Quantcast
O potřebě feminismu za hranicí intimity

Akkamiau pro VICE Česko/Slovensko vytvořila techno kompozici Korahite /Atom Haiku. V rozhovoru jsme si povídali o pozitivních kritériích ženy v současné společnosti...

V akci Insider jsme oslovili osm hudebních producentů, kteří měli vytvořit skladbu inspirovanou zvuky, jež slyší v prenatálním věku dítě v děloze. Do Insideru se kromě Lenky Kočišové aka Akkamiau zapojil i Martin Přikryl, Tadeáš Haager, Dubort, Moimir Papalescu, Kittchen, SSS nebo Ondřej Švandrlík. Zbylé realizace po singlech zveřejníme v dalších týdnech.

Logo: Marek Hes

Hudebnice a performerka Lenka Kočišová aka Akkamiau vystudovala Ateliér performance na brněnské FaVU. Moravskou metropoli ale už před lety vyměnila za kosmopolitní Berlín. V rozhovoru jsme mluvili o astronomii, machismu a aktivitách networku female:pressure.

Lenka Kočišová aka Akkamiau, foto: mizuki nakeshu

Na brněnské FaVU jsi studovala v Ateliéru performance pod vedením Tomáše Rullera. Předpokládám tedy, že pro tvou tvorbu je velmi důležitý koncept. Jak sis sama pro sebe upravila myšlenku Insideru?

Než jsem začala studovat fotografii a performance, považovala jsem konceptuální umění za příliš intelektuální a ne dostatečně prožitkově zajímavé. K tvorbě jsem přistupovala spontánně a až během studia jsem si uvědomila, že je pro mě vnitřní koncept vlastně výchozím bodem. Věci, co jsem na škole dělala, byly většinou instalace v času a prostoru, tvořící environment pro vlastní prožitkové momentum performance. Na vaši výzvu jsem reagovala podobně, jako když přijdu s vlastním nápadem. Přijala jsem ji za svou a analýzou fenoménu se snažila najít metaforický obraz ve zvukovém zpodobnění. Mikrokosmos a makrokosmos se prolínají, když zaujmeš správnou perspektivu, když najdeš měřítko poměru. Pro sugesci prenatálního zvuku jsem sáhla po současné top high technology. Tím myslím interferometr LIGO a zveřejnění úspěšné detekce gravitačních vln. Začátek tracku obsahuje sampl zvukové frekvence zaznamenaného spojení dvou rotujících černých děr. Tento rytmus se časem utopí v asambláži pink & white noise delays. Tyto šumy jsou reflexí zvuku, který je produkován rytmem tepu srdce, ale ve skutečnosti jsou tyto zvuky generovány z analogového syntu. Celý track sleduje jakousi imaginativní posloupnost od početí, přes vývoj orgánů a probouzejícího se vědomí až k okamžiku, kdy je jeden připraven. Track má 130 BPM, což v průměru odpovídá rychlosti pulsu dítěte při termínu porodu.

Proč jsi použila k simulaci života v děloze zrovna gravitační vlny?

Je shodou okolností, že zveřejnění kolize černých děr z LIGA bylo v době, kdy jsem připravovala zvuky pro Korahite /Atom Haiku. Faktem je, že astrofyzika a kosmologie mě provází a fascinuje celý život. Odmalička jsem fanda sci-fi, na základce jsem chodila do astrokroužku na Hvězdárně ve Veselí nad Moravou a o didaktice astronomie na základních školách jsem v roce 2002 dokonce napsala magisterskou práci. V 2013 jsem pro audiovizuální performance Shadows Of Aikia naší skupiny StratoFyzika komponovala hudbu, která byla inspirována důsledky speciální teorie relativity, vztahu rychlosti a hmotnosti, dilatace času, a ne náhodou jsem skončila na horizontu událostí rotující černé díry. Tohle léto připravujeme nový kus Φ (Phi), což je interaktivní instalace pro dvě tanečnice, kinetická světla a kvadrofonní zvuk, premiéra je na konci července v Ufer Studios v Berlíně. Hlavní metaforou pro manipulaci tohoto zvukově-světelného pole je právě obecná teorie relativity, tudíž i gravitace. K té přistupuji jako k silovému poli a zajímá mě prostorová topografie a změny vlastností tohoto prostředí v extrémních situacích, příčiny zakřivení, teplota, hustota, dynamika; téměř ve smyslu entity aktivního charakteru. Na kolizi dvou těles, v tomto případě dvou černých děr, je možno nahlížet jako na jejich zánik, ale stejně tak jako na počátek nové supermasivní black hole. Lisa Randall přirovnává extradimenze v Kaluzově-Kleinově vesmíru k jednotlivým buňkám, obsahujícím sekvence DNA, schopné reprodukce celého nového organismu. Spermie a vajíčko při početí ztrácí svou individualitu pro společný zájem a evoluci nové entity, je to takové pronikání skrze dimenze. A podobně metaforicky pracuji se zvukem a hudbou vůbec.

