Nehty jsou nový večerky: realita vietnamských studií

Tramy, na začátek mi pověz, kolik ti je, jak dlouho žiješ v České republice, a také, co přesně děláš.
Je mi 24. Říkám, že jsem se tu narodila – máma byla těhotná tady, ale kvůli papírům musela odletět rodit do Vietnamu, ale hned po mém narození jsme zase přijely sem. Do sedmi let jsem žila v Chomutově, pak rok v Zábřehu na Moravě, odkud jsme se stěhovali do Českých Velenic u hranic s Rakouskem, kde jsem prožila pubertu. Stěhovaví Vietnamci. Následoval přesun do Třeboně, odkud jsem odešla na vejšku do Prahy, kde jsem čtyři roky.

Do Prahy jsi šla původně studovat?
Ano, s tím, že mi teď bakalářka leží v pokoji a je mi úplně k ničemu.

Protože jsi dala už během studií přednost vizážistice?
Původně jsem ji měla jako koníček a o kariérním uplatnění jsem nepřemýšlela. Jenže se to nějak rozjelo a postupně si dělám jméno. Byl to trochu boj, naši mě v mém rozhodnutí zrovna nepodporovali. Vietnamští rodiče chtějí mít doma ekonomy s titulem, doktorandy a tak.

Přitom sami provozují dvě nehtová studia.
Ano, a díky tomu mě konečně začali v mém rozhodnutí podporovat, i když doufají, že se někdy k oboru hotelnictví vrátím. Že prý jsem toho bakaláře neudělala jen tak pro nic za nic. Já říkám: vůbec.

Jak dlouho mají tvoji rodiče nehtová studia?
Čtyři pět let? Máme dvě, jedno v Praze, které vede máma, druhé v Zábřehu na Moravě, o které se stará táta.

Vietnamských nehtových studií se v poslední době vyrojila spousta. Čím to je? Chce druhá generace Vietnamců narozených v Čechách zábavnější práci než tu ve večerce nebo v obchodě s oblečením? Nebo jde čistě o naplnění další díry na trhu?
Obojí. Táta má práci vyloženě jako koníček, máma čistě kvůli penězům. Nehty jsou mnohem hezčí práce a z principu i méně ekonomicky náročná. Kupuješ si pomůcky s mnohem delší trvanlivostí a po troškách, kdežto u potravin musíš neustále řešit čerstvost. Navíc, naučit se dělat nehty je fakt jednoduchý. Umí to každej druhej, někdo líp a někdo hůř. Dokonce i můj táta to umí, haha. Řekla bych, že čistě kvůli penězům je dělá 80 %. Já je mám jako vedlejšák k líčení.

Jde v případě nehtových studií také o rodinné podniky?
Většinou. Studia, která jsem navštívila, provozovaly manželské páry. Zaměstnance nabírají, až když se rozrostou. Je to dost lukrativní práce, zaměstnaní nehtaři mají plat 30–40 tisíc měsíčně, což je víc, než si já vydělám jako spolumajitel. Akorát teď začíná být problém je najít, protože všichni táhnou do Německa, kde se líp platí i žije.

Jaký je postup při zřizování studia, krok za krokem?
Tak nejprve se naučíš nehty dělat, že. To vyjde zhruba na tři až osm tisíc. Když jsme otevírali první studio v Českých Velenicích, udělali rodiče tu chybu, že si najali zaměstnance, aniž by nehtům sami rozuměli. Podřízení je neustále šikanovali, třeba tím, že si vymýšleli neuvěřitelný nákupní seznamy a rodiče vše sháněli jak šílení. Vydírali je, že odejdou – a co by si v takovém případě počali? Máma se naštvala a řekla, že se to raději naučí sama. Táta zpětně říká, že i kdybys provozovala veřejný záchody a nevěděla, jak je umýt, nemohla bys šéfovat uklízečkám. Mně nehty naučila dělat mamka. Nedávno dělala nehty jedné vietnamské klientce a navrhla, že ji zaškolí zdarma s tím, že u nás pak bude pracovat. Rozmluvila jsem jí to, za certifikáty, které si děláš jinde, se přeci normálně platí a své know-how jen tak nepředáváš. A když už to umíš, koupíš si v SAPĚ právě takový certifikát, o kterém mluvím, abys mohla provozovat živnost.

