fotky

Tohle rodinný album je lepší než to tvoje

Ve sbírce Michaela Janga najdete intimní i bláznivý rodinný snímky, který pořídil v Kalifornii během svých uměleckých studií.

by Christian Storm
13 leden 2017, 12:59pm

Rozhodně nejde o nudný rodinný obrázky, který se vytahujou na školních sjezdech po třiceti letech. S Michaelem jsme si o jeho fotogenické rodince pokecali.

VICE: Jak tě napadlo začít fotit svoji rodinu?
Michael Jang: Přišlo to náhodou. V San Francisku jsem se účastnil letního workshopu s Lisette Model, je známá jako učitelka Diane Arbus. Pod svými největšími inspiračními zdroji, kterými byli Lee Friedlander, Garry Winogrand a Diane Arbus, jsem si myslel, že se v tomto projektu zaměřím spíš na pouliční fotografii. Potřeboval jsem se na to léto někde ubytovat a naskytla se příležitost bydlet v domě mých příbuzných, na které jsem velmi rychle začal pohlížet jako na použitelný materiál. Po tomto osvícení jsem trávil každou volnou chvíli se svojí rodinou a fotoaparátem.

Rodinné fotografie jsou většinou velmi jednoduché a nudné. Jak jsi toto stigma dokázal překonat? Je tvoje rodina prostě jen zářnou výjimkou?
To rozhodně je. Pravdou ale je, že pokaždé, když nás fotil někdo jiný, to mělo úplně jiný nádech. Možná je to zkrátka především o mém pohledu na svět.

Jak ses seznámil s fotografkou Imogen Cunningham?
V San Francisku jsem studoval na umělecké škole, se kterou jsme jednoho dne místo vyučování jeli navštívit její dům. Bylo mi zhruba kolem dvaceti let, ale Imogen byla fakt něco. Domluvil jsem si s ní schůzku a ona kývla. Měl jsem s sebou některé ze svých fotek a jí se nejvíce líbil portrét mé tety Lucy. No a takhle jsem si s ní dal čaj v jejím obýváku.

Objevil jsi díky focení nové stránky své rodiny?
Takhle já nepřemýšlím. Kdybych byl spisovatel, možná by to bylo jiné. Zde se ovšem jedná o fotografii, a tak je podle mého názoru na místě brát je jako obraz.

To určitě je. Mnoho fotografů zachycujících pouliční život stále čeká na perfektní nebo „rozhodující" moment celé akce. Tvoje technika u tohoto projektu připomíná pouliční taktiky, ovšem bez toho, aniž bys opustil svůj dům. Fakt, že jsi to nikdy nepotřeboval udělat, pouze potvrzuje tvé tvůrčí kvality. Souhlasíš s tím? Jak tento specifický druh fotografie ovlivnil tvoji práci?
Můžeme použít třeba okřídlené věty typu „štěstěna stála na mojí straně" nebo „celou dobu jsem to měl přímo pod nosem". Jestli jsem měl nějaké kvality – a tímto ti děkuji za kompliment –, tak zřejmě tkvěly ve schopnosti spatřovat krásu v momentech, které se pro nás za dlouhá léta společného soužití staly samozřejmými.

Co tě po tolika letech přimělo tyhle fotky ukázat?
No, kromě toho, že jsem chtěl zavzpomínat na zlatý šedesátý, myslím, že nastal čas, aby spatřily světlo světa.

Teta Lucy a fotografka Imogen Cunningham