Jsou filmové adaptace děl Stephena Kinga doopravdy prokleté?

Psát v den premiéry nové adaptace románu Stephena Kinga o vraždícím klaunovi další skeptický článek probírající pomyslné prokletí spisovatelových děl na stříbrném plátně či televizních obrazovkách je snad ještě zbytečnější, než takový článek číst.

Rád bych tak využil tohoto prostoru k nakousnutí tématu, který Kingova „filmová kletba" nabízí, ovšem dostatečné pozornosti se mu nedostává, jelikož se z něj špatně dělají oblíbené časo-vražedné žebříčky, které vám alespoň na pár sekund zamrznou počítač, neboť načíst nějakých těch šedesát vložených odkazů na trailery z YouTube je prostě šichta i v roce 2017. Pojmenujme tedy naše téma třeba…

Dejme si pro začátek za příklad Kubrickovo Osvícení, adaptaci, o které se autor předlohy nechal slyšet, že ji absolutně nenávidí. Bohužel pro Kinga je to však jedno z velmi mála filmových děl spojených s jeho hororovou, tedy pro něj domácí, tvorbou, které mají kultovní, či v tomto případě přímo legendární status díky své nezměrné a stále aktuální filmové kvalitě, ne díky ranku „So bad it's good", tak jako Kingův režisérský debut a zároveň i poslední výstřel jménem Maximum Overdrive.

Na tomto příkladu se pak paradox projevuje snad nejjasněji, neboť právě Maximum Overdrive je příznačným filmovým ekvivalentem předlohy na poli daného žánru.

Kubrickovo Osvícení je „špatnou" adaptací, neboť se jedná o hororové dílo psychologické, což má s Kingem a jeho literárním světem pramálo společného. King se totiž vědomě pohybuje v universu děsu, které odpovídá strašidelnému zámku na Matějské. Jeho hororová tvorba je produkována dle ozkoušené a osvědčené formule, která je schopna díky absenci zapeklitosti zasáhnout co nejširší publikum a zároveň je i autorovou vizitkou. Jeho „letištní romány" hodné čekáren všeho druhu neaspirují na literární ocenění a stejný přístup si tak zasluhují i jejich adaptace.

„Kingův hororový paradox" tak spočívá v realitě, že vykročení z „béčkového" žánru je zároveň opovržením předlohou a tedy zbytečným pokořením a intelektuálním povýšením nad původní materiál. Důkazem toho budiž popularita televizních sériových adaptací Kingových románů, jejich rozpočet a do jisté míry i obsazení.

Například Kingův nejprodávanější post-apokalyptický epos The Stand, který se dočkal své televizní adaptace v roce 1994 a následně se usadil i na poličky tuzemských videopůjčoven, se pyšní obsazením Garyho Sinise a Molly Ringwald do hlavních rolí, což jsou jména, která by v „A-listovém" filmu neměla šanci rezonovat jinak než s posměškem, ovšem v rámci televizní série jsou hlavně v případě teenage hvězdy osmdesátých let Molly Ringwald bizarně funkční. Stejně tomu je i u kultovní adaptace románu To s Timem Currym v roli klauna Pennywise.

Tato čtyřdílná raně devadesátková série precizně kombinuje hororová klišé a všudypřítomnou „cheesiness" předlohy do puntíku, přičemž Curryho nekompromisní a nekontrolované přehrávání v roli zabijáckého monstra, které se na sebe rozhodlo vzít podobu klauna, je dodnes biblí kteréhokoliv zaměstnance zmiňovaných děsivých atrakcí zábavních parků.

Mírně popletené fanouškovské naděje vkládané do nové adaptace románu, která má v českých kinech premiéru již dnes, tedy 7. září, jsou pak jen potvrzením paradoxu. Voláme-li totiž po adaptaci, která konečně převede Kingovo TO na stříbrná plátna tak, „jak si román zaslouží," požadujeme od tvůrců „béčkovou" podívanou plnou předvídatelných lekaček, hereckých výkonů hodných Zlaté maliny, ale hlavně a především zábavy na úkor propracovaného psychologického teroru.

Pokud se takového filmu s novým TO dočkáme, není pak důvodu k jakékoliv nespokojenosti.