Proč jsi svůj track nazvala Korahite /Atom Haiku? Haiku je sedmnáctislabičný minimalistický básnický útvar, oproti tomu má tvoje skladba délku deset minut. Čili žádný časový minimal to rozhodně není.

Název Korahite /Atom Haiku nebyl míněn doslovně, že by zvuková kompozice měla naplňovat básnickou formu, kdyby byl, soustředil by se nejspíš asi na "esenci haiku", kladení dvou obrazů či myšlenek do vzájemného vztahu za použití "kireji", slova/pomlčky, které odděluje a uvádí do juxtapozice. Název je ve své podstatě náhodné seskupení písmen, které odkazuje k výslednému efektu, který by taková haiku biblického pěvce o atomu` na posluchače mohla mít. V hudbě se čas cyklí, repetice nás odvádí mimo běžné vnímání lineárního času. "Korahite /Atom Haiku" odkazuje k obsahu snažícímu se naplnit svou formu:

"V okolí domu Levitů
zpomalené vlny zpěvů
k hmotě přimykají slabiky."

Track je z projektu ANAGRAMS a jeho název Korahite /Atom Haiku je přesmyčkou dvou z mých pseudonymů: akkamiau a hithertoo. Když jsem připravovala podcast pro Frission Radio, nechtělo se mi zmixovat klasický DJ set. A tak jsem se rozhodla, že vystavím set z nových skladeb, vytvořených pod různými pseudonymy. Sedla jsem si ke Korgům a během týdne nahrála improvizace a pak z nich vytvořila půlhodinovou kompozici. Má oblíbená website Nomen Omen ze sloučení „akkamiau/hithertoo" vygenerovala přes 300 slovních spojení, a z nich jsem šest, se kterými jsem se ztotožnila, pro tento projekt vybrala. Mou další oblíbenou metodou tvorby je "endless remix"- původní ideu opakovaně rozvíjím a nechávám časem organicky růst. Pro vás je to první remix původní verze. Zrovna teď připravuji techno-remix na vinyl release u Decadence Recordings.

Lenka Kočišová pro Frission Radio

Když jsme si spolu před nedávnem chatovali ohledně Insideru, zmínila jsi svou performance Fair Tale. Přiznám se, že to na mě bylo dost silné kafe. Za hranicí intimity. Zkusila bys tohle „představení" popsat?

Jo. V ideálním případě bych si představila společnost, kde je každý sobě svým vnitřním "umělcem". A svou tvorbou se obracíme ke svému vnitřnímu já a s ním skrze umění komunikujeme. Možná bychom se všichni mezi sebou navzájem líp naladili a více si pak rozuměli. Archetypálně jsme všichni jedno, poznej sebe, poznáš i ostatní, tak odpadá spousta předsudků a vzájemných projekcí. Snažím se být upřímná ve věcech, co dělám. Měla jsem dlouhodobě potlačené trauma z potratu. Rodil se ve mně vnitřní muž a dával mi za vinu cokoliv. Ponořila jsem se do minulosti, do vlastní prenatální, a tam jsem chtěla znovu procítit ten klid a jistotu, a taky chaos a strach z příchozího. Snažila jsem si objasnit pocity nenarozeného. Text, který z toho vznikl, byl vnitřním dialogem nenarozeného chlapečka s jeho nadjá. Tehdy to ale spíš mluvil vševěd ego, manipulátor, nevědomý si své síly. Fyzickou formou jsem tomu nasadila "korunku". Holčička Akkamiau, v růžových šatech, otevírá ústa, ale je němá. Kolemjdoucí si museli nasadit sluchátka, pak mohli "odezírat" ze rtů. Chtěla jsem mluvit, ale nemohla jsem. Bolelo by to slyšet sebe samu takhle se týrat na veřejnosti. Umění a terapie jsou pro mě obory, které se prolínají. Je přirozené si hrát, objevovat, tvořit. Bohužel ne vždy je to radost objevovat. Někdy člověk narazí sám na sebe... haha... Jsem zastánce raději vnitřní bitvy, protože se mi potvrdilo, že ta vnější je jen důsledkem nezvládnuté té interní. Art je pro mě takový Gandalf.

Nechtěl jsem se moc pouštět do otázek týkajících se genderu, ale nelze se jim vyhnout. Ženy jsou ve svých uměleckých projevech často mnohem intimnější než muži. Odtajňují věci, které by si chlap asi nechal pro sebe. Viz třeba právě potrat, ztráta něčeho. Je tomu podle tebe tak?

