Znáte ten pocit. Cílová rovinka před vámi, hodnoty adrenalinu v krvi stoupají. Všechno kolem je najednou mnohem ostřejší, barevnější. Jste živí a váš vytoužený cíl máte na dosah. Stačí už jenom pořádně natáhnout ruku. Dokázali jste to. Doběhli jste tam, kam všichni říkali, že nikdy doběhnout nemůžete. Úžasnej pocit, že jo? Než se však nadějete, než tenhle zážitek dokážete opravdu uchopit a vstřebat, odkape z vás. Jednoho rána zmizí v odpadu společně s pěnou ze zubní pasty. Snažíte se tomu zabránit, ale už je pozdě. Stojíte nad umyvadlem a hlavou vám běží jediná myšlenka. „Co teď mám, sakra, dělat se životem?
Reklama
Tak už to prostě chodí. Nic netrvá věčně a radost z úspěchu už vůbec ne. Což je dost debilní, vzhledem k tomu, že většina z nás se celý život pořád za něčím žene. Snad v naději, že jeden z dosažených cílů nás uspokojí už navdžy. Naděje jsou to sice dost planý, trend dnešní doby je ale i přes to poměrně nekompromisní. Klade nám na srdce, že náš život by měl mít vrchol, jakýsi hlavní cíl, ke kterému povedou menší, dílčí cíle. Úspěšně dokončit všechny stupně dostupného vzdělání, abychom se alespoň přiblížili naší vysněné profesi. Pokud vůbec nějakou máme. Do toho se ale samozřejmě musíme pořádně obracet i na dalších frontách - vést naplněný sociální život, najít si životního partnera, založit rodinu, procestovat svět. A k tomu všemu ideálně vydělávat statisíce. Jinak ta naše existence nestojí vůbec za nic. A nebo stojí?
Právě tenhle trend je důvodem, proč si tak často klademe otázku, co dělat dál. Vůbec nezáleží na tom, jak pokrokový a alternativní může být naše smýšlení - tenhle tlak cítíme svým způsobem úplně všichni. Všichni máme v hlavě určitou umělou představu, nepřirozený ideál, kterýmu se z nějakýho důvodu snažíme alespoň částečně přiblížit. A to je ještě ten lepší případ. Někteří z nás totiž tomuhle tlaku v průběhu let podlehnou úplně. A co víc, nazývají tenhle ústupek ambicí. Takový eufemismus pro to, že se rozhodli klidně dojít až za hranici svých vlastních sil, aby získali věci, po kterých možná ve skutečnosti vůbec netouží. Jak ušlechtilý.Pro člověka jako takovýho neexistuje snad nic, co by nemohl dokázat, když si zamane. O tom jsme se v historii přesvědčili už nejmíň milionkrát. „Nereálný" jsou pro nás proto jenom cíle, který ve skutečnosti nejsou naše. Cíle, který nám do hlavy našroubovali naši rodiče, přátelé, sociální skupina, ve který se pohybujeme. Možná právě proto je úspěch z jejich nesmyslně pracnýho dosažení někdy tak strašně pomíjivý. Jak nás může dlouhodobě těšit něco, po čem jsme doopravdy nikdy netoužili? Nemůže. A tak radost končí v odpadu, sny ztrácejí barvy a my pořád hledáme další a další věci, který bychom mohli „dokázat". Hlavně, ať zaplníme to prázdno, který v našich životech bez honby za tímhle bezcenným pokladem vzniká.A přitom cesta ven z celýho tohohle nesmyslu nemusí bejt vůbec dlouhá a trnitá. Stačí pochopit - ze všeho nejdřív asi sám sebe. To, že každej máme o životě úplně jiný představy. Co jednoho z nás dovede na vrchol blaha, s dalším nemusí ani hnout, a není na tom vůbec nic divnýho. Je taky potřeba si uvědomit, že se z nás nikdy nestanou stroje. Vždycky budeme mít svoje lidský potřeby a požadavky a to, že je v určitých situacích postavíme na první místo, je úplně přirozený. Asi úplně nejdůležitější je ale nesrovnávat. Přijmout fakt, že život není soutěž. Neohlížet se na to, že naše vysněný cíle vypadají jinak, než cíle lidí v našem okolí. Jedině tak se naučíme poznat, co v životě opravdu chceme, za co nám stojí prát se do krve, nechat si vymlátit všechny zuby. Navíc, až bude dobojováno a my pak budeme u umyvadla plivat krev, nebudeme se muset bát, že společně s ní z nás opět unikne i ten skvělej pocit z dosaženýho úspěchu. Protože satisfakce z toho, co jsme si doopravdy přáli, nám nikdy jen tak nezmizí.
