  Pro tohoto muže je jediný únik od násilí v Gaze vodami Středozemního moře,  dva kilometry od Izraelského severního obraného plotu, a nedaleko hlídkujícího izraelksého křížníku.

 SUDAN. Unity, 2012. Dělník a vojáci SPLA stojí nedaleko kráteru po bojůvkách mezi silami severního a jižního Súdánu.

 JAPONSKO. Misawa, 2011. Takto vypadá les po nárazu vlny Tsunami. Tato žena je součástí čistících akcí okolo přístavu Misawa.

 SUDAN. Heglig, 2012. Příslušník Súdánských ozbrojených sil (SAF) leží mrtvý, pokryt ropou. Jeho smrt je důsledek bojů mezi SAF a jiho-súdánskými příslušníky SPLA v ropné vesnici Heglig.

 JAPONSKO. Namie, 2011. Běžící televize v opuštěném domě v nukleární zóně okolo elektrárny Fukušima. Jeho obyvatele utíkali ve spěchu.

 EGYPT. Cairo,  29. ledna, 2011. Demonstrant odpočívá během protestů proti vládě Hosniho Mubaraka.

 Demokratická republika Kongo. Severní Kivu, Kibati, 2008. Čtyři vládní vojáci se kryjí před deštěm, zhruba 5km severně od Kibati. Rebelové CNDP  a vládní vojáci jsou od sebe méně než půl kilometru, a přestřelky jsou na denním pořádku.