Z formulace otázky usuzuji, že téma sociálních rolí je ještě neprobrané téma. Mě by zas zajímalo, odkud pochází předpoklad, že osoby s mužskými pohlavními orgány by měly být ve svých projevech méně intimní než osoby, které se narodily s ženskými? Je to podložený předpoklad nebo stereotypní pohled na sociální role? Možná že věci, které sami neprožijeme, nám jsou cizí a nechceme se s nimi ztotožnit. Náš poznávací aparát rozlišuje duality, tvoří si kategorie a snaží se upevnit pojmy tak, aby dávaly smysl v uceleném celku. Abstrahujeme a zkratkujeme. Kolikrát záměrně pomíjíme výjimky, vybočení z řady se snažíme potlačit. Můj pohled chce zpochybnit samotnou normalitu. Přítomnost se neustále mění a musí se měnit i naše vnímání. Žena a jaké jsou její pozitivní kritéria v současné společnosti, jen namátkou: jemná, starající se, submisivní, rodinně zaměřená, iracionální, nerozumějící technickým termínům nebo intelektuálně náročnému. Proč je nám podsouván názor, že kvůli biologickému sexu se musíme podvolit očekávání společnosti, která záměrně demotivuje změnu, která je však nevyhnutelná. Nerovnoprávnost je odrazem neuspokojených potřeb. Na vrcholku Maslowovy pyramidy září sebeaktualizace a termíny kreativita, morálka, spontaneita, řešení problémů, nepřítomnost předsudků, přijetí faktů. Dělám intimní umění a je jedno, jestli se v něm řeším reálnou vaginou nebo imaginárním penisem. Nestydět se vyjádřit je trénink sebepřekonání, sebrání odvahy vypořádat se se svými problémy, a to klidně na veřejnosti, když jeden neví, na koho se obrátit. A necítit se za své volání trapně, nebo se omlouvat. Názor, že feminismu není třeba, pochází z neznalosti. Mluví z nás privilegium, narodili jsme se v okamžiku míru civilizace střední Evropy. Cestováním po světě jsem si zakusila jen úsměvné předsudky o postcommunist Eastern European girl. Narodit se v Sýrii, Etiopii nebo Indii, asi bych si o cestování nechala jen snít. A taky o možnosti odmítnout obřízku anebo se provdat z lásky, a ne kvůli rodinnému majetku. Narodit se v Americe dvacátých let nebo ve Švýcarsku před čtyřiceti pěti lety, ptala bych se, proč nemám volební právo. Kvůli biologickému sexu, který jsem si nemohla vybrat nebo jej ovlivnit? Zde nejde o biologickou rozdílnost, ale o argument pro obhajobu nerovnoprávnosti. A podceňování, zesměšňování a stereotypizace žen je jen jeden z nešvarů společnosti, vedle rasismu, xenofobie a nacionalismu. Žijeme v 21. století a místo soucitu a pochopení z nás pořád mluví strach a neznalost. Gender je pro mě delikátní věc, každého privátní a interní modus vivendi, do kterého by se společnost snad ani neměla vměšovat. Ať vnitřní pocity člověka, který se identifikuje s rolí společností definovanou jako "žena" nebo "muž", nebo brouzdá z polohy vysloveně maskulinní až po totálně femininní, jsou jeho vlastní, ne nařízené z vnějšku. Pokud cítí štěstí, ne na úkor utrpení jiných, co by zde nemělo být v pořádku? V Berlíně je aktivní LGBT komunita a já osobně nemám šanci se vměstnat do rigidního mentálního obrazu "ženy". Biologicky žena jsem, ale mé tělo nediriguje mé chování, které je převážně maskulinní a jsem to stejně "Já", jako když mám sentimentální chvilku a jsem slaďounká čičinka. Je na čase nechat minulosti charakter prznící poučky jako "kluci nepláčou" anebo "holky se nehoní". Zbytečně dětem svazujeme jejich přirozenou spontánnost a sebevyjádření, a tím je manipulujeme tak, že se tyto potlačené tužby projeví jinde, ale asi již ne v úplně ideální konstelaci vnitřního uspořádání.

Já jsem tu intimitu v genderových uměleckých projevech nechtěl nijak generalizovat. Teď mám ale třeba rozečtenou knihu Jana Faktora Jiříkovy starosti o minulost a celá kniha je psána takovým chacha stylem života s pinďourem. Stačí citovat první větu románu: "O svýho ptáka jsem si začal dělat starosti tak asi před padesáti lety v mateřské školce – tenkrát čistě z hygienických důvodů. Abych se zřasenou špičkou předkožky nedotkl prkýnka, nebo dokonce zrádně nažloutlého vnitřku mísy,.."

