Reklama
Tento příběh je více než 5 let.
Různě

Ze života Ivana Jonáka

Ivan Jonák je známý jako podnikatel a určitý exhibicionistický symbol divokých 90. let spíše než literát....

by Pavel Cejka
04 leden 2011, 11:00pm

Ivan Jonák je známý jako podnikatel a určitý exhibicionistický symbol divokých 90. let spíše než literát. Možná znáte jeho životní příběh, který shrnu do jedné věty, protože to bylo proprané v médiích asi tak osm set tisíc krát: na začátku 90. let vedl proslulou erotickou diskotéku Discoland Sylvie, kde mejdanili Twenty4Seven nebo Guns'n'Roses, a na kterou dělal reklamu tak, že se proháněl po Praze s nahatejma holkama v kabrioletu a herci, zpěváci, sportovci, politici se s ním (asi kvůli těm holkám z kabrioletu) chtěli všichni kamarádit, ale Ivan nakonec skončil ve Valdicích za údajné zorganizování vraždy své ženy.
My neměli o jeho psaní také žádné tušení, až do té doby, než jsem mu před rokem a půl poslal dopis do Valdic a k tomu pár čísel Vice s hezkýma holkama s malýma prsama uvnitř. Ivan je velký milovník a znalec žen, má rád malý prsa a my ho bereme jako jednoho z mála místních borců, který nám může zblízka představit, jak v reálu vypadá sex, sláva a rock'n'roll v malých českých podmínkách. Málokdo totiž zažil tolik, co on. Když mi ale ředitel věznice zarazil osobní návštěvu, dostal jsem na stůl přes dceru Sylvii knihu, kterou Ivan píše ve vězení. Přes sedm set popsaných stránek nemá žádné členění, jen de facto chronologicky zachycuje, jaké všechny příhody v rozmezí 80. a 90. let Ivan zažil jako taxikář, sexuální mašina, podnikatel, otec, labužnický okouněč ženského čůrání a kámoš šlapek a lidí jako Zdeněk Srstka, Pepa Vinklář nebo Slávek Jandák. Ivan má prostě co vyprávět a navíc umí i dobře vykreslit atmosféru tehdejší Prahy, včetně detailního popisu některých míst a černých praktik, které se za komunismu i po něm odehrávaly. Taky si pamatuje, co tenkrát v ulicích prováděly dnešní celebrity jako Daniel Landa nebo Kateřina Brožová. Jestli tomu všemu chcete věřit nebo ne, je na vás, Ivanův lehký a vtipný styl se nesnaží skálopevně přesvědčovat, ale čte se moc dobře. My jsme vybrali něco z prostředka knihy. Není to žádná kapitola, prostě to začíná a končí v nějakém neurčitu.
Samozřejmě můžete namítat, že próza tohoto pána nemůže mít žádnou literární hodnotu, protože ostatní mají vystudované školy, tříbí si styl, píší roky a sbíraj ceny. Nikomu nechceme plivat na zasloužený diplom, ale nezavírejme oči před faktem, že Ivan soustředěně píše už 10 let a dalších 8 let ještě bude. Má na to hromady času.

Měl jsem ve zvyku projíždět Perlovkou, jestli se mezi hrůzami, co tam obvykle byly, neobjeví něco zajímavýho, a objevilo se! Pepíkova romská manželka s velice mladou
a hezkou a evidentně hloupou holkou.
„Chceš jí!" Zeptala se mě.
„Jasně. Já řeknu, že jo, a ty mě udáš ženě nebo to práskneš jejím sestrám."
„Neboj se, neprásknu! Kšeft je kšeft!" Odporovala má příbuzná, nová tedy příbuzná.
„Kolik?" Položil jsem nejdůležitější otázku.
„Že to jsi ty, tak litr a můžeš bez gumy a můžeš se do ní vycákat." Mluvila o dívce jako o zboží před ní a ta se tvářila, jako by se jí to vůbec netýkalo.
„Hele, já ti dám dva litry a oprcám ale tebe. Moc se mi líbíš a navíc líbí se mi nasadit Pepíkovi parohy."
„Ne, já to nedělám," vymlouvala se.
„Tak si sedněte, zajedeme někam stranou a cestou se domluvíme."
Dívala se na mě rozpačitě, nebylo zvykem vozit šlapky z Perlovky bokem, tedy dál, ale pak si asi uvědomila, že jí ode mě nehrozí žádný nebezpečí, a obě si vlezly ke mně do teréňáku Nissan. Jeli jsme relativně daleko. Ale na to, aby mi dala ona, jsem jí nezlomil. Ale vychcaly se obě přede mnou vestoje a pak se ta mlaďounká na rozkaz Pepíkovy ženy nechala ode mě prcat bez gumy a ona jí přede mnou přitom roztáhla a nechala si jí lízat, zatímco jsem prcal tu druhou, submisivní.
