Pomáhal jsem s rakouskými aktivisty uprchlíkům v Maďarsku

Tento víkend odjela skupina rakouských aktivistů do města Debrecen ve východním Maďarsku, aby pomohla a doručila léky tisícům uprchlíků, kteří tam pobývají. Zpočátku aktivisté plánovali, že pomohou uprchlíkům přes hranice do Rakouska, jenže jak už to bývá, plán se brzy otočil o 180 stupňů.

Ve čtvrtek lákali maďarští politici spousty uprchlíků do vlaků falešnými sliby – a místo přepravy do Rakouska byli jednoduše přepraveni do nedalekých kempů. V pátek se shromáždila skupina pravicových radikálů před nádražím v Budapešti a házela po uprchlících kameny. To byla poslední kapka pro asi 1200 žadatelů o azyl, kteří se rozhodli vzít záležitosti do svých rukou, a jednoduše se vydali na pochod směr Vídeň. V ten moment si maďarská vláda uvědomila, jak blízko byli humanitární katastrofě. Po asi 23 hodinách rakouské úřady oznámily, že otevřou hranice a nechají uprchlíky přejet do Německa.

Videos by VICE

Rozvíjející se události donutily rakouské aktivisty, aby pozměnili své cíle. Místo snahy poskytnout humanitární pomoc tisícům uprchlíků uvízlých na východě Maďarska – části země, která není zrovna známá svojí solidaritou nebo spontánními iniciativami za účelem pomoci, natož jakoukoliv oficiální podporou uprchlíků.

Rozhodl jsem se pověsit na konvoj, abych zjistil, jak funguje. Skupina, ke které jsem se připojil, byla mnohonárodnostní parta lidí ze všech koutů Rakouska. Jeden z mladých účastníků, Dominik Paireder prozradil, že získal masivní podporu poté, co o své iniciativě řekl přátelům. Další z nich, Ako Pire – člen aktivistické společnosti – Proti pravému křídlu – prozradil, jak moc ho rozčílil způsob, jakým úředníci celou záležitost řeší. „Rakouská federální vláda mohla zvládnout více a mnohem dřív,” řekl. „Nedokázali se se situací aktivně vypořádat, dokud nezačala doopravdy eskalovat. Pouze neochotně otevřeli svoje hranice.”

Na stanici jsme naložili zásoby vody, jídla a spacích pytlů do náklaďáků. Lidé donesli vše od dětské stravy přes oblečení po zdravotnický materiál. Jejich podpora byla tak veliká, že nově příchozí museli vystát frontu, aby mohli svoje dary odevzdat. Když jsme po 10 hodině opouštěli Vídeň, zeptal jsem se dvou žen Marie Fraißlerové a Marle Bergerové, z jakého důvodu přišly. Jejich odpověď byla omračující: „Čas pro svíčky, tiché bdění a online petice je u konce. Pro nás je důležitá konkrétní pomoc.”

První zastávkou byla Budapešť, kde jsme doručili část pomoci do Doby naděje – nestátní neziskové organizace, jejíž hlavní cíl je podpora rodinám uprchlíků. Ákos Tóth, člen této organizace mi řekl: „Noci jsou stále chladnější a tisíce uprchlíků jsou tu bez jakékoliv pomoci nebo podpory. Před námi je ještě spousta práce.”

Tóth prozradil, že tu proběhlo několik fyzických konfrontací s pravicovými radikály. Přesto jej neonacisté příliš neznepokojují. „Tihle kluci nejsou nic víc, než online hrdinové,” řekl. „Jsou silní, pouze pokud mají publikum.” Ve skutečnosti mu dělala mnohem větší starosti každodenní diskriminace: „Nemám žádnou důvěru v maďarskou vládu nebo v Evropskou Unii. Věřím pouze v lidi a jejich solidaritu.”

Zahájili jsme naši jízdu směrem na východ. Bylo dost pozdě večer, když jsme se konečně dostali na vlakové nádraží v Debrecenu. Leží v blízkosti Rumunska i Ukrajiny, což z Debrecenu činí hraniční město. Když jsme dorazili, byla tma a zima, ale stejně jako v Budapešti, lidé na nás čekali, aby nás přivítali a přiložili ruku k dílu. Každý začal chvatně vykládat náklaďáky a rozdělovat suroviny bezpočtu uprchlíkům, spícím rozptýleně po nádraží. Většina z nich, jak mi bylo řečeno, pocházelo z Afghánistánu.