Jak dlouho kurz trvá?
Já osobně jsem trénovala dva měsíce, než jsem se odvážila na živou ruku.

Nejdřív se učíš na maketách?
Jo, proto jsou všechny úplně vyrejpaný. Jedna zákaznice se trochu lekla, když zjistila, že jsou moje. Ujistila jsem ji, že jsem na nich pracovala kdysi dávno. Teď už si každopádně věřím a vím, co dělám.

Paráda. A co dál? Vyhlédneš si prostory a seženeš vybavení?
Přesně tak. 90 % Vietnamců ho shání přes SAPU. Naše studio je hodně typický, co? Poznáš to hned, jak sem vlezeš. Jakmile mi ho máma přenechá, všechno strhnu a udělám odznova.

Nedá se mu upřít ona specifická estetika…
Jak večerka, co? Všechno chytlavý a poutavý je splácaný dohromady, aniž by to spolu nějak ladilo.

I když mám tenhle bizarní druh estetiky nečím ráda, fascinuje mě, že absolutně nereflektuje lokální vkus ani současnou dobu…
Právě.

Jakou máte otevírací dobu? Jak často jste v práci?
Od pondělí do soboty každý den, máma je tu pořád.

Koukám, že budete expandovat. Hledáte i kadeřnici?
Hledáme, ale beznadějně, nejsme totiž jediní. Nejspíš českou. Když si s Čechy vyjasníš pravidla, platí. O Vietnamcích se říká, že mají gumový hodinky. Vždy musíš počítat s tím, že přijdou pozdě.

Máma šla třeba do SAPY pro letáky, měla přijít v pátek v šest, přišla v půl sedmý a letáky samozřejmě nebyly. Řekli jí, ať přijde v sobotu. Přišla, a zase nebyly. Český zákazník by se na ně v tu chvíli už asi vykašlal, co? Připravený je měli až v pondělí. Máma, protože je na tuhle mentalitu zvyklá, přesně věděla, že aby je v pondělí měla, musí přijít dvakrát předtím.

AHA! Takže v SAPĚ se vše tiskne?
Jo, jmenuje se to Hieu Tranh. Dělají všechno, vizitky, letáky, meníčka, typicky vietnamsky, včetně chyb. Mají tam i předfocený všechny jídla, včetně smažáku nebo řízku s hranolkama. Chápeš to? Smažák v čínský restauraci? A už vůbec nechápu, jak si ho tam někdo může dát. Vždyť ty řízky obalují v mouce na krevety. Každopádně, tam si nechávají věci tisknout naši rodiče. Vietnamci nové generace chodí jinam.

Jak bys popsala vaše zákaznice? Liší se nějak Zábřeh a Praha? A liší se nějak zákaznice tvoje a tvý mámy?
V Zábřehu jsou všichni zlatí, v podstatě známí, nehtové studio tam je jedno nebo dvě. Nemůžu si stěžovat ani na to pražské. Tím, že nejsme úplně v centru, k nám nechodí davy turistů, a tudíž nemáme stres. Ke mně chodí hodně mladých holek, který jsou víc náročný. Ukáží ti na Instagramu fotku nehtů americký blogerky a chtějí to samý po tobě. Já tyhle trendy sleduju, a tak je i máma posílá raději za mnou. Navíc jsem schopná s nima jejich přání i zkonzultovat. Zákaznice jsou naučený nosit fotky, protože jsou zvyklý na to, že vietnamští nehtaři moc dobře česky neumí. Tím radši jsou, když se mnou svý přání můžou probrat a navrch si popovídat. K mamce chodí starý babičky. Důchodkyně. Mají zajímavý styl. Sice říkají, že to nechtějí moc, ale většinou si tam toho nechají naplácat fakt hodně. Chodí k nám třeba i doktorky a sestřičky, ty si zase nechávají dělat jen jednoduchou manikúru, víc jim jejich zaměstnání nedovoluje.