Hezky voněla chcankama, což mě vzrušovalo, když jsem jí vylizoval a cákal přitom do tý druhý pod sebou, zatímco jí hlavou ležela taky v klíně.
„Pochči jí ještě hlavu!" Poručil jsem, poslechla. Bylo to super, sice nechcala až moc, ale hezky do vlasů a ty jí hezky zmáčela! Celá ta legrace mě stála 5 000 Kč a slib, že si to nechám pro sebe.
Mohl jsem jí sice zkusit vydírat, že když mi nedá taky, mlčet nebudu, ale nechtěl jsem být zase hnusný. Bylo to celkem hezký celý.

Brnění v ptáku přestalo, ani koule mi už nehučely jako dvě turbíny v elektrárně Temelín, tak jsem se zase s chutí mohl vrátit ke své práci se stavbou Discolandu.


Střecha byla hotová, teda krovy. V budově se sušily dřeva na pobití krovů. To rozhodl Šuman. Syrová prkna prý vysychají a pracují. Takže rozhodl, že prkna musí vyschnout pořádně. Z toho důvodu a aby vysychaly rychleji, umístil k prknům elektrické radiátory plněné olejem. Jelikož budova stála, zedníci vyzdívali příčky, nahazovali zdi, stavěli boxy.
S boxy to bylo tak. Architekti mi namalovali interiér, jak byli zvyklí pro sídlištní restaurace. Stolečky, židličky moc hezký...
Mně se to ale vůbec nelíbilo. Seděli jsme takhle v karavanu, přívěsu, který jsem koupil od Holečka od nás v ulici. V karavanu byly podél stěn lavice a uprostřed malý stolek. Všiml jsem si, že nás tam sedí snad patnáct! A v podstatě na stejném prostoru byl na diskotéce namalovaný stoleček se čtyřmi židlemi. Upozornil jsem tedy architekty a stavitele, aby si všimli, kolik se nás vejde do tak malého prostoru. A jestli by šlo stolečky z návrhu interiéru přemalovat na boxy. Architekt nebyl vůbec nadšený, ale uznal, že to je pravda. Místo stolečků namaloval tedy boxy. Na boxy a bary jsem chtěl pravý mramor. Vydrží věčně a lze ho snadno umývat. To též byl problém, z čeho udělat taneční parket. Řada firem nabízela světelný. To bylo lákavé, i v Discolandu v Zimrmanu měli světelný parket. Ale všiml jsem si, že se světelný parket tluče se světly diskotéky. Když svítí, nejsou kvalitní, počítačem řízené světlé efekty vůbec na blikajícím parketu vidět. Tak jsem ho zavrhl a rozhodl se udělat parket také z mramoru. Nejlépe bílého, aby plnil funkci promítacího plátna a světelné efekty na něm byly dobře vidět. Tím nastal problém. Sehnat mramor. A to se ukázalo jako pěkný problém. V okolí Prahy byla jediná firma zpracovávající mramor. A ta měla zakázky na pěkně dlouhou dobu dopředu. V Praze se pochopitelně tehdy zuřivě stavělo a renovovalo. Mramor nebyl k sehnání, opracovaný. Huger navrhoval dřevotřísku a dlaždičky. Prostě něco „hodně levnýho". Já s vědomím rezerv na půdě jsem si myslel své. V tom mi neporadí. Tedy dobře. Tak jsem začal zjišťovat, kde zpracovávají mramor. Aby to bylo dostupné pro stavbu. Bohužel v okolí Prahy byl tehdy pouze jeden jediný zpracovávatelský závod, který dodával mramor. Další nejbližší byl až na Moravě asi 80 kilometrů nad Brnem. Zkusil jsem ten u Prahy. Oficiálně by mi mohli vyhovět nejdřív v horizontu dvou tří let. Tak dlouho čekat jsem v žádném případě nemohl. Musel jsem splácet půjčky, za který by mne věřitelé utloukli. Celkem malomyslný s očekáváním toho, že na Moravě bude situace obdobná, jsem tam vyrazil. Ale musel jsem uspět, tak jsem tedy šel na půdu a vzal tam milion a dal ho do kufříku. Podle mapy jsem hledal závod. Trošku jsem jel rychle a omylem jsem zajel do Olomouce. Ale nakonec jsem to našel. Nechal jsem si zavolat vedoucího. Nejprve nic nešlo, ale zasunul jsem mu dvacet tisíc do kapsy. Měl jsem různé částky takto připraveny. Spokojeně si je prohlédl a já mu říkám: „To máte, šéfe, na čokoládu pro děti. To není úplatek, nic nechci, pouze abyste začal vážně přemýšlet nad mou zakázkou."
Rozesmál se. „A jaký kámen byste si přál?"
„Nevím, jaký můžete nabídnout!"
