Quantcast
cestování

Na místě, kde se zabil Hitler, dnes stojí dětské hřiště

Tahle růžová skluzka přesně značí místo, kde ho spálili. Hitler jako odpůrce moderního umění by ji nenáviděl.

Roc Morin

Roc Morin


Tato růžová skluzavka značí místo, kde bylo Hitlerovo tělo spáleno.

Adolf Hitler spáchal sebevraždu v odpoledních hodinách a v okamžik, kdy se tak stalo, měl za sebou deset dní bez denního světla. Bydlel v betonovém bunkru 28 stop pod berlínskými ruinami po několik měsíců. Dříve se mohl diktátor procházet po kancléřských zahradách se svým německým ovčákem Blondi, ale do toho fatálně zasáhla sovětská armáda. Nicméně, Blondi už byl mrtvý – jeho páníček mu dal z milosti ochutnat dávku kyanidu. Hitler se zastřelil hned následujícího odpoledne. V souladu s jeho posledním přáním byla mrtvola polita benzínem a spálena v kráteru nedaleko od východu z bunkru.

O šedesát let později je Berlín skoro k nerozeznání. Budovu kancléřství nahradila škola a čínská restaurace. Napůl zničený bunkr je zapečetěný a zastrčený za parkovištěm před paneláky. A na místě, kde došlo ke kremaci, je dnes polychromatická dětská skluzavka, kterou by odpůrce moderního umění Hitler určitě nenáviděl – přesně to je také důvod, proč ji má překladatelka Gaïa Maniquant-Rogozyk, Židovka, má ráda. Přišla se mnou, aby mi pomohla vyzpovídat místní obyvatele z toho, jak se jim žije poblíž přímé součásti temně německé historie. Než dorazili první kolemjdoucí, střídali jsme se ve sjíždění skluzavky.

„Asi bych sem nepřišla, kdyby bunkr pořád existoval,“ zmínila se Gaïa.

„Proč?“ zeptal jsem se jí.

„Když vyrůstáš v židovské rodině,“ odpověděla, „a půlku tvojí rodiny vyhladili, je tvojí povinností si to pamatovat. Na jednom školním výletě jsme jeli od Osvětimi a tam jsem konečně pochopila, co se vlastně dělo. Je to strašně velké téma a jednoduché vnímat ho abstraktně – jenom jako příběh – ale v Osvětimi jsou všechny ty velké místnosti, kde se odehrávaly pokusy s lidmi, místa, kde se vězňům stříhaly vlasy. V jedné z místností jsem ty vlasy zahlédla a musela jsem ji opustit. Právě v ten okamžik jsem pochopila, co se tam stalo a už jsem nechtěla vidět nic víc. Svou povinnost jsem si splnila.“ 


Bytovka postavená na troskách Führerova bunkru. 

Jakmile historku dokončila, z jedné z budov vyšel muž. Gaïa mě představila. Němec se jmenoval Max a bylo mu 24 let. Potřásli jsme si rukama.

„Myslíš někdy na to, co se v těchto místech odehrávalo?“ zeptal jsem se ho.

„Ani ne,“ odpověděl, „nikdy jsem se moc o historii nezajímal. Měl jsem ji sice ve škole, ale nijak mě to nebralo. Dnes už nejsme nijak napojeni na minulost. Tím se nesnažím říct, že bychom ji měli kompletně zapomenout, jenom že se historie mě osobně nedotýká.“

„Takže si vytváříš svou vlastní historii?“

„Přesně tak.“

„Vyvolává v tobě tenhle bunkr vůbec nějaké pocity?“

„Viděl jsem, když ho otevřeli – když se kolem něj ještě stavělo. Jako děti jsme přelézali plot kolem. Nevěděli jsme, co to je zač – jenom jsme hráli hru, kdo uvnitř dojde nejdál.“

„A došel jsi nejdál?“

„Ne. Bál jsem se.“


Neonacistické "graffiti" tady nikdo nechce.

Poté, co jsme se s Maxem rozloučili, jsme prošli chodbou do jiné části pozemku. Tamní bílé zdi byly posprejované černou barvou a neonacistickými symboly. Každý z nich však byl modře přeškrtnutý a měl pod sebou antinacistický dodatek: „Nesmíme tolerovat neonacisty!!!“ hlásal například jeden z nich.

Zrovna kolem procházela jedna postarší Němka s holí, co hleděla upřenýma očima přímo před sebe. Její malý vypasený jezevčík pádil za ní. Gaïa ji ale dokázala zachytit a já jsem se tak mohl zeptat na bunkr.

„Pro nás se tím vlastně nic nezměnilo,“ řekla. „Žijeme tady už dlouho. Kdybychom měli pořád myslet na Hitlera, za chvíli bychom se z toho zbláznili. Není to jediná věc, na kterou člověk může myslet.“

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se na rozloučenou.

„Proč?“ opáčila s přimhouřenýma očima.

„Klidně stačí jen křestní jméno,“ ujistil jsem ji. „Je to kvůli článku.“

Chvíli váhala. „Edeltraut,“ odpověděla nakonec a zamířila na ulici za svým psem.

Sledovali jsme ji, jak pádí pryč. Gaïa se ke mně naklonila, zvedla obočí a pověděla: „Klidně se s tebou vsadím, že tohle není její pravé jméno.“

Rocovi vyšla minulý rok nová kniha. Víc informací najdete tady

(Fotky pořídil Roc Morin)