Bojíte se hudby? - část 1.

Znáte někoho, kdo tvrdí, že nemá rád muziku? Někoho, kdo nemá jediné CD ani iPod? Někoho, kdo pořád ztišuje rádio? A když se ho zeptáte proč, tak jen pokrčí rameny a řekne, že ho prostě muzika nebere? Takového člověka asi nikdy nepochopíte, co?

Za to, že vašemu kamarádu chybí sebemenší náznak vkusu, možná může melofobie neboli strach z hudby. Málo prozkoumaná, ale skutečná neuropsychologická porucha. Lidé s melofobií mají jisté zdravotní poruchy, kvůli nimž jsou neobvykle citliví na náhlé změny ve výškách a hlasitosti tónů. Hudba je, nikoli překvapivě, jednou z nejkoncentrovanějších forem takového druhu stimulace. A je všude kolem nás. Strašné, co? A možná ještě strašnější je muzikogenická epilepsie - velmi vzácná porucha, při níž může hudba způsobovat silné záchvaty.

Chtěli jsme vědět, jaké to je, když je pro vás hudba démonickým zdrojem strachu a bolesti. A tak jsme vyzpovídali doktorku, která se stará o lidi trpící těmito problémy, pacienta s melofobií a pacientku s muzikogenickou epilepsií. Nasaďte si zvukotěsná sluchátka a čtěte.

Doktorka Marsha Johnson je audioložka a ředitelka Kliniky pro tinnitus a hyperakuzii v Oregonu. Už třináct let se věnuje lidem s melofobií a zkoumá podmínky, které k této nepochopitelné fobii vedou.

Vice: Takže melofobie skutečně existuje.

Dr. Marsha Johnson: Ano, existuje. Často je to porucha vyvolaná negativní zkušeností s hudbou či hudebními nástroji, například koncertem, po kterém člověku několik týdnů zvonilo nebo pískalo v uších. Někdy to může být tak nepříjemné, že se pak dotyčný začne vyhýbat všem koncertům. Jiný příklad může být profesionální muzikant, který hraje v blízkosti hlasitého nástroje a časem si vypěstuje vážnou hyperakuzii neboli přecitlivělost na zvuk. Při každém dalším setkání s hudbou trpí bolestí, která se dále zesiluje. Nakonec úplně přestane hrát.

Jsou tinnitus a hyperakuzie hlavními příčinami melofobie?

Ve většině případů bych řekla ano. Když to upřesním, nejpravděpodobnější příčinou těchto poruch jsou hlasité zvukové vlny, které procházejí středním uchem - to znamená jemnou a tenkou membránou bubínku, třemi drobnými sluchovými kůstkami, chrupavkami mezi nimi a svaly okolo nich. Cokoli z toho se může přetížit nebo zdeformovat.

Jak se při takové situaci stane, že je pro člověka poslech hudby bolestivý?

Společně s vážným tinnitem - takovým zvoněním v uších, které vás dokáže i budit ze spaní a nedovolí vám na nic se soustředit - může i hyperakuzie vyvolat bolesti hlavy, očí nebo dokonce čelisti.

Takže vyhýbání se rušivým podnětům vede k vyhýbání se hluku, což vede k vyhýbání se hudbě, a v tu chvíli začíná melofobie. Dá se to léčit?

Po pravdě řečeno, tinnitus se dnes léčit nedá, ale už existuje několik výborných programů na snížení jeho hlasitosti, rušivosti a negativního dopadu - například tréninková terapie (Tinnitus Retraining Therapy, TRT), kterou vyvinul Dr. Pawel Jastreboff, nebo neuromonická oáza, kterou vymyslel Dr. Paul Davis. Tohle jsou dnes dvě nejčastější léčby tinnitu. Hyperakuzie se dá nejčastěji zmírnit vhodnou znecitlivující terapií podle Jastreboffových principů TRT. Pacient se po ní obvykle zbaví strachu z hudby nebo koncertů a začne si tuhle důležitou část života znovu užívat.

Ale teď mi prosím objasněte, jak se dostaneme od tinnitu a hyperakuzie k melofobii.

Většina lidí, které postihl tinnitus nebo hyperakuzie, se snaží co nejvíc vyhýbat čemukoli, co by mohlo být jejich příčinou. Takže melofobie je u nich do značné míry racionální postup. Ty, kteří si poškodili sluchové buňky v hlemýždi, nevyhnutelně čeká trvalá ztráta sluchu, a to může vést k fobiím a vyhýbání se celé škále činností. Měla jsem loni pacienta z Chicaga, který býval bubeník. Odešel z kapely, neustále používal špunty do uší, utíkal z hlučných autobusů a nepřijímal ani pozvánky na večírky. Ale touhle nadměrnou ochranou si ve skutečnosti všechno jen zhoršoval! Pacienty s melofobií musíme často motivovat a podporovat, aby překonali takové iracionální přesvědčení. Je důležité vědět, že většina lidí s tinnitem a hyperakuzií nemá nijak významnou ztrátu sluchu, většinou je to jen velmi lehký případ.

