Nestydím se za svůj národ

V Česku se v poslední době stydí kdekdo za kdeco. Zdá se to být samozřejmé, nikdo inflaci této emoce nekonfrontuje. Což je ale chyba. Neb stydět se, to není jen tak!

|
09 leden 2018, 6:00am

Ve svém prvním letošním sloupku vám budu vyprávět hned několik příběhů najednou. První příběh je stručný a hodně osobní. Tenhle sloupek se mi vůbec nechtělo psát. Loni jsem svými texty pro VICE hned několikrát mnoho lidí podráždil, nejvíc asi svým sloupkem o hnutí #metoo, kvůli kterému mě dokonce pozvali do sborovny do Radia Wave, kde jsem pak od snad dobromyslného, leč poněkud jednoduše uvažujícího učitelského sboru dostal mentální pěstí. Od té doby jsem se zařekl, že budu uznávat dobro v té podobě, v jaké ho nadefinuje Radio Wave ve spolupráci s věčně mladými lidmi, kteří se těší, až umřou staří lidé, a v Česku konečně bude klid. Jenomže když jsem dnes ráno šel od Oka ku Stromovce na pravidelnou procházku, v hlavě se mi začala rodit další pobuřující myšlenka. To záhadně se tvářící letenské ráno! Ano, dnes se tvářilo jinak, záhadně, potutelně, všechny ty barvy a tak dále… To ráno po mně prostě chtělo, abych zas vytáhl něco otřesného. Šli jsme s ránem bok po boku ku Stromovce, synchronizovaní jako Pávek a Otík, a já tomu ránu pověděl – ne, o tomhle nechci psát, to se zas lidí dotkne! Ty jsi ještě čerstvé, ráno, ale já, já stárnu a nesmím si to s nikým rozházet… A teď sedím nad klávesnicí a tupě plním přání onoho kouzelného hravého rána. Čímž začíná druhý příběh.

Koncem minulého týdne jsem na Facebooku zahlédl fotku s cedulí „Stydím se za svého prezidenta“. Cedule visela někde na plotě u řeky, velká byla tak půl metru na metr. Pod velkým nápisem stál menším písmem název nějakého penzionu. Člověk, který na Facebooku tu fotku s cedulí sdílel, ji okomentoval nějak tak, že jde o jeho známé, kteří vlastní penzion v Podkrkonoší, a že si tuhle ceduli dali k cestě. Stydím se za svého prezidenta. Můj facebookový kontakt to velmi oceňoval, dokonce snad k fotce s cedulí připojil srdíčko, pokud si dobře pamatuji. Stydím se za svého prezidenta! Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednoho českého spisovatele, který v médiích pro změnu rád rozmlouval o tom, že se stydí za svůj národ a zemi. Vadilo mu, že jsme jako Češi zdrženliví k přijímání uprchlíků, že jsme xenofobní národ a tak dále.

No dobře. Spisovatelé bývají extrémně přecitlivělí, k té profesi to často tak nějak patří, třeba takový Kafka se styděl skoro za všechno, proto se pak změnil v tu veš. A onen majitel penzionu v Podkrkonoší, ten s tou cedulí? Pravděpodobně nějaký přecitlivělý básník, kterého finanční nouze zahnala k podnikání v gastronomii; lze čekat, že se stydí nejen za prezidenta, ale i za sebe, za své telecí, za své tvrdé matrace, za své vysoké ceny, za pomalé připojení, za své hnusné pivo Staropramen. Představuji si, že když někdo přijede do jeho penzionu, přecitlivělý majitel tam stojí rudý studem, ruku před rozkrokem, potí se, zajíká se, kuňká. Nedostanete z něj slova, jak se stydí. Nejraději by tam nebyl. Raději by se propadl do země, než aby s vámi mluvil o cenách ubytování.

Neb právě takto se stud projevuje. Je to velmi složitý jev, co však lze říci docela jasně, je tolik, že jde o jev principiálně individuální a že přítomnost studu je pociťována jako velmi nepříjemná až fyzicky paralyzující. V základu jde o obranu vlastní intimity (fíkový list) nebo o pocit zahanbení před sebou samým, nad vlastní nedostatečností a podobně. Stručně – stydět se lze prakticky jen za sebe. S tou jednou docela marginální výjimkou, o které psychologie mluví jako o „zástupném studu“, což je stud za hanebné jednání někoho blízkého, někoho, na kom člověku hodně záleží. Odtud formulace „stydím se za tebe“.

Snad už je jasné, proč o tom všem má smysl mluvit. Naše domovina je prolezlá nejen lajdáckostí, ale i lidmi, kteří se nějak podivně a vlastně docela nemožně stydí. Ty dva zmíněné případy totiž nejsou absolutními výjimkami, nýbrž téměř pravidlem. Stydím se za Zemana, stydím se za své spoluobčany. V Česku se za Čechy a za prezidenta stydí každý druhý. Těmto lidem je pak tedy třeba vzkázat, že stydět se rozhodně nelze povýšeně, přezíravě, natož s morální převahou. Nebo ještě jinak. Těm, kdo se stydí za prezidenta, je třeba vzkázat, že je od nich moc hezké, že svého prezidenta vnímají jako někoho jim velmi blízkého, na kom jim hodně záleží. A těm, kdo se stydí za svůj národ, je třeba vzkázat, že onemocněli nacionalismem. S těmi je pak třeba mluvit, vysvětlovat jim termíny a svět.