„Jakýkoliv, máme tady zásoby, co navozili komunisti. Podívejte!" Vedle mne rozsáhlý prostranství používaný jako sklad pod širým nebem, kde se povalovaly různě obrovské kvádry neopracovaného mramoru.
„Tak tohle je až z Kuby." Máchl rukou k blokům teplé barvy bílé kávy a karamelu. „Opracovaný vypadá asi takto." Ukázal na kus vyleštěné, prasklé, ale mramorové desky. „Je takový teplý. Vypadá jako dřevo, že? Podívejte se! To jsou přesličky miliony let staré." Ukazoval na dobře viditelné zbytky pravěkých rostlin, které po nařezání kamene nádherně vynikly. „Dneska byste to nezaplatil asi," pokýval hlavou. „Ale tohle tu zbylo, staré zásoby. Vyšetřili jsme to. Komunisti vozili na Kubu od nás zbraně, a aby lodě nejely prázdné zpátky, vozily mramor. No a bylo ho tolik, že tohle zbylo."
„To určitě chci. Beru ten kubánský, dám ho do spodního baru."
Šéf zakřížkoval několik kvádrů mramoru a napsal ke křížkům „Praha".
„No a jaký další chcete?"
„No, máte nějaký bílý?"
Se smíchem mne vedl ke sněhově bílým zářivým blokům, které zářily víc nežli třpytící se sníh ve slunci.
„To je ono, přesně to jsem myslel. Ten beru!"
Chlápek se usmál. „Synku, to je nejdražší mramor na světě. Metr stojí 80 000 Kč. To je carrerský mramor, italský. Tím Římani obkládali své chrámy a sochy nejlepších mistrů jsou právě z tohoto mramoru. To je kámen, ze kterého tvořil sochy Michelangelo a další. Proto je také tak i drahý. Možná v sobě zrovna tento kvádr ukrývá sochu Piety nebo nejkrásnější ženu na světě, kdo ví!" Zasmál se.
„No, rozhodně tento mramor potřebuju na taneční parket a vyleštit. Bude skvěle odrážet světelné efekty, když je drahý." Šéf udělal a napsal „Praha" na jediný bílý zářivý bílý blok.
„Nyní bych ale potřeboval nějaký tmavší, který bych použil kolem parket a na bary." „Máme, pane, vše." Přešli jsme k jiným blokům.
„Tohle je Brescia."
Nádhera. Mramor vypadal trochu jako tlačenka, složený nerozdělitelně z různě červených a bílých kousků.
„Je krásný. To bude na bar diskotéky a stoly." Měl jsem zcela jasno. Tímto byl vybrán kámen do spodního baru a na disko. Zbývalo vybrat mramor pro horní patro. Chvíli jsme různě obcházeli všelijaké kvádry, až mne zaujal decentně šedý mramor, který se mírně třpytil, že vypadal jako stříbrný až do modra.
„Tenhle se mi líbí."
„To je bulharský. Jmenuje se Sandanský."
Opět označil několik bloků mramoru.
„To je vše."
Dal jsem mu ještě třicet tisíc do kapsy a byl velice spokojen.
„Hned na tom začneme dělat. Něco vám ukážu." Vedl mne stranou, kde ležel ten nejúžasnější mramor, který jsem viděl. Lahvově zelený, místy až do černa, převládala ale tmavě zelená barva, místy byla zářivě smaragdová, něco nádherného.
„Tohle by se mi hodilo do koupelny a zlaté kohoutky k tomu. Úplně to vidím. Zrcadla a modrobílou, tu americkou, masážní vanu!"
Vedoucí se rozesmál.
„Pokusím se vám ho sehnat. Ale tenhle kousek je vše, co máme, a to je málo. Je z Ruska, někde ze Sibiře. Myslím, že se jmenuje Meladit, nebo tak nějak. Ale koupelna by to byla pěkná."
Takto mne provedl výrobní halou, kde se mramor řezal na desky a leštil a brousil do patřičných tvarů. Pak jsme šli do kanceláře to napsat.
„Máte plány?"
Vyndal jsem je z kufříku tak, aby neviděl zbytek tašky. To není dobrý, když lidi vidí moc peněz. Kazí je to.
„No, to je hezký." Pokýval uznale hlavou, když si plány prohlédl. „A to je vaše, soukromé?"
„Ze šedesáti procent po zaplacení hypoték ano. Čtyřicet procent je německého společníka."
„Dáme si záležet a budeme se snažit, aby to bylo co nejdříve." Odvedl mě až ke bráně závodu, kde se s námi srdečně rozloučil.

„Budeme potřebovat nějaké rychlejší auto, kterým budeme mramor vozit do Prahy," řekl jsem Prokopovi, který pochopitelně byl se mnou jako vždy. Můj ocásek. Zajeli jsme do Německa vybrat nějaké vhodné auto na vození mramoru asi tři sta kilometrů, což by s naším náklaďákem bylo utrpení jet tak 60–70 km za hodinu a na tohle se nehodil. U Hugera jsme vybírali z řady dodávek, ale dlouho nás žádná nenadchla.