V současnosti pracuji s mladou ženou, která vůbec nevychází z domu, protože nedokáže tolerovat žádný hluk, a tedy ani hudbu. Nedokáže opustit ložnici na víc než pár okamžiků. Kdysi studovala na vysoké škole zpěv, když se u ní náhle objevily návaly silné artritidy, které způsobovaly otoky a bolesti kloubů. Časem už nedokázala kvůli bolestem ani chodit a lékaři jí diagnostikovali reflexní sympatickou dystrofii. Pokoušela se dál studovat, ale nedokázala se ani dopravit do školy. Druhý ročník dokončila jen díky přátelům, kteří ji všude dovezli. Musela se vzdát svých ambicí na hudební kariéru. Teď je schopná každý den snést jen asi 15 minut jakéhokoli zvuku, tedy i lidského hlasu nebo hudby.

To zní strašlivě.

Hrozně se bojí, že by ji mohl překvapit náhlý zvuk třeba z rádia a způsobit obrovské bolesti a vyčerpání, které může trvat několik dní. Většinu dne nosí špunty a vyhýbá se i mnohem tišším zvukům, třeba ventilátorům nebo hlasům z ulice. Začali jsme tím, že jsme omezili používání špuntů a každý den jsme dvakrát na pět minut otevřeli okna. Její strach z hluku je tak silný, že její psychologické reakce jsou dokonce silnější než fyziologické, takže zkouší každý týden i 15minutovou terapii po telefonu. Ta dívka v současnosti nedokáže ani dojít k lékaři a má velmi drsně omezený život. Je jí 23 let.

Znáte poruchu jménem muzikogenická epilepsie? Mám na mysli ženu, která se v roce 2008 dostala do zpráv. Jmenovala se Stacey Gayle a byla z Queensu v New Yorku. Dostala záchvat pokaždé, když zaslechla píseň Temperature od Seana Paula. Musela nakonec jít na operaci, aby se problému zbavila.

Ano, ačkoli raději používám termín audiogenická porucha hybnosti, která spadá do kategorie sluchových poruch. Říká se jí také vestibulární hyperakuzie. Určité zvuky nebo tóny, tedy i hudba, mohou stimulovat centrální nervový systém tak, že vyprovokují mozkový záchvat. Za svá léta praxe jsem takových případů viděla několik. Často jsou vyvolány zraněním hlavy nebo nemocí. Vybavuji si jednoho pána, do kterého při havárii narazilo zezadu jiné auto. Do levého ucha jsme mu pouštěli zvuk o frekvenci 2000 Hz. Nejdřív o síle 0 decibelů, což je neslyšitelné, a pak se postupně po decibelu zvyšoval. Při 20 decibelech dostal velký epileptický záchvat, a to je pořád velmi tichý zvuk. Jiná pacientka měla podobnou nehodu a když pak kolem ní projel náklaďák, který vydává zvuk o nízké frekvenci, úplně ztratila vědomí. Spadla beze smyslů na zem. V tomto případě jsem navrhla neurologovi, aby jí udělal EEG vyšetření. Zjistilo se, že její mozek se v klidném prostředí chová naprosto normálně. Ale jakmile jsme jí do sluchátek pustili zvuk o frekvenci 500 Hz, tedy nízký tón, její mozek začal vykazovat aktivitu podobnou epilepsii.

Jak často se tahle věc objeví?

Takové případy jsou vzácné. Taky se pro to používá termín Tulliův syndrom. Lidé, kteří jím trpí, nejčastěji skončí na klinikách pro léčbu závratí a poruch rovnováhy.

Na jaký hudební žánr si pacienti nejčastěji stěžují? Řekněme třeba na rap dunící z aut se subwoofery, nebo muzak v obchodních domech?

I normální posluchače otravuje, když v noci duní z projíždějících aut rapová muzika. Tóny s nízkou frekvencí, které vycházejí z velkých reproduktorů, snadno projdou i pevnými a prostornými objekty. Roztřesou dokonce i kosti! Ale nejčastěji si lidé s melofobií stěžují na to, že jim hudba velice chybí. Je to jako kdyby jim někdo unesl část duše a držel ji jako rukojmí.

Jsou vaši pacienti z řad muzikantů spíš rockoví hudebníci, nebo kluboví DJové?

