Za prvé – obeznámit širokou veřejnost s tím, že znásilnění se neodehrávají jenom po půlnoci v parcích a setmělých uličkách. Za druhé – ukázat, že prevence sexuálního násilí by měla být místo případných obětí cílená především na možné pachatele. A za třetí – organizace Konsent kampaní Když to nechce, tak to nechce dává jasně najevo, že i v dlouhodobých partnerských či přátelských vztazích „ne" opravdu vždy znamená „ne".
Reklama
Jak to celé začalo?
J: Někdy ke konci roku 2015 organizace Amnesty International sdílela na sociálních sítích video týkající se obětí znásilnění. Komentáře lidí pod tímto videem mě natolik pobouřily, že jsem se na tohle téma rozhodla vyjádřit v příspěvku na svém facebookovém profilu. Prostřednictvím tohoto příspěvku jsem se seznámila s Kateřinou, sešly jsme se jednou, dvakrát, vyměnily si zkušenosti se sexuálním násilím, nápady přicházely – no, a od té doby se scházíme pravidelně.Co bylo počátečním impulzem k posunu vašich nápadů až k neziskovce?
J: Pro mě to byl asi moment, když jsem jednomu známému vyprávěla svou story o sexuálním násilí. Ten známý se mě potom zeptal: „Co mám říct svým dcerám, aby je v životě nepotkalo něco podobného?" Tehdy jsem opravdu pochopila, jak špatně funguje nastavení osvěty v rámci téhle problematiky, a taky to, že v Čechách se v tomhle ohledu nevyvíjí téměř žádná aktivita.K: Strávila jsem nějaký čas v zahraničí, a když jsem se vrátila do Čech, cítila jsem potřebu něco dělat. Jelikož mám taky osobní zkušenosti se sexuálním násilím, po návratu mi došlo, jak obrovská tolerance v rámci tohoto problému v Čechách panuje ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. Tak jsme si s Johannou řekly – uděláme to my, tady a teď.Chcete se podělit o své příběhy?
K: Byla jsem v dlouhodobém vztahu s člověkem, který mě nerespektoval v hodně ohledech. Hlavně v posteli si spoutu věcí vynucoval. Měl nade mnou psychickou i fyzickou převahu a já se mu nebyla schopná bránit. Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale zpětně jsem se pak často sama sebe ptala: Jak jsem to mohla dovolit? Tahle zkušenost na dlouhou dobu ovlivnila mé sebevědomí, nenáviděla jsem se za to. Potom jsem ale pochopila, že neschopnost bránit se není důvod k nenávisti k sobě samé.
J: Někdy ke konci roku 2015 organizace Amnesty International sdílela na sociálních sítích video týkající se obětí znásilnění. Komentáře lidí pod tímto videem mě natolik pobouřily, že jsem se na tohle téma rozhodla vyjádřit v příspěvku na svém facebookovém profilu. Prostřednictvím tohoto příspěvku jsem se seznámila s Kateřinou, sešly jsme se jednou, dvakrát, vyměnily si zkušenosti se sexuálním násilím, nápady přicházely – no, a od té doby se scházíme pravidelně.Co bylo počátečním impulzem k posunu vašich nápadů až k neziskovce?
J: Pro mě to byl asi moment, když jsem jednomu známému vyprávěla svou story o sexuálním násilí. Ten známý se mě potom zeptal: „Co mám říct svým dcerám, aby je v životě nepotkalo něco podobného?" Tehdy jsem opravdu pochopila, jak špatně funguje nastavení osvěty v rámci téhle problematiky, a taky to, že v Čechách se v tomhle ohledu nevyvíjí téměř žádná aktivita.K: Strávila jsem nějaký čas v zahraničí, a když jsem se vrátila do Čech, cítila jsem potřebu něco dělat. Jelikož mám taky osobní zkušenosti se sexuálním násilím, po návratu mi došlo, jak obrovská tolerance v rámci tohoto problému v Čechách panuje ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. Tak jsme si s Johannou řekly – uděláme to my, tady a teď.Chcete se podělit o své příběhy?
K: Byla jsem v dlouhodobém vztahu s člověkem, který mě nerespektoval v hodně ohledech. Hlavně v posteli si spoutu věcí vynucoval. Měl nade mnou psychickou i fyzickou převahu a já se mu nebyla schopná bránit. Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale zpětně jsem se pak často sama sebe ptala: Jak jsem to mohla dovolit? Tahle zkušenost na dlouhou dobu ovlivnila mé sebevědomí, nenáviděla jsem se za to. Potom jsem ale pochopila, že neschopnost bránit se není důvod k nenávisti k sobě samé.