Jak zvládá tvoje máma jazykovou bariéru?
Vždycky se nějak domluví. To, že neumí mluvit, kompenzuje svým přístupem. Usmívá se, je vstřícná, snaží se aspoň o nějakou komunikaci. Například se ptá zákaznic, jestli bydlí v okolí a tak.

Jak je to s tykáním? Je to stále běžná praxe, nebo se Češi chovají slušněji?
Čas od času se s ním setkáš. Jsem na to háklivá, vždycky mě to nasere, ale třeba máma ho často nerozezná, a navíc sama občas taky tyká, aniž by si to uvědomovala. Když děláš nehty, zažiješ méně konfliktů než třeba při prodeji oblečení a cigaret, kde se s rasistickými narážkami setkáš častěji, a po večerech to navíc může být i nebezpečný. Ve studiu jsme zažily pár klasicky neslušných ženských, ale nic extrémního. Když jsme ještě prodávali oblečení, vyjela na mámu kdysi jedna důchodkyně: „Dělej! Tady nejsi ve svý zemi, abys byla takhle pomalá." Máma, většinou slušná, se okamžitě ohradila: „Vy vypadněte! Vy ste jako tygr, vy neni člověk! Vy špatny! Vy falešny jako tyhle Adidas!"

Tak hlavně když strávíš u někoho hodinu s rukama na stole, je to úplně jiný druh konfrontace než prostá transakce v obchodě.
Je to tak. Jednou mi dokonce řekla zákaznice, ať si nedělám z mámy legraci, že mluví hezky.

Jaké jsi zažila nejbizarnější požadavky? Do jaké míry vycházíš zákaznicím vstříc a kdy už jim šílenosti rozmlouváš?
Jedna zákaznice po mně chtěla do nehtů zatavit mravence, jenže byl leden a žádný jsme nesehnaly. To mi přišlo ujetý, ale dobře. Důchodkyně se hodně často dožadují nemožnýho, když nechtějí pochopit, že jim gelovky zničí původní nehty. Argumentují, že jsme přeci nehtový studio a že to musíme nějak zvládnout. Část zákaznic chce různě barevné kombinace, které jsou daleko za hranou, a navíc naléhají, abys je na konci vyfotila stejně jako „kolegyni předtím". Vrchol je, když mi druhý den přijdou vynadat, protože se fotka neobjevila na Facebooku. Ale i když chtějí něco fakt otřesnýho, stejně se snažím o co nejlepší tvar nehtů i precizní provedení. Je to těžký. Nevědí, že je to strašný, a když jim to řekneš, tak se urazí.

Péče o nehty se díky studiím, jako je to vaše, stala dostupnější…
Hodně zákazníků s nízkou cenou počítá. Nehty se stávají synonymem pro Vietnamce, stejně jako před lety večerka. Studií už je tolik, že se konečně začíná soupeřit v tom, kdo ti udělá lepší design. Jak to udělat, aby zákazníci chodili k tobě? A teď se od těch „večerek" konečně odpichujeme.

Co ti zákaznice nejvíce vypráví?
Většina zákaznic nadává na své manžely. Že zase přijdou domů, bude tam bordel a že jsou na všechno samy. Prostě klasický problémy. Některý se pro změnu rozvedly a konečně se cítí volné. Ve všech případech jsem jedno ucho.

To ti poskytuje hodně zajímavý vhled do jejich života… Vnímáš rozdíly mezi českými a vietnamskými ženami?
Asi ne tolik, protože tu žiju odmalička. Ale určitě existují. Vždy mě překvapí, jak se Češky umí radovat právě z toho rozvodu. Vietnamky by v takovym případě na nehty určitě nešly a bály se, že si pošpiní jméno ještě víc, když teď mají takový zářez. Líbí se mi, jak si na sebe umí Češky i přes všechny problémy udělat čas. Mám zákaznici, která na tom není úplně nejlíp, co se týče rodinných vztahů, a přesto sem přijde a s nadhledem si se mnou popovídá, a to mě i kvůli ní těší.

Jak je to s péčí o nehty a sebe sama celkově ve Vietnamu?
I tam jsou nehtová studia a salony krásy, především ve velkých městech, v Hanoji a Saigonu, ale dost předražený. Moje kamarádka tam byla na nehtech a prý ji stály dvakrát víc než v Praze. Hodně tam jede plastická chirurgie, hlavně zužování obličeje, to má Vietnam společné například s Koreou. V Praze, pokud vím, se nic takového nedělá.