Je to dost zvláštní, ale většina mých pacientů hraje v symfonických orchestrech a filharmoniích, nebo to jsou klavíristé. Tyhle nástroje jsou často dost hlasité, celá skupina muzikantů dokáže udělat pořádný kravál, a navíc si myslím, že naučit se pořádně hrát v klasickém orchestru trvá déle. Mnozí instrumentalisté, kteří hrají na housle, flétnu, cello a další nástroje, začínají velmi brzo, takže se s hlasitou hudbou setkávají i několik desítek let, než začnou vystupovat profesionálně. Naproti tomu rockoví kytaristé celkem chápou, že si mohou poškodit sluch, a do jisté míry to i čekají. Riziko povolání, dalo by se říct.

Může někdo trpět tinnitem a hyperakuzií, aniž by o tom věděl?

Ano. A vypadá to, že těchto dvou poruch se lidé bojí a stydí se za ně, což může také vést k melofobii. Lidé si často dávají za vinu, že se dostali do situace, která poruchu způsobila, a cítí se hloupě. „Věděl jsem, že mám z toho koncertu odejít, když mě bolely uši. Jenže mi bylo trapné říct to té holce, kterou jsem tam pozval. Tak jsem tam jako pitomec zůstal." Pacienti se také často bojí, že se na ně budou jinak dívat v práci nebo při společenských událostech. Třeba když se na Silvestra všichni náramně baví a oni nemůžou. Nejčastěji takoví lidé prostě na tyhle akce přestanou chodit a postupně se ze společnosti vytratí a zůstanou uvěznění doma.

Jaké jsou projevy a příznaky?

Jednou z nejčastějších poruch souvisejících s tinnitem a hyperakuzií je nespavost. Taky si všímejte toho, jak lidé často zbytečně používají špunty, vyhýbají se filmům a večírkům, nebo přicházejí, až když je po všem a muzikanti si balí nástroje. Vybavuji si pacienty, kteří si nedovedli ani představit, že by poslouchali rádio nebo nedejbože živou hudbu, a chodili velkými oklikami, aby se takovým věcem vyhnuli. Měla jsem dokonce někoho, kdo v tichosti přivedl svoji dceru k oltáři, políbil ji, a pak zmizel nejbližšími dveřmi a zbytek obřadu sledoval z povzdálí.

Myslíte si, že je možné, aby si někdo vypěstoval celoživotní strach z hudby?

Ano, a není to jen hudba. Skutečně to je zvuk a hluk snad čehokoli na světě. Hudba je zkrátka to, na co se nejčastěji zaměřujeme, neboť ji rádi posloucháme nahlas, má vyšší tóny a variace a mnohdy je nepředvídatelná.

Vypadá to, jako by se v našem každodenním životě objevovalo stále víc a víc vlezlých zvuků a hudby. Myslíte si, že je to špatně?

Ano, jednoznačně. Naše smyslová ústrojí nejsou uzpůsobený, aby odolávala tomuto náporu každou minutu našeho života. Měli bychom přijmout přísnější hygienické normy podle evropského vzoru. Ve Švédsku jsem viděla školky, kde měli světla jako kontrolu hlasitosti: Když byly děti potichu, světlo svítilo zeleně. Když hluk zesílil, svítilo žlutě. A když překročil 80 decibelů, rozsvítila se červená světla a děti viděly, že jsou příliš nahlas. Mohly se samy hlídat.

A co MP3 přehrávače?

Používání iPodů a dalších zařízení s těsnými peckami, které směřují zvuk přímo do zvukovodu, vede ke ztrátě sluchu a dalším problémům už v ranějším věku, než jsme byli zvyklí dřív. Vypadá to, že to v našem světě povede k rozsáhlé epidemii. Musíme učit sebe i naše děti, že poslouchání příliš hlasité hudby není moc rozumná činnost. Děti v kapelách a orchestrech by měly nosit ochranu uší - například muzikantské špunty, které dovedou odfiltrovat 9, 15 nebo 25 decibelů. Víme, že existuje vztah mezi tinnitem, hyperakuzií a vystavením hluku, tak se víc snažme, abychom takovým případům zabránili, když můžeme.

Kbych za vámi přišel s tím, že mám asi podezření na melofobii, co mi poradíte?

Abyste navštívil nejbližšího specialistu na tinnitus a hyperakuzii, pokud si myslíte, že vaše problémy souvisí s těmito dvěma příznaky. Po stanovení diagnózy vás pošleme na kognitivní behaviorální terapii jako součást rehabilitace. A všechno se také zkonzultuje s lékařem, aby se vyloučila jakákoli ušní nemoc nebo problém, který by bránil uzdravení.