Reklama
J: Měla jsem dobrého kamaráda, se kterým jsme spolu jednou vyjeli na cestu do zahraničí. On tenhle výlet automaticky považoval za událost, na jejímž konci bude následovat „odměna" v podobě sexu se mnou. Ač jsem se mu v průběhu dní snažila mnohokrát důrazně vysvětlit, že k sexu mezi námi rozhodně nedojde, nemělo to na něj žádný vliv. Poslední noc výletu mě znásilnil. Nejhorší na tom je, že ten člověk dodnes nechápe, že udělal něco špatně. Dokonce zašel až tak daleko, že o mně začal tvrdit, že jsem psychicky narušená. Když jsem to pak byla ohlásit na policii, čekalo mě peklo ponižujících výslechů, které nakonec stejně nevedly k jakémukoliv uspokojivému výsledku a táhly se dlouhé měsíce. Tehdy jsem pochopila, že problém sexuálního násilí je mnohem komplexnější. Díry jsou v zákonech i v osobním přístupu policistů a soudců, na které člověk může v takovém procesu narazit.Co je tedy přesně vaším dlouhodobým cílem?
K: Chceme prostřednictvím přednášek a workshopů zvyšovat osvětu u mužů, ideálně ještě před tím, než začnou sexuálně žít. Někteří muži si totiž vůbec neuvědomí, že dělají něco špatně, když partnerku v intimním životě nutí k něčemu, co jí je nepříjemné, nebo i k sexuálnímu aktu jako takovému, když na něj žena právě nemá chuť. Je důležité si uvědomit, že tělo není věc, kterou by si mohl kdokoliv z vašeho okolí nárokovat, ač je to třeba i váš dlouhodobý partner.J: Taky chceme, aby si i ženy samotné uvědomovaly, že v intimním životě každého z nás můžou potkat věci, které jsou zkrátka nepřípustné. V žádném případě však nechceme zvyšovat například nahlašování sexuálního násilí – chceme mu předcházet. A to kromě osvěty u mužů taky tím, že ženy upozorníme na to, jak je důležité vymezit si hranice, a tím předejít situacím, které můžou v některých případech skončit i dlouhodobými psychickými problémy.
K: Chceme prostřednictvím přednášek a workshopů zvyšovat osvětu u mužů, ideálně ještě před tím, než začnou sexuálně žít. Někteří muži si totiž vůbec neuvědomí, že dělají něco špatně, když partnerku v intimním životě nutí k něčemu, co jí je nepříjemné, nebo i k sexuálnímu aktu jako takovému, když na něj žena právě nemá chuť. Je důležité si uvědomit, že tělo není věc, kterou by si mohl kdokoliv z vašeho okolí nárokovat, ač je to třeba i váš dlouhodobý partner.J: Taky chceme, aby si i ženy samotné uvědomovaly, že v intimním životě každého z nás můžou potkat věci, které jsou zkrátka nepřípustné. V žádném případě však nechceme zvyšovat například nahlašování sexuálního násilí – chceme mu předcházet. A to kromě osvěty u mužů taky tím, že ženy upozorníme na to, jak je důležité vymezit si hranice, a tím předejít situacím, které můžou v některých případech skončit i dlouhodobými psychickými problémy.
Reklama
Co říkáte v souvislosti s dlouhodobými vztahy na argument, že žena nedala dost jasně najevo, že to nechce?
J: Je to naprosto absurdní. Žádná lidská bytost přece nemůže žít v tom, že se musí mít neustále na pozoru. A to třeba i před člověkem, se kterým žije nebo kamarádí. Celý tenhle argument navíc naprosto opomíjí otázku vzájemného respektu ve vztazích. Když někoho miluju, tak je podle mě elementární to, že respektuju jeho potřeby, ač se třeba momentálně neschází s těmi mými.K: Sex by měl být přirozeně něco, co lidi chtějí. Partneři by si měli především všímat, jestli to ten druhý opravdu chce, a ne argumentovat tím, že nedal dostatečně najevo svůj nesouhlas. Jak už řekla Johanna, důležité je respektování hranic toho druhého a taky nenárokovat si to, co nám zkrátka nepatří.Setkaly jste se osobně s případy, kde zkušenost se sexuálním násilím poznamenala oběti na celý život?
J: Ano. Konkrétněji bych oběti, ač nemám ráda to označení, rozdělila na dvě skupiny. První skupinou jsou holky, které si následky znásilnění či jiného sexuálního násilí s sebou nesou po zbytek života, většinou formou PTSD a sociální fobie, což jsou diagnózy, které vás v těžších formách můžou zcela vyřadit z běžného fungování.K: Jo a druhou skupinou jsou pak holky, které nějakým způsobem „normálně" žijí dál svůj život. Některé z nich z této zkušenosti „vytřískají" co nejvíc a promítnou ji například do umělecké tvorby, nebo se angažují v řešení tohoto problému, jako třeba my. Všechny z nás tahle zkušenost ale nějakým způsobem ovlivnila hlavně v milostných vztazích, protože je pro nás o něco těžší vybudovat si důvěru k novému partnerovi.A nakonec – je něco, co vás v rámci fungování kampaně Když to nechce, tak to nechce překvapilo?