Všechno obrátit na něco vtipného je spíše záležitostí chlapů. Ženské umění je často syrovější, surovější, otevřenější a mnohdy možná i upřímnější. Ale jak jsem říkal, nechci nijak zobecňovat, dogmatizovat.

Zobecňování je v pořádku, pokud se z něj nevyvozují zavádějící závěry. Možná svůj názor na ženskou vs. mužskou expresi stavíš na vlastních zkušenostech, nebo na interpretaci svých vlastních charakterů, možná je tvůj vnitřní muž humorista a tvá vnitřní žena má syrovější formu, a proto vnímáš podněty z okolí tak, jak rezonují v tvém subjektivním emočním systému. Nebo odkud pocházejí tvá pozorování, jaká vstupní data jsi měl k dispozici při této abstrakci? Samozřejmě jen dedukuji a přemýšlím nahlas a rozhodně jsem ti nemínila nic podsouvat, to prosím tak nevnímej, jen filtruji situaci, jak se okolo nás děje. Bohužel jsem knihu nečetla, ale jen z první věty popisku na kosmas.cz si říkám, jak se do toho zamotáme: „Hlavní hrdina Jiřík, alter ego autora, vyrůstá v Praze padesátých a sedmdesátých let v domácnosti, které vládnou ženy." Jsou přece různé druhy humoru, úryvek mi evokuje styl Woodyho Allena, něco v tom stylu, ale nejsem expert na komedie. Znáš stand-up comedian Amy Schumer? Důkaz, že i my holky jsme nesmírně vtipné! Skvělý a krutý humor!

Bohužel neznám, musím doplnit mezery. Ty jsi součástí female pressure. O co vlastně jde?

Female:pressure je mezinárodní internetová databáze a network ve sféře elektronické hudby a digitálních médií. Specifická v tom, že je pouze pro ženy, a tím vytváří bezpečný prostor, kde komunikujeme bez předsudků o schopnostech našeho pohlaví. V poslední době jsme zaznamenaly kritiku z vlastních řad, ke které se také hlásím, a to nebýt gender exkluzivní a izolovat se, naopak otevřít své členství i pro muže nebo transgender osoby, pokud ti s námi sdílí naše názory o stejných možnostech pro všechny, ať rozdílného pohlaví, etnicity nebo víry. Tato síť není jen místem pro potkávání lidí z branže, ale ideální platforma pro vznik nových projektů, a také nástroj pro propagaci a zviditelnění nejen individualit, ale také společných cílů a projektů. Velmi intenzivně jsme se posledních pár měsíců věnovaly podpoře žen v kantonu Rojava v Sýrii. Díky naší mediální intervenci do tohoto tématu se problém kurdských žen dostal i do debaty na Club Transmediale a s kurátorkou AGF dělaly rozhovory magazíny TRAX, The Wire, The Sampler a FACT Mag, který naši kompilaci zařadil mezi 25 tracků z prvního čtvrtletí 2016, což je skvělý úspěch.

Rojava Women - female:pressure Compilation - březen 2016

Female:pressure je ve své podstatě grassroot movement, bez partikulární hierarchie, každý má možnost vznést téma, začít nový projekt. Interní diskusí v mailing listu se idea vyprofiluje a posléze dá vzniknout společné aktivitě, podpořené částí členů. Tohle by bylo téma na samostatný článek, takže bych chtěla vaše čtenáře odkázat na náš web a vyzývám kohokoliv, kdo by měl zájem se aktivně zapojit, aby se nám ozval. Tento aktivismus neustále potvrzuje svou platnost a nutnost a urguji všechny ženy - umělkyně, aby se podívaly, o čem f:p je. Bohužel je pořád nutné efektivní "pressure" - vyrovnávat poměr chybějící prezentace a uvádět fakta k dezinformacím. Náhodou se mi před pár týdny dostal do rukou časopis Týden, a tam se Jiří Bartoška, ředitel Filmového festivalu v Karlových Varech, vyjadřuje o ženách a profesionálkách z filmového byznysu jako buran ze zapomenutého kousku světa: "...zamindrákované baby, co nemají co na práci". Zřejmě měl na mysli studii z roku 2014 ze San Diego University. Jeho velmi osvícený vhled a z něj vyvozený úsudek mě totálně dostal na kolena. Netušila jsem, že je pan Bartoška omezenec a zpátečník, a navíc, že takové názory jsou OK v pozici šéfa filmového festivalu. To degraduje celý MFF Karlovy Vary. Doufám, že tyhle názory brzo vymizí a že takoví jedinci budou kuriozitou.