Až starší, ale v perfektním stavu, bleděmodrý Ford, ještě s tím čumákem. Perfektně startoval i jezdil, jako osobák. Bez problému jel 150 km/h po dálnici.
„To beru." Otrávil jsem Hugera, neboť musel auto zaplatit, bylo potřeba. Prskal, ale na dřevotřísku mne nepřemluvil.
„Budeš ten velkej politej koberec s vajgly uklízet?"
Mávl rukou a cvakl mi na Forda červený magnetický číslo, který jde dát na jakýkoliv auto, a dal mi papíry k němu. Na hranicích se mohli Němci posrat, že Čech používá německý univerzální číslo začínající RW, jako Rottweil. Musel jsem z německý celnice zavolat Hugera. Ten jim hodinu vysvětloval, že jsem auto opravdu neukradl, a cosi k číslu, že ho používám. To byl ale poslední problém. Za obvyklých 17 tisíc mi Forda Šimeček proclil a postavil na český papíry, jak se říká. S novými čísly jsme Forda nejdříve umyli na myčce na Pekařce, kde parkoval dřív Husák Zily, a zajeli jsme ke krásný paní Vaníčkový, která uměla ploter, což byl počítač, který uměl vyřezávat logo ze samolepicích fólií. Přes celý boky Forda jsme nechali vyrobit obrovský nápis Discoland
a adresu již jako reklamu.
Pak zavolali z Moravy, že mají část zakázky již hotovou, tak jsme vyrazili s Prokopem a já osobně. Byly to dvě palety, každá vážila tunu. Zvažoval jsem, jestli to Ford uveze, byl pouze asi na jednu tunu, ale nechtělo se nám jet dvakrát, tak jsme vyrazili se dvěma tunama na mramoru za zády. Pravda, občas se Fordík trochu zakýval, ale na dálnici si to svištěl neuvěřitelných 140 km v hodině a vezl dvě tuny jako nic! Pan Pletánek, stavař, kterého jsem získal od Ministerstva vnitra, kde dělal stavbyvedoucího, jen kroutil nechápavě hlavou, když viděl, co jsme přivezli za náklad, jak brzy a skoro tři stovky kilometrů jako nic!
Mramor byl nařezán přesně dle plánu na bary i s oblouky a vyleštěn. Skvělá parta špičkových zedníků od Šumana začala mramorem obkládat železobetonový tvárnice baru. Ptal jsem se Šumana, jestli to zvládnou a neopadá to. Dotěrně se po mně ohlédl a řekl, že nikdy. Také krovy obili již prkny, pěkně to utáhly při přibíjení ta vyschlá prkna. A Polák s Prokopem začali rovněž pobíjet střechu plechovou krytinou. Současně rostly i boxy dle mého návrhu a výkresu architekta. Dělící příčky, svářeli rámy a do nich vsazovali odlehčené desky. Sedáky postavili z lehčených tvárnic. Stoly byly trochu problém. Já trval na tom, že stůl musí mít pouze jednu nohu, aby se do boxů dalo dobře zalézt a nezakopávalo se o nohy stolu, kdyby byly jinak než uprostřed. A na tom všem těžká, víc jak dva metry dlouhá a asi metr třicet široká mramorová deska z mramoru jménem Brescia. Ale se Šumanem jsme to nakonec vymysleli! V Českých loděnicích se nám podařilo sehnat pláty velice tvrdého ocelového plechu, který se používal na stavbu lodních trupů a byl velice pevný. Další, menší plát se přivařil dospodu a odtud na nohu ze silné ocelové roury, která byla uprostřed. Na to se přilepila jakýmsi tmelem, asi silikonovým z Německa, mramorová dvoumetrová leštěná deska. Sestavili jsme na zkoušku celý jeden box a s hrůzou jsme zjistili, že stůl bude krátký! Když se k němu postavil člověk, byl okraj stolu daleko a musel se natahovat, šoupnout se stolem se nedalo. A i kdyby jo, zase by lidi sedící naproti měli stůl ještě dál. Nezbylo než zavolat na Moravu a objednat desky stolů větší. Bohužel, asi deset bylo již hotových, museli jsme je využít pak jinak. Vyřešili jsme to tak, že na již hotové stoly se uřízla a přivařila ještě větší deska z téhož plechu, neboť mramor musel být prodloužený, a teprve na tuto další desku se lepily nové, větší mramorové desky stolů. Výsledek byl ten, že ačkoliv vše nesla jedna jediná noha uprostřed, byl stůl tak pevný, že na jeho rohu jsem mohl skákat třeba já a stůl se ani nepohnul. Jako by to byl jeden velký a vyleštěný mramorový kvádr. Bylo to velice praktické, neboť sebeopilejší hosti nemohli stůl poškodit a ani nábytek použít ke rvačce, jak se občas stává v podnicích, kam se chodí lidi opájet a říkají tomu, že se chodí bavit.
