Bruce Gilden dělá pouliční fotografie, jaké jste nikdy předtím neviděli

"Pro mě je pouliční fotografie ta, ze které můžete vycítit ulici, cítit tu špínu."

by Bruno Bayley

17.9.14

Japonsko. Asakusa. 1998. Dva členové japonské Yakuzy.

_Magnum _je pravděpodobně nejznámější fotoagentura na světě. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli, její fotky už jste pravděpodobně viděli. Nové členy agentury vybírají pouze její stávající fotografové, takže se mezi ně dostanou jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, budeme tu jejich fotografy pravidelně představovat.__

Newyorčan Bruce Gilden je celosvětově známý díky svým pouličním fotografiím. Tento termín by dnes mohl vytvářet představu pitomců s digitální zrcadlovkou, kteří pořizují fotografie skvěle oblečených mladých lidí někde na rohu ulice. Ale Gildenův osobitý styl odhaluje o světě daleko více. Navíc ho v průběhu let aplikoval na obyvatele New Yorku, na přeživší tornád z Haiti i na členech japonské Yakuzy. No, a protože nás jeho fotky baví, tak jsme si ho odchytili a pobavili se s ním o jeho ostřílené povaze, o stavu moderní Ameriky a o tom, proč je Haiti stále jeho oblíbeným místem k práci.

Reklama

VICE: „Pouliční fotografie" je termín, který se používá možná až příliš často, a jeho význam se postupně měnil. Jak bys popsal to, co děláš ty sám? Jsi s tímto označením v pohodě?
Bruce Gilden: Znáte pátý dodatek? Ne? Ohradím se tedy pátým dodatkem: „Nemohu na tuto otázku odpovědět, protože by mi to mohlo uškodit." Každopádně ať je to jakkoliv, jsem označován za pouličního fotografa a sám bych se tak také nazval. Ale popravdě, kdo je vlastně pouliční fotograf? Znamená to, že vše, co je pořízeno na ulici, je pouliční fotografie? Pro mě je pouliční fotografie ta, ze které můžete vycítit ulici, cítit tu špínu. Možná to je trochu nefér definice, ale tak to podle mě je.

Myslím, že je to pro mě velmi osobní záležitost. Stylu pouličních fotografií se věnuji celou dobu, ale opravdu je třeba to, co jsem natofil na Haiti, pouliční fotografie? Já sám mám problém to definovat. Ale protože se bavíme o stylu, mohlo by to tak být. V tomhle dokážu být velmi omezený. Dobrý fotograf je pro mě ale pořád hlavně ten, který pracuje konzistentně a vytváří silný emocionální obsah.

Haiti. Hlavní město Port-au-Prince. Hřbitov.1988.

Styl tvých fotografií je takový, že k lidem jdeš velmi blízko a narušuješ jejich osobní prostor, což někomu může vadit. Jaká jsou rizika a nebezpečí ve tvé práci v porovnání s ostatními fotografy Magnum, kteří jezdí fotit do válečných zón?
Podívejte, když jste někam povolán nebo máte dovoleno někde pořizovat fotografie, je to v jistých směrech vždy jednodušší. Lidé si často špatně vykládají jednu věc a tou je blízkost. To, že pracujete blízko a máte zapnutý blesk, přece neznamená, že na vás lidi budou naštvaní víc, než když je fotíte z dálky dvanácti metrů. Musíte mít vždycky především dobré vystupování. Mám tím na mysli, že musíte být uvolněni, musíte znát sám sebe. Každému se vždy dívám do očí. Pokud nejste uvolnění a jste deset metrů daleko a nepoužíváte blesk, stejně by se na vás někdo mohl podívat a říct: „Počkat chvíli, tenhle chlap mě tajně fotí."

Reklama

Lidé někdy předpokládají, že se děje něco, ačkoliv se ve skutečnosti děje něco úplně jiného. Nyní, když jsem v bezprostřední blízkosti lidí, použiju blesk. Někdy jsem u nich tak blízko, že je ani nenapadne, že fotím právě je. Všichni si říkají: „To nefotil mě, že ne?" Ale jde o to, že problém můžete mít kdykoliv, když vytáhnete fotoaparát.