Uprchlíci, se kterými jsme mluvili, nám sdělili, že je poměrně často přepadávala bulharská policie. Nejdříve jsem si nebyl jistý, zda jsem rozuměl tomu, co řekli – pravděpodobně se něco ztratilo v překladu. Ubezpečili mě ale, že jsem rozuměl dobře: policie domněle přepadávala a okrádala uprchlíky, bila je a říkala si o úplatky. Lidé na této stanici zoufale chtěli pryč, ale – i přestože je hranice už otevřena – nemohli nastoupit na vlak bez lístků, luxusu, který si nemohli dovolit, poté co jim vzali peníze.

Jeden muž z Afghánistánu mi sdělil, že byl už vyhozen ze čtyř různých vlaků. Lístky prý měl, ale vypršela jejich platnost, protože jej úřady vyslýchaly a zdržovaly tak jeho odjezd. Stejně tak spousty přepravních společností odmítá pustit uprchlíky na paluby svých autobusů. Podle něj ale nejsou lidé ochotni se odebrat do uprchlických táborů, protože se bojí uvíznutí a šikany ze strany policie.

Aida Elsaghi – doktor, který byl na nádraží dennodenně od chvíle, kdy se začali uprchlíci hrnout – nám řekl: „Není tu žádná oficiální pomoc, ale máme asi 20 lidí, kteří přichází každý den, aby pomohli. Někteří uprchlíci dny nejedli. Máme zde ženy a děti. I když je úřady vyzvednou, převezou je pouze do táborů. Nedávají jim žádnou vodu, ani jídlo, ani první pomoc.”

Místní aktivisté mají spoustu příběhů o střetech s pravicovými radikály, ale stejně tak i spoustu případů lidské solidarity a velkorysosti. Místní pekař – původně uprchlík z Kosova – zajišťuje pro lidi chléb a jeden student medicíny pomáhá, kde může. Během cesty do tábora za účelem vyložení zbytku pomoci Ako Pire z organizace Proti pravému křídlu zdůraznil, jak je tohle všechno důležité: „Potřebujeme v Evropě impulzy, jako jsou tyhle.”

Na cestě zpět do Vídně jsme narazili na skupinu aktivistů diskutující o tom, které z hraničních přechodů byly otevřeny, a kudy bude nejjednodušší uprchlíky převést. Auto, kterým jsme jeli, bylo už plně naloženo, takže jsme nemohli vzít nikoho dalšího, ale ostatní nabízeli volná místa těm, kteří se snažili dostat do Německa. Jedna z žen v konvoji Maria Fraißlerová nám sdělila, že si nemyslí, že by zákonná omezení mohla zastavit lidi od pomoci. „Pokud jsou zákony nespravedlivé, je z morálního hlediska více než v pohodě je obcházet.”

Po příjezdu do Vídně okolo druhé v noci na západní vlakové nádraží jsme viděli, že se před budovou stále hromadí balíčky s pomocí a jsou dobrovolníky roztřiďovány. Více než před týdnem byla rakouská média zaplavena zprávami o rasistických útocích a o bezvýchodné situaci v uprchlickém táboře Traiskirchen, který byl označen Amnesty International jako „hanebný”. Několik zdrojů tvrdilo, že Amnesty neví, o čem mluví a uprchlíci by měli být více vděční – ale nejsou.

Minulý pondělní večer převládal soucitný postoj. Přes 25 000 lidí přišlo uprchlíkům pomoci a lidé se nyní shromažďují na pomoc na rakouských vlakových nádražích. Dokonce i Maďarsko změnilo svůj strnulý postoj k migraci a k uprchlíkům a jeho občané ukazují svoji solidaritu a aktivně pomáhají syrským a afghánským uprchlíkům dostat se přes hranice.

Zdá se, že něco visí ve vzduchu. A díkybohu to nejsou jen kameny vrhané pravicovými radikály.