O tom jsem jako bývalý vyhazovač věděl své. Navíc, mramorový stůl je krásný, pevný a praktický. Není vůbec nutné používat ubrusy, když se upatlá a polije vínem, pivem či Coca-Colou, stačí vše setřít velkým bavlněným hadrem a poté suchým, nejlépe plenou, dětskou. Ty jsem rád používal i na čištění skel u aut či na očistu po milování v autě. Stačil kanystr s čistou vodou a pleny, nejradši oprané, jsou měkčí. Huger si vzal na starost zase aparaturu a světla. Vše různě sháněl a dával do bazénu ve své vile, který nikdy nenapustil. Prý to je moc drahé! Měl bazén, ale nepoužil ho, bylo mu líto peněz na vyhřívání a filtraci. Ale to není vše! Vždy, když jsem k němu přijel, těšil jsem se, že se vykoupu v bazénu. Nikdy! Nyní tam skládal světla pro diskotéku, tak měl výmluvu. Ale to nebylo všechno. Dělal mi různé přednášky, jak my Češi jsme zaostalí, co se týče vytápění, a ukazoval mi geniální systém vytápění, co měl ve vile, i s filtrací a bez zápachu. Teplým vzduchem. Úžasná věc! V pokojích byly pouze různé vzdušné průduchy, do kterých byl složitými rozvody různými rourami přiváděn teplý vzduch. A jak vrtule musí být velké a točit se, pomalu, aby nedělaly hluk, vysvětloval mi Huger pyšně, jako by to on vůbec vynalezl! Sám! Jenže, nikdy. Stejně jako bazén, ani v těch největších mrazech topení nepoužil! Jako pračlověk štípal polena a topil v krbu! Což tedy bylo super a borovice nádherně voněla, jakož i některé dřevo a obložení užité ve vile bylo nalakované, draze vyleštěné jaksi a napuštěné včelím voskem. Dřevo vonělo, obklady voskem jako včelín a medem a krb voněl borovicovými poleny a opékání uzenin bylo rovněž super, jenže když šel spát, do krbu naložil na noc a bylo horko. Dřevo do půl čtvrté vždy shořelo a již v půl páté byl ve vile mráz, že jsem se divil, že mu nezmrzne voda v rozvodech. Kdyby byla voda v bazénu, mohl by tam místo koupání bruslit, židák. Do deseti se krčil pod peřinou v zimě, nežli byl schopen vylézt a zatopit v krbu. Jeho žena Karin mě vítala vždy slovy „Ívan, Jézus Maríjá!".
Pokaždé, když jsem se objevil, Huger o své poďobané manželce Karin, nevím proč, tvrdil, že je prý „chytrá". A krásná? Byl zcela pod pantoflem Karin. Ta s ním cvičila! Pořád musel držet „dijet", že prý je tlustý. Kupovala mu vše dle obsahu tuku ve výrobku, který to zásadně uvádí. A platí přímá úměra. Čím míň tuku, tím je výrobek hnusnější a naopak. Navíc, Huger toho sežral tolik, když to je „dijet", že tloustl i po těch hnusech. Navíc, ještě když dojel do Prahy, byl Karin zblblý tak, že žádal i po Ludvice taky „dijet". Ta, dobře ode mne informována, že to chce Karin, mu udělala „dijet".
„A chceš brambory a řízek nebo kaši?" Ptala se Luďka Hugera líbezně.
„Ja, ja, must dijet! A kaše a libový řízek, to je dijét!"
To byla dijet! Ludvika do kaše nalila vždy půl litru šlehačky, né smetany, ale šlehačky, a rozpustila v ní celé máslo, výběrové. Maso na řízek bylo z pečeně, ale nakládané v oleji s česnekem, aby se nacucalo a bylo šťavnaté. To byla dijet!
Vyhladovělý Huger od Karin z Německa sežral tři porce tý dobrý kaše od „Lutka" a přežral se tak, že se nemohl ani hýbat. Tři řízky a kaše kýbl sežral.
„Uf, must špacíren!" Zkoušel to rozchodit.
Nebo dostal svíčkovou.
„Je dijet, Lutka? Ne mouka?"
„Neboj, žádná mouka! Samá zelenina, echte dijet a dobrý na potenci! Celer!" Ukazovala mu „Lutka" diet celer, ze kterého vaří tu diet svíčkovou bez mouky. Mimo celer, mrkev a... ale dala dvě kila pravé svíčkové, kilo slaniny domácí, uzené nebo špek zcela bez masa, dále celé máslo a to rozmixovala se zeleninou, když byla uvařená, a do toho zase půl litru šlehačky. Huger toho půlku sežral sám. To byla panečku dijet! Pak fňukal, jak je to možný, že z diet přibral zase pět kilo, když ho Karin po příjezdu vážila. To povinně musel.