Takže jsi teda neměl nikdy moc problémů?
Moc jsem jich neměl, protože u toho, co dělám, jsem uvolněný. Ale když už jsme u toho, vždy v sobě mám ten hlodavý pocit strachu, že by mě někdo mohl fyzicky napadnout. Není jednoduché zvednout fotoaparát a fotografovat lidi, které neznáte. Nevíte, jak budou reagovat, a tak to je, ať stojíte tři nebo deset metrů daleko. Možná se někdo prochází se svou milenkou a nechce být na fotce, protože by to mohla vidět jeho manželka. Nikdy nevíte.

To, co jsem teď řekl, vždy záleží na okolnostech. Pokud cítím, že jsou okolnosti na mé straně, jsem v klidu. Pokud cítím, že na mé straně nejsou, tak v klidu nejsem. Například před sedmi nebo osmi lety jsem jel do Limy v Peru. Vydal jsem se na procházku po ulici v jedné tamní čtvrti a vůbec nikoho jsem nepotkal. Odešel jsem za chvíli a vůbec jsem tam nevytáhnul fotoaparát z batohu, protože jsem věděl, že existuje určitá možnost, aby se tu do dvou minut objevil někdo s mačetou a řekl: „Hele, dej mi svůj foťák." Věřil jsem svému instinktu. Tohle v praxi neznamená, že nedělám nikdy chyby, ale pokud jste jako fotograf uvolněný, lidé to vycítí, a pokud nejste, lidé to vycítí také.

Reklama

1984. USA. New York City.

Chtěl jsem se zeptat, krom Limy, existují nějaká další místa, která jsou podle tebe obzvlášť těžká na focení?
Nenazval bych to těžká, ale spíše trochu nepříjemná. V Paříži vždy narazíte na člověka, který přijde a řekne: „Proč děláš tu fotku? A proč děláš tamtu fotku?" Občas pak dorazí i policie. A to nemluvím o válce, o lidech vařících na ulicích heroin nebo o spodině ulice, což jsem všechno viděl, mluvím tady celou dobu o obyčejných lidech. Pařížané mají třeba sklon k tomu být trošku „intelektuální" a to se pro ně stává hlavní činností jejich života, což mě trochu frustruje. Tím frustruje, mám na mysli, že to spíš moc nerespektuju. Prostě jim vždycky řeknu: „Dobrá, tak si na mě zavolejte policii." A protože nesouhlasím s jejich důvody, nehodlám se s nimi vůbec bavit. Souhlasím, že se mě někdo může ptát, proč nějakou fotku pořizuji, ale záleží na tom, jak se zeptá. Nikdo se mnou nebude zacházet jako s kusem odpadu, nepřijmu to. Abyste totiž někdo mohl být pouličním fotografem, musí mít tuhý kořínek.

To mě přivádí k tomu projektu z Japonska s Yakuzou. Jak se ti povedlo dostat se k nim takhle blízko?
Bylo to zase tím, že jsem se při focení cítil dobře. To byl hlavní důvod, nebylo to o nejakém přístupu k těm lidem. Někteří z nich, které jsem fotografoval, možná byli a možná nebyli členové Yakuzy, já jsem to nevěděl. Pořídil jsem ty fotografie, protože jsem se cítil dobře. Párkrát jsem mohl vyfotit fotografie, protože mě někdo těm lidem představil. Za celou dobu v Japonsku jsem byl s Yakuzou pouze asi pět dnů, a když říkám pět dnů, myslím možná hodinu denně. Ale nikdy jsem se s nimi necítil ohrožen.

Reklama

Ani když jsem je ještě neznal a potkal je sám na ulici, cítil jsem se dobře. Ani jednou mě nenapadlo něco jako: „Mám vyfotit tuhle fotku nebo ne?" Například jsem jel do svatyně Yasukuni, velké svatyně známé z druhé světové války. Nikoho jsem neznal a pořizoval jsem fotografie pravicových politických stran. Poté přišel jeden chlap, a protože uměl trochu anglicky, zeptal se mě, zda dělám pro jeho šéfa, který se o to zajímal. Tak jsem mu to vysvětlil a všechno bylo v pořádku. Byli ke mně džentlmenští. To samé platilo u většiny lidí vyfocených v knize z Japonska. Neznal jsem ty lidi a na nic jsem se neptal. Ani oni se na nic neptali mě, byli v pohodě.