J: Člověk je samozřejmě připraven na to, že v rámci neziskovky se alespoň ze začátku potýká s nedostatkem peněz. Hodně nás proto překvapilo, že do těch nejtěžších začátků nám přispěla americká ambasáda. To bylo zřejmě i tím, že ve Státech je téma znásilnění mnohem otevřenější než v Čechách. Nehledě na to, že i samotný pojem rape culture vznikl právě tam, takže je jasné, že v USA je sexuální násilí opravdu velkým problémem. Zřejmě i proto se rozhodla jejich ambasáda podpořit náš projekt.K: Mě překvapilo hlavně hodně pozitivních ohlasů. Spousta lidí s námi věci konzultuje a spojilo se s námi i několik zajímavých lidí z odborné veřejnosti. Taky mě příjemně překvapilo, že i většina kamarádů a známých nás podporuje. Co bylo naopak nepříjemné, byla některá vyjádření ze strany mých blízkých, a to hlavně mužů, kteří mají pocit, že se svou organizací snažíme útočit přímo na jejich pohlaví. Tak to ale vůbec není. Tahle vztahovačnost je právě jeden z důvodů, proč je potřeba o tématu sexuálního násilí pořád a co nejotevřeněji mluvit.
J: Je to naprosto absurdní. Žádná lidská bytost přece nemůže žít v tom, že se musí mít neustále na pozoru. A to třeba i před člověkem, se kterým žije nebo kamarádí. Celý tenhle argument navíc naprosto opomíjí otázku vzájemného respektu ve vztazích. Když někoho miluju, tak je podle mě elementární to, že respektuju jeho potřeby, ač se třeba momentálně neschází s těmi mými.K: Sex by měl být přirozeně něco, co lidi chtějí. Partneři by si měli především všímat, jestli to ten druhý opravdu chce, a ne argumentovat tím, že nedal dostatečně najevo svůj nesouhlas. Jak už řekla Johanna, důležité je respektování hranic toho druhého a taky nenárokovat si to, co nám zkrátka nepatří.Setkaly jste se osobně s případy, kde zkušenost se sexuálním násilím poznamenala oběti na celý život?
J: Ano. Konkrétněji bych oběti, ač nemám ráda to označení, rozdělila na dvě skupiny. První skupinou jsou holky, které si následky znásilnění či jiného sexuálního násilí s sebou nesou po zbytek života, většinou formou PTSD a sociální fobie, což jsou diagnózy, které vás v těžších formách můžou zcela vyřadit z běžného fungování.K: Jo a druhou skupinou jsou pak holky, které nějakým způsobem „normálně" žijí dál svůj život. Některé z nich z této zkušenosti „vytřískají" co nejvíc a promítnou ji například do umělecké tvorby, nebo se angažují v řešení tohoto problému, jako třeba my. Všechny z nás tahle zkušenost ale nějakým způsobem ovlivnila hlavně v milostných vztazích, protože je pro nás o něco těžší vybudovat si důvěru k novému partnerovi.A nakonec – je něco, co vás v rámci fungování kampaně Když to nechce, tak to nechce překvapilo?
J: Člověk je samozřejmě připraven na to, že v rámci neziskovky se alespoň ze začátku potýká s nedostatkem peněz. Hodně nás proto překvapilo, že do těch nejtěžších začátků nám přispěla americká ambasáda. To bylo zřejmě i tím, že ve Státech je téma znásilnění mnohem otevřenější než v Čechách. Nehledě na to, že i samotný pojem rape culture vznikl právě tam, takže je jasné, že v USA je sexuální násilí opravdu velkým problémem. Zřejmě i proto se rozhodla jejich ambasáda podpořit náš projekt.K: Mě překvapilo hlavně hodně pozitivních ohlasů. Spousta lidí s námi věci konzultuje a spojilo se s námi i několik zajímavých lidí z odborné veřejnosti. Taky mě příjemně překvapilo, že i většina kamarádů a známých nás podporuje. Co bylo naopak nepříjemné, byla některá vyjádření ze strany mých blízkých, a to hlavně mužů, kteří mají pocit, že se svou organizací snažíme útočit přímo na jejich pohlaví. Tak to ale vůbec není. Tahle vztahovačnost je právě jeden z důvodů, proč je potřeba o tématu sexuálního násilí pořád a co nejotevřeněji mluvit.