Dle Hugera byla Karin moc chytrá. Tedy, jemu připadala. Posuďte sami. Jednou, poté co pronesla své uvítací „Ívan, Jézus Maríjá", se mi chlubila, že jí Huger koupil automatický gril značky Siemens. Tam psali, že se tam dá kuře a za hodinu je upečený. Tak Karin koupila kuře, gril nastavila na hodinu, a neboť bylo větší, než asi mělo, za hodinu gril Siemens cinkl, Karin kuře vyndala, naporcovala a dala nám ho k jídlu...
Bylo syrový ještě, Huger trhal zuby svý syrový stehno, ale já to vztekle vzdal, když se zeptal, jak mi chutná.
„Proč nejíš, Ívan?" Ptal se zoufalým hlasem.
„Je to syrový, to je ale kráva, dá nám syrový kuře. Ale já jí to řeknu!" Byl jsem odhodlán jí říci své.
„Ívan, proboha né, jen jí to neříkej!"
„A proč né?"
„Já s ní, až odjedeš, nevydržím! Ty ji neznáš."
„Ale já to jíst nebudu."
„Nejez, zajedeme si do Höhengasthof Adler na jelení stejk a ona ti udělá obštšalat! To umí!"
„Co to je?"
„No, ovocný salát, kompot s kousky čerstvýho ovoce, vše smíchaný dohromady."
„Tak si ten syrovej hnus vem a sněz sám, já to tedy jíst nebudu, suši kuře od Karin."
Huger chňapnul svý syrový stehno rychle, abych si to nerozmyslel, a pokoušel se ho rozžvejkat. Vtom se objevila Karin.
„Tak co, chutná, chutná?" Ptala se podezřívavě, a svině to snad tušila, že se to nedá jíst!
„Ja, ja, moc dobrý kuře!" Cedil Huger mezi pokusy suši-kuře rozžvejkat.
Teplem syrový maso jen víc spíš ztuhlo a bylo nezničitelné, něco jako žvýkačka ze syrového masa.
„Á Ívan, kde máš tvoje kuře?" Zjistila Karin, že se netrápím jejím suši-kuřetem.
„Must diet, podívej!" Pohladil jsem si břicho, jako že je velký. Tomu rozuměla.
„Ja, ja, diet. Auch Huger muss diet!"
„Dal bych si nějaký ovoce, něco lehkýho!"
Dle scénáře jsem tedy pod vidinou skvělého jeleního stejku vedl Hugera k obštšalatu.
„Ja, ja, udělej, Karin, obštšalat, taky bych si dal něco lehkýho, dijet!"
Karin spokojeně zmizela v kuchyni, její vily, která naštěstí byla obrovská, tedy byla dost daleko. Ale obštšalat byl super, sežral jsem celou mísu. Borůvky, maliny, ostružiny i lesní jahody, brusinky, jahodový i ananasový kompot, mango, prostě co měli doma. Ovocný salát byl zase fantastický. Pravý opak suši-kuřete à la Karin.

No a právě jednou do této skvělé německé rodiny zavítal se mnou známý herec a můj známý Slávek Jandák.


Jandák totiž projevil přání, jestli bych mu nemohl koupit auto, že by chtěl ojeté, ale pěkné, asi za 200 tisíc. Já bych mu na auto půjčil a on by prodal pak svůj mikrobus Volkswagen a z něj by mi dvě stě tisíc vrátil. Na tohle byl Huger super, auto sehnat nejlepší možné za ty peníze uměl, a Slávek Jandák mi tolik pomohl se stavbou a hlavně úřady, že Huger to pro něj rád udělal. Tak jsme se ocitli u Hugera a Karin ve vile i se Slávkem Jandákem. Právě byla zima, tak jsem se škodolibě již těšil, jak si Slávek užije mrazu a německého moderního vytápění. Přes den jsme jezdili po rozmanitých autobazarech v okolí Hugerova bydliště, neboť měl všude známé, co obchodovali s ojetými auty. Ale Slávek Jandák byl náročný kupec. Přestože jsme viděli už stovky aut v nejrůznějších bazarech, Slávek si stále nemohl vybrat. A když si už konečně vybral, rozmluvil jsem mu to zase já i Huger. Vybral si totiž, a už i vyzkoušel, Ford Scorpio a byl z něj nadšený. Ale já věděl, že tohle auto se moc konstruktérům jinak dost dobrých aut moc nepovedlo. Moc žere, blbě sedí a i žigulík předjede třílitrový Ford Scorpio. Ten měl i měřič spotřeby a ukazoval při mém stylu jízdy okolo 17,5 litru benzínu na sto kilometrů. Jandák měl velkou radost, ale nakonec od Scorpia na naše rady upustil. A aby se prodejce, který ho nechal vůz již vyzkoušet, neurazil, řekl, že si to ještě promyslí. K obchodníkově velké radosti, neboť ten si již maloval, jak se „krámu" zbaví. Slávek Jandák oceňoval, jak se o něj maximálně staráme. Aby Hugera potěšil, řekl mu, že Švédsko je překrásná krajina a že tam je „zu viele Teufel".