Haiti. Hlavní město Port-au-Prince. Září 2011. Městská chata naproti prezidentskému paláci byla postavena přeživšími ze zemětřesení z ledna 2010.

Haiti jsi zmiňoval už předtím, je to místo kam se opakovaně vracíš. Co tě na něm tak přitahuje?
Je tu několik důvodů. Poprvé jsem jel na Haiti v roce 1984 v osmatřiceti letech. Nikdy před tím jsem v takové zemi nebyl a Haiti jsem si vybral, protože tu byla přímá nonstop letová linka z New Yorku, která to zvládne za tři a půl hodiny. Teď je Haiti druhá nejchudší země světa a v té době jsem netušil, jak na tom je, ale byla to nejchudší země na západní polokouli. Další důvod, proč jsem si Haiti vybral, byl ten, že měli karnevalové oslavy Mardi Grasa, a to, že na nich lidé mohli fotografovat. Když jsem se vrátil, pamatuji, jak jsem říkal své bývalé ženě: „Kde jsem to sakra celý život byl?" protože když jsme jeli z letiště, viděl jsem všechny ty utíkající lidi před mým autem vedle fotbalového stadionu a na to jsem řekl: „Páni, tady je to neuvěřitelné."

Reklama

Zamiloval jsem se do té země od začátku. Miluji Haiťany. Doteď jsem tam byl dvaadvacetkrát, celkově asi něco málo přes rok mého života. Cítím se tam spokojeně. Nejde o to, že se snímky nabízejí všude, kam přijdete, musíte pro to pracovat a musíte nad tím přemýšlet. Je tu pouze určité množství času, při kterém můžete fotografovat kolem jatek nebo hřbitova, potom musíte najít něco jiného. Na mojich posledních třech návštěvách Port-au-Prince jsem začal fotografovat provizorní konstrukce, ve kterých lidé bydleli po zemětřesení. Na poslední z těchto cest jsem fotografoval barevně.

USA. Detroit, Michigan. Březen 2009.

Další projekt, který mě zaujal se jmenuje Foreclosures. Jako někdo, kdo strávil tolik své kariéry fotografováním „každodenních Američanů", co pro tebe ten projekt znamená? A co si vůbec myslíš o současné Americe?
Za začátku projektu, v roce 2008, byl Magnum schopný dát peníze osmi nebo deseti našim fotografům, aby strávili dva týdny na nějakém místě v Americe. Mysleli jsme, že je možné, že Obamovo období bude stejné jako to Kennedyho, porovnejte si to sami v knize Magnum: America in Crisis, kterou jsme udělali již dříve. V té době jsem nevěděl nic o zabavování majetku, a i přesto jsem udělal dvoudenní příběh pro New York Times o chlápkovi, který kupoval domy od lidí, kteří byli na mizině.

Vydal jsem se potom do Miami a pracoval jsem s židy, Kubánci a Haiťany, ale moje manželka mi na to řekla: „Proč si na svoje projekty nevezmeš hypotéku?" Takže jsme se poohlédli po nejlepším hodnocení a jedno z nich mělo Fort Myers na Floridě. Tak jsem jel do Fort Mayers a to, co jsem tam od lidí viděl a slyšel, mě totálně rozzuřilo, protože celá věc ohledně bankovních půjček je legalizovaná zlodějina pod taktovkou vlády, bank a Wall Streetu. Poté jsem až do roku 2011 pokračoval na svém projektu v Detroitu, Fresnu, Californii, Renu a Nevadě.

Reklama

Měl jsi někdy, stejně jako někteří další fotografové, ve své práci nějaký politický podtext?
Moje fotografie jsou já. Ať pořídím fotku čehokoliv, vždy jsem to já. Je o tom, jak se cítím a nemusím o tom přemýšlet. Musíte snímat sám sebe, protože když se znáte, je jedno, co je zrovna před fotoaparátem, stále budete schopný cítit ulici nebo špínu ve fotoaparátu. Na tomto světe je mnoho špatných věcí a já je cítím, takže o tom jsou moje fotografie. Vždy jsem měl rád vyděděnce, osoby vyčnívající z davu, vidím v tom spoustu patosu.

Klikejte níže, abyste si prolistovali více obrázků od Bruce Gildena.