Když jsi řekla, že sleduješ trendy, povíš mi, jaké převažují?
Barvy jako starorůžová, bordeau, šedá, kovová a matná, úpravy na špičatých dlouhých nehtech. Dříve letěly hranaté. Když si na Instagramu zadáš třeba #nailsporn, #nailsart nebo #crazynails, vyjede ti toho spousta.

Kdyby sis mohla vybrat, kde budeš bydlet, vybrala by sis Českou republiku?
Nejdříve jsem se rodičů ptala, proč ne Amerika, proč ne Německo? Ale ve finále jsem ráda, že jsem tady. Cítím se tu bezpečně. Mám Česko ráda a myslím, že tu budu hodně dlouho. Možná je to tím, že jsem tu vyrostla. V Německu jsem byla několikrát a žít bych tam nechtěla.

Nevnímáš třeba Českou republiku jako podřadnou?
To by mě nikdy nenapadlo.

Pověz mi ještě něco víc o sobě a své práci. Jaké líčení děláš?
Denní, večerní, na focení, na svatby, klasika. Líčení na focení musí být výraznější, foťák jako by pokaždé sežral všechnu barvu. I když má být zdánlivě decentní, stejně působí na pohled výrazně. Líčení na svatby musí být pro změnu odolný, protože tam všichni brečí a dojímají se. To samé na party.

Kam by ses dál ráda posouvala?
Nechci se upsat žádný značce, baví mě pracovat s jednotlivými klientkami. Baví mě svatby, i když jsou dost vyčerpávající.

A jsme zase u těch svateb a manželství, co? Jak se liší vietnamská svatba od český?
Předně počtem hostů. Přijde celá rodina i jejich přátelé, takže kolem 200 až 300 lidí. Nejčastěji probíhají v restauraci Dong Do v SAPĚ, a pokaždé úplně stejně. Rodiče vítají hosty, ti se posadí, začnou jíst, uprostřed toho přijde nevěsta, všichni se zvednou, jsou už celí umaštění, začnou práskat petardy, mlaskají, tleskají, no prostě strašný. Proběhne obřad a výměna prstýnků, vždy je tam stejný moderátor, kterého všichni znají. Spíš než svatbu to připomíná estrádu.

Na vietnamských svatbách se jí už od začátku?!
Jojo.

A co?
Obalovaný krevety na špejli, restovaná zelenina, kukuřičná polévka s vejcem, vařená slepice a soi, barevná lepkavá rýže. Když už je člověk nacpaný, tak teprve přinesou normální rýži. To nikdy nepochopím.

Na kolik přijde tradiční svatba?
Na 300 tisíc určitě. Zjišťovala jsem to, protože jsme si s přítelem mysleli, že se budeme brát už loni. Máma řekla, že rodiny přispějí půl na půl, každá sto padesát. Nejdřív jsem jí nevěřila, ale fakt to tak je. Samozřejmě že nechci tu nejlevnější verzi na úřadě. Když je svatba, má být pořádná, je přeci jednou za život, nebo doufám, že alespoň v mém případě to tak bude. Těším se na ni, ale vše má svůj čas, stejně jako rodina a děti. Najednou cítím stres ze strany rodiny, a svatba má být přece z lásky.

Se svým přítelem jste spolu přes čtyři roky a ještě nejste svoji. Podle rodiny naprostá tragédie. Až budete tu odloženou svatbu konečně mít, kde proběhne? Taky v SAPĚ?
Ani náhodou, jdu proti pravidlům. Vietnamci nové generace chtějí mít svatbu i jinde než v Dong Do. Hodně se mi líbí Žofín, který je ale hodně drahý, takže budeme hledat levnější alternativu. Něco zámeckého a s terasou. Tím, že mám i české přátele, bych chtěla nakombinovat i jídlo. Nemám nic proti kýčovitým svatbám, ale musí být hezky kýčovitá, víš?

Práci Tramiky můžete sledovat zde.