Huger se zarazil. Nechápavě se na něj díval.
„Was???" „Wo?" A rozhlížel se.
„No tady, támhle, tam taky!" vysvětluje německy Hugerovi.
„Já nevidím žádnýho tojfa!" Kroutil Huger hlavou. „On je magor?" Zeptal se mě tiše anglicky.
„Proč?"
„No, tvrdí mi, že je tady všude plno čertů. Dokonce mi je i ukazuje! Já ale, tam co mi ukazuje, nevidím žádného čerta! Mně tedy říkali, v naší partě ,Helle', jako pekelník, ale mě nemyslí. Nechápu to." Kroutil Huger hlavou.
„Co to říká?" Ptal se Slávek Jandák.
„No, že mu pořád tvrdíte, že vidíte všude okolo čerty. Dokonce mu je prý i ukazujete. Ale on žádné čerty nevidí a ptal se mě, jestli nejste cvok."
„Ježišmarjá! Já přece neříkám čerty! Říkám, že všude vidím plno rybníků! Že tu je moc krásně, hory, lesy, rybníky a čisto! To je přece schöne teufel!" Ukazuje prstem Jandák Hugerovi na rybník.
„Teufel?" Ptá se Huger.
„No rybník!" Říkám Hugerovi anglicky.
„Teich, schöne Teich. Keine Teufel!" Pochopil konečně Huger i já.
Jandák si spletl teufel a teich. Čerta a rybník. Tak jsme se tam zasmáli. Huger mi zase začal vyprávět o pekelníkovi, Helle, co mu říkali.
„Já vím, hele. Jů a Helle. To máme i u nás, v TV. Jů a Hele. To budu muset říct Lutka, že jsi Hele. To bude mít radost, i děti."
Huger zase nechápal.
„Jak Hele?"
„No, že jsi Hele, ne?"
„Jo."
„No, tak to my máme taky. Hele. A je ti fakt podobnej. To bude mít Lutka radost!" Ráno, asi ve čtyři, mě vzbudila šílená zima a někdo se mnou třásl a lomcoval. Jandák!
„Pane Jonák, vstávejte!"
„Proč proboha, co se stalo?" Rozespalý jsem utkvěle nechápal.
„No, vstávejte, je krásně, půjdeme se projít! Špacíren. Jsme v horách, je nádherně, trochu si to užijeme!"
„No, vy jste zešílel? Ve čtyři ráno?"
„Jasně. Dole jsem viděl krásný kostelíček, sníh křupe mrazem pod nohama, čistý vzdoušek, vstávejte, užijeme si tu nádheru!"
„A nemám jít bosej? Jako za komunistů? Tady je zima i v domě, krb už vyhasl, vzduch je i tady nádherně ledovej! A ještě lézt ven! Vy jste se zbláznil. Ale já ne. Mě tedy ven nedostanete. Běžte si tu nádheru hezky užívat sám! Mně je zima i pod peřinou, natož lézt ještě ven!"
Jandák vrtě hlavou, že to nechápe, zmizel ve sněhové vánici a brzy vypadal jako sněžný muž, když jsem ho chvíli pozoroval z okna, nežli mi zcela zmizel v mlze a z dohledu. Ani bych se nedivil, kdyby tam nějakého sněžného muže, možná víc, potkal. To byl taky nápad! Kdo jiný by ve čtyři ráno, v horách a zimě mohl být nežli sněžný muž a Slávek Jandák. A moc nechybělo a málem jsem se v té zimě, kam by ani psa nevyhnal, třásl i já! Prý se zahřejeme rychlou chůzí, tvrdil Jandák, když jsem namítal, že je venku příšerná zima. A to jsem tehdy netušil, jestli Němci mají vůbec horskou službu pro ztracence ve vánici v horách. Medicopter tehdy ještě neběžel, to až pak. Spíše jsem si Slávka Jandáka představoval v závěji, jak mu kouká jen hlava a tu mu olizuje bernardýn se soudkem rumu na krku. Ostatně, Švýcarsko bylo nedaleko od Černého lesa, ve kterém jsme byli. Vše tam bylo kousek. Rakousko, Francie i Švýcarsko. Ale ten fakt šel vychutnat i z postele. Spokojeně jsem zase usnul a spal až do půl desáté. To už byl vzhůru i Huger různě popoháněný Slávkem Jandákem nadrženým „kupovat" auto, spíš vybírat ze stovek a stovek ojetých aut k dispozici, co tam byla. Jandák mi silně připomínal při výběru auta ženu Ludviku, když kupovala kolu. Vždy jsme kupovali Coca-Colu po basách, asi čtyři basy jsme vždy kupovali domů. To byla ostuda! Já bych vždy koupil, co bylo na paletě, prostě bych čtyři basy vrátil a vzal bych si plné z palety. Luďka ne! Celou paletu, sledováni zraky udivených prodavačů v