Proč mít rád Fresh Film Fest

Považuju se za klasický produkt týhle doby. To ve zkratce znamená, že jsem za svou dosavadní životní kariéru zkonzumoval takový množství kulturních statků, že už jsem dospěl do bodu vlastní sebedestrukce, ve kterým mě dokáže emocionálně zasáhnout nebo pobavit tak jedna z tisíce věcí, která se označuje slůvkem „umění”. S tímto naléhavým pocitem prázdnoty, který se projevuje všeobecnou každodenní apatií se pak jakýkoliv výlety za kulturou stávají čím dál obtížnější. Jenže pak vám přijedou nadšení známí, kteří mermomocí touží po nějakým tom programu na večer a tak nezbývá než rezignovaně vytáhnout paty z prázdnýho bytu a opustit milovaný notebook, který mi ještě jakž takž zprostředkovává kontakt s realitou. Naštěstí jen virtuálně.

Nepochopte to špatně, tohle nemá být další ze sebemrskačskejch článků, kde si zas nějaký emo týpek vylívá svý citlivý srdíčko. Tak to prostě je. Erekci pořád mám, takže klídek. Tenhle text je naopak o radosti, kterou dokáže poskytnout jen určitá forma bezprostřednosti. Jestli mě chápete. Na Fresh Film Fest jsem šel totiž se značnou skepsí. V jistým bodu života vám totiž prostě dojde, že už nemůžete spát ve stanovým městečku (je to příliš nepohodlný, vlhký a „ta příhoda ve stanu” se vám stala jenom jednou a stejně nestála za nic, tak proč to pokoušet znova, že?) ve Varech a čekat hodiny na vstupenky nebo před sálem, abyste se dostali na ty zaručeně odzbrojující asijský nebo severský projekce, po jejichž shlednutí byste měli vrnět blahem nad strhující autenticitou (prosím, už žádný další stupidní citový vydírání od Kim Ki-duka), ale on se naopak připlíží ten pocit, že to bylo všechno tak vyextremizovaný a vykonstruovaný, že ani nemáte chuť se hádat s vašim nejlepším kámošem a jeho etno holkou a kazit jim zážitek z něčeho naprosto odzbrojujícího a plnýho. Tenhle stav má teda aspoň tu nezanedbatelnou výhodu, že nezpůsobuje pnutí v mezilidských vztazích. Aspoň, že tak. Není čas na teatrální gesta.

Teď už asi chápete, proč je dobrý být obezřetnej a nečekat moc. V tomhle módu bytí vás ještě utvrdí fronta na lístky a pohled na řadu obličejů, který jste viděli na všech těch cool akcích prezentujících se jako nový, nezávislý, objevný, environmentální a zásadně proti mainstreamu, i když polovina z těch lidí nakonec dělá v reklamkách nebo velkejch mezinárodních firmách, aby si mohla užít ten dražší život v undergroundu a opájet se oním falešným pocitem kulturní nadřazenosti. Sorry, nechal jsem se trochu unýst. Naštěstí aspoň můžete utýct do zaplněnýho sálu, kde vám přítmí poskytne vytouženou dávku intimity a klidu. Trailery se nepodaří pustit. Reklamy nehrozí. Bod k dobru. A pak to začne. Neposkvrněné početí malého čudly. Příběh o kancelářský kryse, která zakotví v úklidový firmě na jejichž zaměstnancích provádí korporát tajný testy.

Ok, zápletka není nikterak strhující, ale alespoň bezpečně víte, že tady vám nikdo nebude přemílat tisíckrát opakovaný životní pravdy. Navíc se brzo zamilujete do všech těch loserů, kteří se ve filmu vyskytujou. Jen si to přiznejte – sympatický ztroskotance držící se zuby nehty vlastních ideálů má rád skoro každý. A ještě je tu kapka nenásilnýho humoru, takže se přistihnete při tom, že se upřímně smějete a přitom vám tam nikdo nesugeruje radostný juchání ze záznamu, který má podbarvit jedinečnou vtipnost trapný nevtipnosti. Eh. Konečný dojem je odzbrojující. Jasně, musíte uznat, že se občas vyskytnou nějaký ty hluchý místa, ale NĚCO ve vás zůstalo. Skoro máte chuť křičet, že fakt existuje určitá neposkvrněnost a čistota tvorby. Tohle jsem naposledy zažíval u poslední desky The National. Ještě důležitější je ale to, že dochází k nejistý a dočasný strukturální přeměně vnímání a dalších pár hodin se bavíte tím, že dobrá nálada existuje. Fajn. Za tohle fakt sakramentsky díky. Skoro mám chuť pochválit tvůrce filmu a pořadatele festivalu. A proč to neudělat? Takže – bylo to dobrý, měl jsem radost, děkuju. Kvůli vám taky možná zase začnu chodit ven. Mám rád patetický konce.