Ládví, kde jsme obvykle nakupovali, jsme basu po base museli přerovnat a vybírat! Ty nejlepší! Láhve! Pro Luďku bylo životně důležité vybrat láhve, kde bylo o centimetr koly víc, a ty méně plné přerovnat z basy do basy tak dlouho, až byly čtyři basy těch nejplnějších kol. Pak byla spokojená teprve. Totéž byl Slávek s auty. Musel vidět všechna snad auta v relaci 200 tisíc, co měli v celém kraji posetém autobazary. Jo, když Ludvika kupovala maso, to jsem chápal. V mase, co prodávají řezníci normálním lidem a známým, je obrovský rozdíl. Nevím proč, ale je. A není to v barvě masa, nechápu, jak mohou vědět, které maso je nejlepší, křehoučké a šťavnaté, a které zase jako podrážka, když vypadají všechna masa skoro stejně. Pro maso jsme jezdili na Prosek k Ludviky spolužákovi, zástupci vedoucího masny, Romanovi Suchému. To byla legrace. Roman nám vyprávěl, jak jeho šéf celý život žádal o přijetí za člena komunistické strany a nikdy ho nevzali! Byl z toho úplně vyřízený a Roman se smál, škodolibě. Ale maso měl vždy super. Zručně nám nožem před očima vykostil pěkné hezky vzadu v masně, kam jsme zajeli do dvora a chodili zadem, pak štangli pravé svíčkové, pak kilo zadního hovězího na španělské ptáčky a maďarský guláš, uzenou slaninu, čerstvý gothaj a špekáčky a hlavně pár kilo nedostatkových morkových kostí na polévku, jednu štangli uheráku a jednu maďarského pálivého salámu, to byl obvyklý sortiment, co jsme vždy u Romana Suchého koupili. Občas býčí koule. To jsem chápal. Ale vybírat kolu, která je plnější? Inu, Ludvika. Ale Jandák byl jako ona. I Huger již byl zcela z Jandáka otrávený a byli jsme domluvení, že mu klidně koupíme i dražší auto. Že co bude navíc, dáme ze svého, neboť Jandák pro nás na úřadech udělal nezištně, co mohl. Ale nyní vybíral a vybíral. Téměř to vypadalo, že si nevybere. Já už nemohl chodit s ním a sledoval ho z vytopeného auta okénkem, jak běhá od auta k autu.
Když už se zdálo, že si žádné auto nevybere a budeme takto do nekonečna jezdit po autobazarech, vyřítil se, rozjařený Jandák zpoza rohu velkého autobazaru a volal. „Pane Jonák, pane Jonák, pojďte honem, to musíte vidět!"
Tak jsem vylezl z auta a vydal se s ním, kam ukazoval, neboť na auta nebylo pro budovu vidět, zakrývala je z místa, kde jsme parkovali. Jandák mě, úplně poskakující radostnou netrpělivostí, odvlek za roh prodejny a sotva se otevřel výhled na stojící zaparkovaná auta na prodej, tak máchal rukou směrem k autům a zasněně, jako by neviděl jen auta, ale krásnou ženu nebo anděla, ba možná i samotného boha, vydechl: „Vidíte to auto?"
Vyvalil jsem oči, na obrovském place stálo spousta aut, snad dvě stovky, byl to obrovský autobazar.
„Které?" Snažil jsem z Jandáka dostat něco, co by mi umožnilo poznat auto, co vybral.
„No, které, které. Přece to auto! To nejkrásnější! Copak vy ho nevidíte?"
Zíral jsem na stovky aut a netušil jsem, které je ze stovek aut dle Jandáka to nejkrásněji!
„Opravdu nevím. Dám se podat."
„No to není možné, on ho nevidí!" Žasnul Jandák.
„Přece to nejkrásnější auto zde!"
„Opravdu nevím, pane Jandák, které je nejkrásnější. Dám se podat, je jich zde spousta!"
„To není možné! Copak vy opravdu nevidíte to jediné, nejkrásnější auto?!" Žasnul ten skvělý herec. A vedl mne, zklamaně, že já ho nepoznal mezi autama na place.
„Tohle." Ukázal na Peugeota!
Vyvalil jsem oči. Bylo tam v té relaci plno BMW, Mercedesů a Audin, ale on vybere Peugeot. Anglicky, aby mi nerozuměl, to říkám Hugerovi: „On se snad zbláznil! Tady je tolik skvělých aut a on si vybere Peugota."
„Ívan, drž hubu a říkej, že je super."

Tagged:
Novak
Vice Blog
příběhy
Ivan
život